ECLI:CZ:US:2019:4.US.3487.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3487/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Velické, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 21 Cdo 982/2018-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 23 Co 252/2017-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. prosince 2016 č. j. 23 C 177/2015-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti obchodní korporaci BOKI Industries a. s., sídlem Mostecká 47/16, Praha 1 - Malá Strana (dále jen "žalovaná"), na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 5. 2015 podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), předané stěžovatelce žalovanou dne 26. 5. 2015, je neplatné (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).
4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované (výrok II).
5. Obvodní soud a městský soud dospěly k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že by došlo k diskriminaci a nerovnému zacházení z důvodu věku s hranicí 50 let ze strany zaměstnavatele (tj. žalované). Z provedeného dokazování vyplývá, že u žalované byli propouštěni i mladší zaměstnanci. V době před doručením výpovědi na základě organizační změny 26. 5. 2015 nedošlo k přijetí nových zaměstnankyň do finančního oddělení. K tvrzení stěžovatelky, že došlo k přijetí nových zaměstnankyň, dospěl obvodní soud k závěru, že paní Ingrid Szabó vykonávala pouze poskytování konzultačních služeb, přičemž byla přijata k 1. 3. 2015, a dále, co se týká Renaty Chroustové, ta byla přijata do pracovního poměru k 1. 4. 2015 na pozici asistentky generálního ředitele. Obě pracovní náplně neměly nic společného s finančním úsekem, s prací finanční referentky, tj. s prací stěžovatelky. Pracovní náplň, kterou zastávala stěžovatelka na pozici finanční referent, byla přerozdělena mezi další (zůstávající) zaměstnankyně, tedy mezi čtyři účetní. Takový stav je u žalované dosud, organizační změnou na úseku finančního ředitele došlo ke snížení počtu zaměstnanců ze sedmi na pět. V daném případě bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa - finanční referent(ka) - z důvodu zvýšení efektivnosti práce a přerozdělování pracovních činností v rámci společnosti. V tomto rozhodnutí podle obecných soudů není možno spatřovat jakoukoliv diskriminaci, neboť ať by toto pracovní místo (u žalované pouze jedno) zastávala jakákoliv osoba, stala by se pro žalovanou nadbytečnou, byť by byla jakékoliv rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru a zacházelo by se s ní stejně. Podle §52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Tyto předpoklady byly v daném případě splněny, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, a postup žalované byl souladný nejen se zákonem, ale také s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4859/2014 či 21 Cdo 695/2014) i Ústavního soudu [nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313)].
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, když uvedl, že obecné soudy při posouzení věci vycházely z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313) nebo ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59)] a rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011 a dále též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že §133a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nelze vykládat tak, že by se "přesunutí" důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v §133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak].
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy se právním závěrem, že nebyly naplněny okolnosti pro obrácení důkazního břemene podle §133a o. s. ř., dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními podle nálezu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479). Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu naplnění ústavní zásady rovnosti, dle které mají být obdobné případy posuzovány obdobně. Obecné soudy totiž v rozporu s nálezem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 a rozsudky Nejvyššího soudu v podobných věcech, kterými stěžovatelka v žalobě a při řízeních argumentovala, rozhodly, že organizační opatření žalované k 31. 5. 2015 vedlo k nadbytečnosti stěžovatelky, přestože její pracovní náplň neodpadla a to ani zčásti. Nejvyšší soud dále dle stěžovatelky nesprávně odmítl její dovolání, když dovolání stěžovatelky netrpí vadami uvedenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, pročež se Nejvyšší soud dopustil excesu podle nálezu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59). Konečně se obecné soudy dle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly s její námitkou, že výpověď ze dne 26. 5. 2015, kterou byl rozvázán její pracovní poměr, je postižena faktickou vadou. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, se podává z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je proto povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka tak pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a vede k závěru o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s rozhodovací praxí Ústavního soudu, na kterou náležitě odkázal, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl. Stejně tak postup obecných soudů byl ohledně zjišťování skutkového stavu věci i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu §52 písm. c) zákoníku práce a §133a odst. 1 o. s. ř. a jejich aplikaci na nyní posuzovanou věc, tak jak je shrnuta v bodech 5 a 6 tohoto usnesení a zejména uvedena na str. 6 až 8 napadeného rozsudku obvodního soudu, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
14. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu