ECLI:CZ:US:2019:4.US.3334.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3334/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti S. A. Z., t. č. Vazební věznice Brno, P. O. BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 28, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2017 č. j. 4 To 73/2017-455, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2017 sp. zn. 9 To 313/2017, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. 9 To 313/2017 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. července 2017 sp. zn. 70 Nt 4220/2017, za účasti 1. Městského soudu v Brně, 2. Krajského soudu v Brně a 3. Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a za účasti A. Městského státního zastupitelství v Brně, B. Krajského státního zastupitelství v Brně a C. Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
S. A. Z. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "obviněný") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2017, navrhuje zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 10a a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 14, jakož i čl. 5 odst. 1, odst. 3, odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 46 T 5/2015 a u Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pod sp. zn. 5 To 63/2015 je proti obviněnému a proti dalším 14 spoluobviněným osobám vedeno trestní stíhání pro rozsáhlou trestnou činnost, v případě stěžovatele právně kvalifikovanou jako (zvlášť závažný) zločin zkrácení dané, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavce 1, odstavce 2 písmene a), odstavce 3 trestního zákona, spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odstavce 1 trestního zákona a jako (zvlášť závažný) zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odstavce l trestního zákona.
Trestná činnost má po skutkové stránce spočívat v tom, že (stručně řečeno) obvinění v období od března 2012 do konce června 2013 ke škodě Českého státu krátili daňové povinnosti tím, že vytvořili řetězec obchodních společnosti, které se zabývaly fiktivními a nezákonnými obchody s pohonnými hmotami za účelem získání neoprávněného vrácení daně z přidané hodnoty za obchodované pohonné hmoty. Obvinění se tak měli nezákonně obohatit o cca 2,5 miliardy Kč.
Je třeba konstatovat, že trestní stíhání probíhá mimořádně komplikovaně a dodnes není meritorně skončeno. Z elektronického informačního systému, provozovaného na internetu (viz http://infosoud.justice.cz), lze zjistit, že další jednání u krajského soudu je plánováno na měsíc únor až červen 2019.
Mimořádná délka trestního řízení je ovlivněna m. j. i rozhodováním o námitkách podjatosti, opakovaně stěžovatelem vznášených proti orgánům činným v trestním řízení.
Z trestního spisu krajského soudu sp. zn. 9 To 313/2017 se dále zjišťuje, že proti obviněnému a dalším pěti osobám je vedeno ještě další trestní stíhání pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákona, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, 2 trestního zákona, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákona spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákona a dále pro přečin podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákona.
Dále se zjišťuje, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2016 sp. zn. 70 Nt 3635/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 541/2016, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu.
Poté byl stěžovatel propuštěn na svobodu usnesením městského soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 70 Nt 1910/2017 a vazba byla nahrazena podle §73 trestního řádu písemným slibem stěžovatele, vyslovením dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem a přijetím nabídky záruky za další chování stěžovatele učiněného jeho manželkou, přičemž nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele učiněná Spolkem na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun nebyla přijata. Posledně citované rozhodnutí městského soudu bylo následně z podnětu stížnosti státního zástupce usnesením krajského soudu ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 9 To 171/2017 zrušeno a bylo rozhodnuto o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť bylo shledáno, že i nadále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Nabízené záruky nebyly přijaty, resp. byly odmítnuty pro jejich nedostatečnost.
Pro úplnost je možno dodat, že v průběhu trestních stíhání podal stěžovatel (i další osoby zúčastněné na trestním řízení) proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení 19 ústavních stížností, které byly vesměs odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Nynější ústavní stížnost se týká těchto soudních rozhodnutí:
Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 70 Nt 4220/17 rozhodl ve vazebním zasedání o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu tak, že žádost obviněného zamítl podle ustanovení §71a trestního řádu a podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obviněného; podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal nabídku převzetí záruky za další chování obviněného dané manželkou J. Z. a Spolkem na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun.
O stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení městského soudu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 10. srpna 2017 č. j. 9 To 313/2017-442 tak, že stížnost podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud konstatoval, že vazební důvody, zejména vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, jsou natolik silné, že je nelze ničím nahradit též s ohledem na to, že obviněný páchal trestnou činnost znovu; rovněž vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu trvá i nadále, a to s ohledem na neměnnou osobní situaci obviněného, která od doby posledního rozhodování nedoznala změn.
Dále krajský soud usnesením ze dne 24. 8. 2017 č. j. 9 To 313/2017-455 rozhodl podle §31 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 trestního řádu o námitce obviněného o podjatosti senátu krajského soudu 9 To tak, že senát Krajského soudu v Brně 9 To ve složení: předseda senátu Miroslav Dlouhý a soudci JUDr. Miroslav Novák a JUDr. Dana Kancírová, nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného, vedené pod sp. zn. 9 To 313/2017.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 10. 2017 č. j. 4 To 73/2017-455 podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost obviněného proti shora uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 10. 8. 2017 č. j. 9 To 313/2017-442.
III.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti (čítající 115 stran a doplněné dalším šestistránkovým podáním ze dne 5. 2. 2018 a dalšími přílohami, založenými v šanonu obsahujícím několik set stran textu) po rekapitulaci řízení, v němž byl stěžovatel vzat do vazby a okolnosti, které tomu předcházely, uvádí celou řadu konkrétních námitek, které lze stručně shrnout takto:
V prvé řadě namítá průtahy v celkovém trestním řízení, zvláště pak ve vazebním řízení.
Dále stěžovatel argumentuje údajnou podjatostí soudců krajského soudu, resp. senátu tohoto soudu 9 To, přičemž dodává, že ani jeho ústavním stížnostem nebylo v této otázce vyhověno. Stěžovatel tvrdí, že podjatost soudců senátu 9 To je dána již tím, že soudce krajského soudu N. je poškozenou osobou v souvislosti s prošetřováním trestné činnosti stěžovatele. Dále stěžovatel poukazuje na to, že celkem 27 soudců trestního úseku krajského soudu se zapojilo do "petiční kampaně", která se přímo týkala stěžovatele; to prý zpochybňuje nepodjatosti všech soudců trestního úseku krajského soudu, resp. krajského soudu jako celku. Podjatost označených soudců dovozuje stěžovatel rovněž z formulací uvedených v jejich rozhodnutích.
Obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, k čemuž došlo údajně zejména tím, že obhajoba neměla přístup ke spisu vedeného krajským soudem pod sp. zn. 53 T 6/2016. Jeho žádosti o nápravu zůstaly ze strany obecných soudů bez odpovídající reakce.
Stěžovatel tvrdí, že v přípravném řízení docházelo k manipulacím se spisem, takže dochází k situacím, kdy určité části spisu nejsou obhajobě k dispozici. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že se spisem je manipulováno, spisový materiál je ukládán "mimo spis". Dále tvrdí, že v trestním řízení docházelo k nezákonnému zaznamenávání důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci, proti čemuž nezasáhl ani dozorující státní zástupce.
Za zcela zásadní protiústavní pochybení považuje stěžovatel nesplnění podmínek vazby, které spočívá zejména v absenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu. V tomto smyslu stěžovatel argumentuje usnesením městského soudu ze dne 4. 12. 2016 sp. zn. 70 Nt 3635/2016 a usnesením krajského soudu ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 9 To 541/2016, kterými byl stěžovatel vzat do vazby. Ke zdůvodnění svých námitek stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti cituje obsáhlé pasáže výpovědí vyslechnutých osob v dané věci a tvrdí, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by odůvodňovala ponechání stěžovatele ve vazbě. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se námitkami obhajoby řádně nezabýval, ale jen pro stručnost odůvodnění odkazoval na předchozí svá rozhodnutí. Takové pochybení údajně nenapravil ani krajský soud, který prý námitky stěžovatele zcela ignoroval. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 3533/16, v němž Ústavní soud vytýkal obecným soudům odůvodňování konkrétního důvodu vazby argumentací, která se vztahuje k jinému vazebnímu důvodu, což prý je i případ vazby stěžovatele. V případě stěžovatele nejsou podle jeho názoru dány důvody pro vazbu útěkovou podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovatel nabízel řadu záruk, jimiž měla být zajištěna jeho přítomnost na území České republiky i po propuštění na svobodu. Tento důvod vazby prý nemůže obstát ani z toho důvodu, že by stěžovateli hrozil vysoký trest, protože samotná hrozba trestu není důvodem pro útěkovou vazbu. Na podporu svých námitek stěžovatel argumentuje závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2876/16 a tvrdí, že obecné soudy sice poukazovaly na značnou výši možného (hrozícího) trestu, avšak své úvahy nijak nekonkretizovaly. Namítá také to, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu i délku dosavadní vazby stěžovatele.
Ve vztahu k napadenému usnesení městského a krajského soudu stěžovatel uzavírá, že rozhodnutím o ponechání ve vazbě byl zkrácen na svém právu na osobní svobodu, neboť pro takové rozhodnutí chyběly materiální důvody vazby, resp. nebyla zohledněna skutečnost, že se tyto důvody oslabují. Oba soudy se prý odmítly zabývat zkoumáním této stěžejní podmínky vazby a nevypořádaly se ani s námitkami stěžovatele.
Z obsahu napadených rozhodnutí prý není zcela zřejmé, z jakého důvodu má být i nadále omezována osobní svoboda stěžovatele a v tomto směru jsou tato rozhodnutí nejasná a nesrozumitelná; neodpovídají požadavkům řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím peněžité záruky ze strany obou soudů, neboť ze strany těchto soudů prý tak došlo k popření peněžité záruky jako jednoho z institutů sloužícího k náhradě vazby. Za zcela nepatřičný postup, prokazující údajně "zlou víru" orgánů činných v trestním řízení označuje stěžovatel jeho držení ve vazbě, aniž by byla vrácena kauce, která za něj byla složena, což se podle názoru stěžovatele mělo stát i bez návrhu soudu nebo státního zástupce.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své názory na údajné ovlivňování svědků J. D., M. V. a spoluobviněného M. V.
V doplňujícím podání stěžovatel Ústavnímu soudu doporučil zhlédnutí reportáží soukromých televizních stanic, v nichž prý došlo k nevhodné a účelové kritice pracovníků justice a policejního aparátu v souvislosti s kauzou stěžovatele.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti podle příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Konstatuje, že ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. 9 To 313/2017 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 70 Nt 4220/2017 byla ústavní stížnost podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Ve vztahu k usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2017 č. j. 4 To 73/2017-455 a usnesení krajského soudu ze dne 24. srpna 2017 sp. zn. 9 To 313/2017, dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto požadavky splněny nejsou a že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Má-li Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti namířené proti rozhodnutím obecných soudů o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, musí mít k dispozici věrohodné podklady o tom, že napadená rozhodnutí jsou skutečně "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); od doručení takového rozhodnutí se také odvíjí dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti.
V posuzované věci takové konečné rozhodnutí dosud nepadlo.
Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti, ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí, řízení v trestní věci stěžovatele nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici
procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce, rozhodujícího ve věci, stěžovateli zůstává zachována i nadále, přinejmenším v rámci dovolání dle příslušných ustanovení trestního řádu [§265b odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela cesta k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.
V dané procesní situaci nelze napadená usnesení krajského a vrchního soudu považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1603/13, usnesení ze dne 19. března 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení ze dne 6. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zčásti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
V.
Ústavní soud po posouzení výše označených "projednatelných" rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k těmto rozhodnutím zjevně neopodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že již opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele, které v dané trestní věci bezprostředně souvisely s jeho vzetím do vazby a dalším trváním vazby (např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1031/17, III. ÚS 2048/17, III. ÚS 2575/17, nález sp. zn. II. ÚS 4085/17, usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18, resp. usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/18). Po stručném shrnutí lze konstatovat, že ani v jedné z ústavních stížností nebylo stěžovateli vyhověno. Ani v nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud žádné důvody pro odchýlení se od těchto předchozích rozhodnutí.
V souvislosti s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 70 Nt 4220/2017 je zřejmé, že důvody uváděné nyní stěžovatelem v ústavní stížnosti byly v podstatných skutečnostech rekapitulovány městským soudem, přičemž označený soud z obsahu spisového materiálu konstatoval, že "obviněný je i nadále stíhán pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 věta 1, 2 trestního zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a přečin podplácení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, kterým se měl obviněný dopustit jednáními přesně popsanými v usneseních policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 3. 12. 2016 a ze dne 25. 1. 2017".
Pokud se týká námitek stěžovatele směřujících proti podmínkám pro vzetí do vazby lze konstatovat, že v této části ústavní stížnost nepřináší nic nového, neboť ústavní stížnosti podobného obsahu i sumarizace stěžovatelem uvedených námitek byly již předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18.
Obecně platí, že Ústavnímu soudu v rámci probíhajícího a dosud neskončeného trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště nynější ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být jen otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základními zákonnými podmínkami vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, a tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
Obecné soudy při zvažování důvodů vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu dospěly k přesvědčení, že tyto důvody u stěžovatele trvají i nadále, a tento svůj závěr náležitě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Ústavní soud poukazuje zejména na argumentaci městského soudu, který podrobně v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, jaké skutečnosti považuje za vzbuzující obavu, že by se stěžovatel mohl skrývat, resp. jaké okolnosti důvodnost této obavy ještě v případě specifických podmínek stěžovatele zvyšují ( zejména možnost obstarat si značné finanční prostředky, dobrá adaptace na pobyt v zahraničí rovněž díky rodinným vazbám). Obavu z možného útěku stěžovatele do zahraničí rozhodně nezmenšuje tvrzení stěžovatele o pobytu jeho manželky v České republice. Námitka stěžovatele, že citovaný vazební důvod vychází i z diskriminace jeho osoby na základě íránského občanství, není opodstatněná, neboť tato skutečnost při posuzování trvání tohoto vazebního důvodu nebyla relevantní.
Ústavní soud se zabýval opakovaně otázkou vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu a v této souvislosti mimo jiné uvedl v řadě svých rozhodnutí, že (předstižná vazba) předpokládá pro vzetí do vazby (resp. ponechání ve vazbě) existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, a konstatoval, že o takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) tr. řádu. Současně však Ústavní soud uvedl, že může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)].
V posuzované věci obecné soudy zjevně spatřovaly takovou objektivní konstelaci právě v charakteru stíhané závažné trestné činnosti, v celém jejím kontextu (stěžovatel se jí měl dopouštět soustavně po delší dobu, ve spojení s organizovanou skupinou osob), přičemž obecné soudy nemohly opomenout skutečnost, že stěžovatel se měl svým jednáním snažit ovlivnit průběh trestního řízení vedeného vedené proti němu v jiné trestní věci u Krajského soudu v Brně (pod sp. zn. 46 T 5/2015) pro další mimořádně závažnou trestnou činnost.
Pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy městský soud vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel v páchání trestné činnosti pokračoval prakticky od svého zadržení a zahájení trestního stíhání, přičemž ani probíhající trestní řízení ve věci vedené u Krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 ho neodradilo od dalšího páchání závažné trestné činnosti. Ze všech těchto skutečnosti lze tedy shrnout a uzavřít, že v případě stěžovatele i nadále panuje původní obava, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení je ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí podstatné, že se obecné soudy dostatečně zabývaly konkrétními okolnostmi a reagovaly na argumenty stěžovatele způsobem, který je v daném stadiu trestního řízení ústavněprávně udržitelný (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010, ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).
Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě, resp. jako je tomu v projednávané věci o trvání důvodů vazby není možno požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat podle §67 trestního řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že stěžovatel bude jednat způsobem, uvedeným v §67 trestního řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší obecným soudům.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by závěr obecných soudů o naplnění důvodů vazby podle §67 písm. c) trestního řádu vybočoval z mezí ústavnosti.
Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelem uplatněnou námitkou porušení zásady kontradiktornosti soudního procesu ve vztahu k dílčím námitkám téhož stěžovatele, se Ústavní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2575/17. Protože tyto námitky co obsahu zůstávají shodné, odkazuje Ústavní soud na citované usnesení s tím, že na závěrech v něm vyslovených nemá ani nyní důvod cokoli měnit.
I stěžovatelovu námitku o průtazích v řízení pokládá Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud uznává, že celková doba trestního řízení, trvajícího již od 24. 3. 2014, i délka trvání vazby, v níž se stěžovatel nachází od 2. 12. 2016, jsou nestandardně dlouhé a prima facie může vzbuzovat pochybnosti o korektnosti postupu orgánů činných v trestním řízení.
V posuzované věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že tato mimořádná délka trestního stíhání nezakládá důvod k vyvození závěru o protiústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Délka trestního řízení je ovlivněna především rozsahem a komplikovaností stíhané trestné činnosti za účasti většího počtu obviněných a enormní výší způsobené škody. Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, že v posuzované věci byly orgány činné v trestním řízení povinny rozhodovat o četných procesních návrzích a námitkách obviněných, o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích. Stěžovatelem zvolené prostředky obhajoby a jím praktikované procesně taktické postupy nelze samozřejmě pokládat za nepřípustné, nicméně, nelze k nim nepřihlédnout při posuzování toho, zda na ně orgány činné v trestním adekvátně reagovaly; Ústavní soud má za to, že tato reakce státních orgánů, která je ovšem časově náročná, je akceptovatelná i z ústavněprávního hlediska.
Ústavní soud toliko obiter dictum poznamenává, že v dalším průběhu trestního stíhání jsou obecné soudy při rozhodování o dalším trvání vazby povinny respektovat požadavek tzv. zesilujících důvodů vazby, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 1991 ve věci Letellier proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku) a aprobovaný rovněž judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/13; usnesení sp. zn. III. ÚS 39/07). V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy tuto zásadu neporušily. Nelze však vyloučit, že pokud bude i v budoucnu opětovně postaven před úkol posoudit rozhodnutí obecných soudů o dalším trvání vazby stěžovatele, zaujme Ústavní soud k aplikaci této zásady přísnější postoj.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu