ECLI:CZ:US:2019:4.US.2845.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2845/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. S., zastoupené JUDr. Miluší Drápalovou, advokátkou, sídlem Bezručova 81/17a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 č. j. 11 Co 78/2018- 494, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi (manželovi stěžovatelky) uložena povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně od podání žaloby. Důvodem bylo tvrzení, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou manželé, mají nezletilou dceru, jejich manželství není dlouhodobě spokojené, neplní své funkce, od června 2014 žijí odděleně, nehospodaří spolu, nevedou rodinnou domácnost, přičemž příjem vedlejšího účastníka je několikanásobně vyšší než příjem stěžovatelky.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 16 C 419/2015-421, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 12. 2017, č. j. 16 C 419/2015-428 uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi platit stěžovatelce výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně a doplatit dlužné výživné, ve zbytku žalobu zamítl.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu zamítl. Důvodem rozhodnutí odvolacího soudu byla skutečnost, že přiznané výživné by bylo v rozporu s dobrými mravy s odkazem na mimomanželský poměr stěžovatelky.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí vybočuje ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu právních norem, je zatíženo interpretační libovůlí, zejména co se týče výkladu pojmu "rozpor s dobrými mravy". Soud druhého stupně na základě téměř totožných skutkových zjištění dospěl ke zcela nepředvídatelnému právnímu závěru. Dle stěžovatelky jde o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů ustáleného výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, čímž soud druhého stupně zatížil napadené rozhodnutí svévolí.
6. Stěžovatelka tvrdí, že v žádném stupni řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka definitivně způsobila rozvrat do té doby fungujícího harmonického manželství s vedlejším účastníkem v létě roku 2015 a že příčinou tohoto definitivního krachu byl intimní vztah se svědkem J. K.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatelka považuje za nedostatečně odůvodněné, zejm. ve vztahu k tvrzenému rozporu s dobrými mravy. Soud druhého stupně dle stěžovatelky změnil závěr soudu prvního stupně ohledně skutkového zjištění týkajícího se povahy a intenzity rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a to bez bližšího dokazování.
8. Stěžovatelka pak rozporuje jednotlivé skutkové a právní závěry odvolacího soudu, tvrdí, že došlo "k deformaci zjištěných skutkových okolností", tvrdí, že napadené rozhodnutí je "v zásadním rozporu s dobrými mravy" a právní závěry jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
9. Stěžovatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 3026/14 ze dne 14. 10. 2014.
10. Stěžovatelka dále namítá též svévolný postup odvolacího soudu, který jako důkaz listinou provedl čestné prohlášení svědka J. K. učiněné 2 dny před jednáním odvolacího soudu (ve kterém svědek přiznává, že před soudem prvého stupně lhal o svém poměru se stěžovatelkou). Soud měl dle stěžovatelky takovou listinu ignorovat a neprovádět jako důkaz, anebo měl svědka opakovaně vyslechnout. Uvedený důkaz je tak dle názoru stěžovatelky nezákonný a jeho provedením bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Pokud jde věcný obsah sporu, jádro ústavní stížnosti je založeno na nesouhlasu s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, konkrétně na nesouhlasu stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu, že není možno poskytnout právní ochranu nároku stěžovatelky na výživné, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy.
14. Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Takovéto vady však v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledává.
15. Odvolací soud učinil právní závěr spočívající v tom, že navázala-li stěžovatelka za situace, kdy "manželství účastníků sice nebylo zcela funkční a procházelo určitou krizí, kterou se však účastníci určitým způsobem snažili překonat [...] známost s jiným mužem (jinými slovy porušila svou povinnost uvedenou v §687 odst. 2 o. z.) a v krátkém časovém úseku poté došlo k rozchodu účastníků a též k rozchodu pana K. a sestry žalovaného a následně se [stěžovatelka] bezprostředně domáhá přisouzení výživného, není toto její jednání v souladu s dobrými mravy a nemůže ve smyslu §8 o. z. pro svou nepoctivost (§6 o. z.) požívat právní ochrany" (s. 9 napadeného rozhodnutí). Po konfrontaci námitek stěžovatelky s obsahem soudních rozhodnutí nelze přisvědčit stěžovatelce, že by šlo o právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
16. Odvolací soud posoudil, zda je požadavek výživou oprávněné osoby vůči osobě touto výživou povinné v souladu s dobrými mravy a zda nepředstavuje zjevné zneužití práva, podle chování osoby oprávněné vůči osobě povinné. Ani tento postup a z něj dovozený závěr není možno považovat za ústavně problematický.
17. Odkazuje-li stěžovatelka na "nález" sp. zn. I. ÚS 3175/11, je nutno předně uvést, že jde o usnesení, stejně jako druhé stěžovatelkou odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3026/14. Podstatou obou usnesení je odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Jakkoli se v obou případech jednalo o stížnost stěžovatelů, kterým byla ze strany obecných soudů uložena vyživovací povinnost vůči manželce, základním důvodem obou odmítavých usnesení byl argument zdrženlivosti Ústavního soudu v obdobných věcech, resp. důraz na primární roli obecných soudů. Pasáž, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11, je citací závěrů obecného soudu, nikoli závěrů Ústavního soudu. Ústavní soud v uvedeném usnesení mj. uvádí, že "v ústavněprávním kontextu nelze pominout ani to, že právě rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině [mj. možný rozpor přiznaného výživného s dobrými mravy - pozn. ÚS] vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně odvolací soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně".
18. Podobně v usnesení IV. ÚS 3026/14 Ústavní soud uvádí, že "zákon o rodině nestanoví výslovně, zda a do jaké míry je plnění vyživovací povinnosti podmíněno plněním manželských povinností uložených manželům ustanovením §18 zákona o rodině. Je tak především na obecných soudech, aby s ohledem na výše zmíněnou složitost manželských vtahů a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu posoudily, zda lze to či ono jednání posoudit jako souladné s dobrými mravy či nikoliv. Institut dobrých mravů nelze pojímat dogmaticky, ale vždy musí být posuzován z hlediska konkrétního případu, a to s ohledem na čas, místo a vzájemné jednání účastníků právního vztahu".
19. Oba případy navíc vycházely z poněkud odlišné skutkové situace, což odvolací soud ve svém rozhodnutí taktéž zmiňuje.
20. Stejně tak Ústavní soud neshledal procesní pochybení na straně odvolacího soudu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, jež shledal správnými. Tímto skutkovým zjištěním byla i existence mimomanželského poměru stěžovatelky. Odvolací soud však vytknul soudu prvého stupně nesprávný právní závěr ohledně posouzení, zda stěžovatelkou uplatněný nárok nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. V uvedeném postupu odvolacího soudu nelze tudíž shledávat procesní vadu.
21. Stejně tak není porušením práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud zamítl provedení některých důkazů navržených jak stěžovatelkou, tak vedlejším účastníkem, neboť neprovedení důkazů odvolací soud zdůvodnil jejich nepotřebností. Optikou doktríny opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) či nález IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)] tak nejde o protiústavní pochybení. Odvolací soud neporušil právo na spravedlivý proces ani neprovedením důkazu výslechem svědka J. K., který v čestném prohlášení uvedl, že před soudem prvého stupně lhal, když popíral vztah se stěžovatelkou. Soud prvého stupně totiž navzdory tomu, že stěžovatelka i zmíněný svědek svůj vztah před soudem prvého stupně popřeli, dospěl na základě jiných důkazů k závěru, že spolu bližší vztah navázali. Pokud odvolací soud zdůvodnil neprovedení důkazu výslechem svědka tím, že soud prvého stupně své závěry na výpovědi jmenovaného svědka nezaložil a jeho výpověď tudíž nemohla na správných skutkových zjištěních soudu prvého stupně nic změnit, jde o zcela relevantní argument, který nemůže založit ústavní vadu v důkazním řízení.
22. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu