ECLI:CZ:US:2019:4.US.3052.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3052/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Černého, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2018 č. j. Komp 1/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, a 2. Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se u 1. vedlejšího účastníka domáhal zjednání nápravy ve věci zrušení usnesení zastupitelstva města Dubí ze dne 3. 5. 2007 č. 97/4/2007, jímž mu byla jako neuvolněnému členu tohoto zastupitelstva udělena odměna "coby kompenzace za nemožnost vyplacení odstupného" v souvislosti s jeho rezignací na funkci uvolněného člena rady města Dubí. Zrušení bylo provedeno usnesením zastupitelstva města Dubí ze dne 20. 9. 2007 č. 193/6/2007. Tento vedlejší účastník posoudil stěžovatelem podanou stížnost na postup zastupitelstva města Dubí jako podnět k provedení dozoru nad výkonem samostatné působnosti obce podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dle jen "zákon o obcích"), a odkázal jej na 2. vedlejšího účastníka, do jehož působnosti tento dozor spadá, a sám věc tomuto vedlejšímu účastníkovi postoupil. Ten následně stěžovateli sdělil, že vyřízení stížnosti není v jeho dozorové pravomoci, neboť z ní je vyňata kontrola hospodaření s rozpočtovými prostředky územních samosprávných celků. K ní je oprávněn jedině krajský úřad, tedy 1. vedlejší účastník, a to podle zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 420/2004 Sb."). Závěrem poučil stěžovatele, že se v dané věci jedná o soukromoprávní vztah mezi ním a městem Dubí, který je nutno řešit soudní cestou.
3. Stěžovatel byl názoru, že tím došlo ke vzniku kompetenčního konfliktu mezi vedlejšími účastníky (tj. žalovanými správními orgány před správními soudy) a podal kompetenční žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve věci přezkumu usnesení zastupitelstva města Dubí je podle něj příslušný 1. vedlejší účastník proto, že zastupitelstvo rozhodovalo ve věci státní správy. Odsouhlasení odměny zastupitelstvem patří dle stěžovatele do hospodaření obce s veřejnými prostředky v přenesené působnosti.
4. Nejvyšší správní soud jeho žalobu napadeným usnesením odmítl, když shledal, že především vůbec nejde o kompetenční spor ve smyslu §97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), protože nejde o spor o pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu téhož účastníka řízení před správním orgánem. Ani jedna ze - stěžovatelem či vedlejšími účastníky - tvrzených kolidujících pravomocí totiž není vykonávána ve správním řízení, v němž by příslušný správní orgán, ať už by jím byl kdokoliv, rozhodoval o právech a povinnostech účastníků takového řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv, jelikož pouhým odmítnutím žaloby ze strany Nejvyššího správního soudu mu bylo odepřeno právo, aby bylo o jeho záležitosti vůbec rozhodováno. Dle stěžovatele byla porušena zásada denegatio iustitiae, pročež se domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení soudním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Po přezkumu napadeného usnesení Ústavní soud shledává, že Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému a přezkoumatelnému právnímu závěru, který řádně odůvodnil. Při posouzení klíčového argumentu Nejvyššího správního soudu, že - jak činnost 1. vedlejšího účastníka při přezkoumávání hospodaření obcí podle zákona č. 420/2004 Sb., tak dozor 2. vedlejšího účastníka nad výkonem samostatné působnosti obcí podle zákona o obcích jsou výkonem kontrolní (dozorové) pravomoci státu vůči územnímu samosprávnému celku (obci). V obou případech jde o postup při výkonu kontroly, který je kromě již citovaných právních předpisů upraven zákonem č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento, i když také formalizovaný postup kontrolních orgánů není řízením, v němž je rozhodováno o právech jeho účastníků. Žaloba je proto nepřípustná podle §99 písm. a) s. ř. s. - neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu