ECLI:CZ:US:2019:4.US.3532.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3532/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Marcely Lapčíkové, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 192/2019-64 ze dne 2. 8. 2019 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 16 C 87/2019-28 ze dne 28. 3. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Dalibora Lapčíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu rušené držby. Žalovanému vedlejšímu účastníkovi (bývalému manželovi stěžovatelky) měla být podle žaloby uložena povinnost zdržet se vstupu do specifikovaných nemovitých věcí (rodinný dům a přilehlé pozemky, nacházející se v dosud nevypořádaném společném jmění rozvedených manželů), jakož i provádění jakýchkoli úprav či změn. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") zamítavý výrok napadeným usnesením potvrdil a uložil stěžovatelce, stejně jako nalézací soud, povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky obecné soudy pochybily při výkladu §1004 a §1008 občanského zákoníku, nepřípustně postihly uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky a pominuly možný ústavně konformní výklad, postupovaly proto svévolně a v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Dále stěžovatelka podrobně rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení; s obecnými soudy polemizuje zejména v otázce hodnocení důkazů a zpochybňuje důležitost skutečností, na nichž obecné soudy postavily své závěry. Obecné soudy podle přesvědčení stěžovatelky postupovaly formalisticky a neposkytly jí ochranu před šikanózním jednáním vedlejšího účastníka, který v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny zneužívá své spoluvlastnické právo k újmě stěžovatelky.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
4. Z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plyne, že Ústavní soud je zásadně oprávněn přezkoumávat pouze meritorní rozhodnutí, jimiž se řízení končí a proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Podmínka vyčerpání opravných prostředků je v řízení o žalobě z rušené držby splněna, neboť dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.; jde však o zrychlené řízení se zvláštním režimem, které je svou povahou "hybridem" mezi řízením o návrhu na vydání předběžného opatření a řízením o meritu věci (úprava faktických poměrů, nikoli právních vztahů; chybí prvek dočasnosti, avšak není založena překážka věci rozhodnuté - rei iudicatae).
5. V minulosti Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí o žalobě z rušené držby, neboť i ta, podobně jako rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou způsobilá zasáhnout intenzivně do sféry základních práv účastníka řízení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019, či nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819); všechna rozhodnutí jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Od tohoto závěru neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci - ústavní stížnost je proto přípustná; je však zjevně neopodstatněná.
6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z názoru, že na řízení o žalobách z rušené držby lze vztáhnout závěry týkající se posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, jež je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která se práv a povinností účastníků nedotýkají konečným způsobem, v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci vyplývá, že podstatou přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 ze dne 12. 12. 2017).
7. Nalézací soud vyšel ze smyslu ochrany rušené držby, jímž je snaha o urychlené a zatímní řešení věci; proto se soud podle §178 o. s. ř. omezuje pouze na zjištění poslední držby a její svémocné rušení. S ohledem na uvedený účel předmětného řízení je žalobci k uplatnění nároku zákonem stanovena šestitýdenní prekluzivní lhůta. Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka žalobu podala opožděně, neboť se o (údajném) ohrožení své držby dozvěděla nejpozději dne 20. 12. 2018, žalobu však podala až 15. 3. 2019. Uvedený závěr potvrdil i odvolací soud, který ještě doplnil, že zčásti (v rozsahu požadavku zdržet se provádění úprav a změn na předmětných nemovitých věcech) je žaloba stěžovatelky naopak nedůvodná pro předčasnost, neboť do rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník avizoval úpravy a změny ve smyslu §1004 občanského zákoníku pouze verbálně, nerealizoval je - teprve tehdy by držba stěžovatelky byla svémocně rušena (na rozdíl od nároku opřeného o §1003 o. z.).
8. Ústavní soud, maje na paměti uvedenou doktrínu sebeomezení vlastní přezkumné pravomoci, posoudil napadená rozhodnutí a žádná z pochybení, jež by v omezeném testu ústavnosti přicházela v úvahu, v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích neshledal. Obecné soudy vyšly z řádně zjištěného skutkového stavu, na který adekvátně aplikovaly příslušnou právní úpravu a přijaté závěry logicky a srozumitelně odůvodnily. Na uvedeném závěru Ústavního soudu nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok nalézacího soudu částečně z jiného důvodu. Je pravomocí odvolací instance posoudit předloženou věc z právního hlediska jinak, aniž by se změna právního náhledu musela nutně promítnout do výrokové části přezkoumávaného rozhodnutí, a tím i do právní sféry účastníka řízení.
9. K námitkám stěžovatelky ohledně nesprávného posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby na ochranu rušené držby - tedy fakticky nesprávného hodnocení provedených důkazů - Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke svému postavení není zásadně oprávněn do procesu dokazování před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo jiné hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy či správními orgány a revidovat zjištěný skutkový stav, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
10. Ústavní soud může zasáhnout jedině tehdy, když soudy očividně a neodůvodněně vybočí ze zákonných standardů dokazování, nebo je-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry důsledkem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117)].
11. Ve věci stěžovatelky podobný exces dosahující ústavněprávní intenzity zjištěn nebyl. Bylo věcí obecných soudů, jakou přičetly váhu a důležitost jednotlivým skutečnostem v řízení prokázaným (vycházeje ze zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř.) a jaký učinily závěr ohledně počátku běhu lhůty, je-li závěr logicky a srozumitelně odůvodněn, což se v posuzované věci stalo. Vyhodnocení, zda je uplatněný nárok stěžovatelky třeba posuzovat podle §1003 nebo §1004 občanského zákoníku se všemi důsledky z toho plynoucími, je aplikací podústavního práva, k níž Ústavní soud není povolán; z ústavněprávního hlediska stěžovatelka na svých právech v řízení před obecnými soudy zkrácena nebyla.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu