ECLI:CZ:US:2019:4.US.3363.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3363/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 64/2019-366 ze dne 18. 7. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 13 C 63/2018-312 ze dne 27. 11. 2018, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, a K. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") č. j. 10 Nc 6026/2016-61 ze dne 20. 10. 2016 pravomocně uložena povinnost přispívat na výživu dcery částkou 20 000 Kč měsíčně. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal snížení výživného své dnes již zletilé dcery (vedlejší účastnice) na částku 5 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2018 (výrok I), a stěžovateli bylo uloženo nahradit dceři náklady řízení ve výši 103 334 Kč (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") prvostupňový rozsudek v obou výrocích potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 36 649 Kč (výrok II).
2. Stěžovatel se domáhá zrušení obou rozsudků pro porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy podle jeho názoru nevzaly v potaz jím tvrzený a prokazovaný výpadek příjmů a dospěly k chybnému závěru, že stěžovatel neprokázal takovou změnu poměrů, jež by snížení stanoveného výživného odůvodňovala. Pro stěžovatele byl překvapivý skutkový závěr krajského soudu ohledně doby jeho pracovní indispozice, neboť se mu o jeho důkazní nouzi nedostalo řádného procesního poučení podle §118a o. s. ř. [viz nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Dále stěžovatel rozporuje hodnocení důkazu výpovědi svědka - jednatele společnosti, jež byla výhradním odběratelem (a tedy výhradním zdrojem příjmů) stěžovatele, a zpochybňuje i další skutková zjištění obecných soudů. Celkově podle stěžovatele závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s ním v extrémním nesouladu. Stanovená výše výživného je pro stěžovatele likvidační. Přesvědčení o porušení svého práva na tzv. spravedlivý proces podporuje stěžovatel odkazy na nález sp. zn. I. ÚS 1437/15 ze dne 17. 5. 2016 (N 87/81 SbNU 449) a nález sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je tak přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů - a již z tohoto důvodu nemůže být podaná stížnost důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Takzvané právo na spravedlivý proces, které mělo být podle stěžovatele porušeno, nezaručuje účastníkovi soudního řízení úspěch ve věci, ale "jen" řízení podle pravidel upravených v příslušném procesním předpisu. V tomto případě soudy postupovaly podle procesních pravidel, svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a již z tohoto důvodu nemůže být stěžovatel úspěšný; Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice.
5. Okresní soud vzal za prokázané pouze tvrzení stěžovatele o výpadku příjmů na konci roku 2017. Uvedenou skutečnost však podle něj nelze považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu §923 o. z., nevztahovala se ostatně ani k rozhodnému období, jestliže snížení výživného bylo žalováno od 1. 4. 2018. Krajský soud se se skutkovými zjištěními okresního soudu ztotožnil, dokazování k návrhům stěžovatele dále doplnil a dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzená pracovní indispozice v období prosinec 2018 - únor 2019 ve skutečnosti trvala pouze cca 2 týdny a nijak významně z dlouhodobého hlediska poměry stěžovatele neovlivnila.
6. Ústavní soud považuje provedené dokazování za ucelené; obecné soudy hodnotily důkazy v souladu s §132 o. s. ř., jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, a srozumitelně zdůvodnily, proč a jak ke skutkovým zjištěním dospěly. Právní závěr o neprokázání podstatné změny poměrů ve smyslu §923 o. z. ve spojení s §163 o. s. ř. pak těmto skutkovým zjištěním odpovídá. Skutková verze předkládaná stěžovatelem, jejíž pomocí se nyní snaží před Ústavním soudem zvrátit výsledek řízení před obecnými soudy, nemá podklad v provedeném dokazování.
7. Ve věci stěžovatele tak nejde o případ extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, jak se stěžovatel snaží naznačit odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1437/15. Stěžovatel stále předkládá vlastní verzi skutkových okolností, přestože jí nic z provedeného dokazování nenasvědčuje, ba naopak byla částečně i vyvrácena (viz bod 10 rozsudku krajského soudu). Proto není dále přiléhavý ani odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 979/13, v němž Ústavní soud vytýkal obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav, v důsledku čehož bylo tamní právní hodnocení věci označeno za svévolné.
8. Stěžovatel se konečně dovolává překvapivosti rozsudku krajského soudu co do hodnocení jeho zdravotní nezpůsobilosti k výkonu povolání s tím, že nebyl krajským soudem řádně poučen podle §118a o. s. ř. Z práva na spravedlivé projednání věci skutečně plyne mimo jiné zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mj. tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [viz nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269) nebo nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77)]. Znamená pouze tolik, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)].
9. Tvrzení stěžovatele, že nebyl řádně poučen, však podle Ústavního soudu neodpovídá skutečnosti; jednak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se mu poučení dostalo "pouze jednou" (jinými slovy minimálně jednou), jednak z bodu 9 rozsudku krajského soudu plyne, že k doplnění důkazních návrhů byl vyzván minimálně ještě při jednání v odvolacím řízení. Postup krajského soudu tak není v rozporu s výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 212/06 ani s jinou relevantní judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud v něm neshledává žádné deficity. Stěžovatel si neuvědomuje, že občanské soudní řízení podle části III. o. s. ř., jež se na řízení o výživě zletilého dítěte vztahuje, je ovládáno zásadou kontradiktornosti, rovnosti stran a především zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že je základní odpovědností účastníků řízení rozhodné skutečnosti tvrdit i prokazovat (§101 o. s. ř.) pod hrozbou neúspěchu ve věci.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu