ECLI:CZ:US:2019:4.US.3597.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3597/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karla Pály a Růženy Pálové, zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2019 č. j. Ncp 643/2019-40, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, se sídlem v Praze 9, Vojická 1022/12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení ústavních principů zakotvených v čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti okresních soudů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí napadeného ústavní stížností vyplynulo, že vedlejší účastník se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 34 C 176/2019 domáhá po stěžovatelích zaplacení dlužné částky ve výši 84 955 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi hodnotou jejich majetku, který nabyli na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkurzní věřitelé, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení stěžovatelé vznesli námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, o které vrchní soud rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud připomenul, že podle §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se za "dosavadní právní předpis" považuje nejen zákon o konkurzu a vyrovnání, ale také občanský soudní řád (obojí ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. do nabytí účinnosti insolvenčního zákona), a dodal, že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (tj. spory vyvolané konkurzem a vyrovnáním podle zákona o konkurzu a vyrovnání). Na tomto základě vrchní soud neshledal námitku stěžovatelů důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř. V závěru odůvodnění vrchní soud doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít insolvenční zákon, a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle §7a písm. a) insolvenčního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasili a vyjádřili přesvědčení, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Na podporu své argumentace odkázali na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelů) ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelé též poukázali na vyjádření vedlejšího účastníka, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. 2. bod napadeného usnesení vrchního soudu), a dále odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů.
4. Stěžovatelé navrhli, aby jejich věc byla vyřízena přednostně mimo pořadí jako naléhavá v souladu s §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstata argumentace stěžovatelů směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazují na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívají rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11).
7. V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod pro zásah do jurisdikce obecných soudů a k namítanému - v současnosti toliko hypotetickému - porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny uvádí, že stěžovatelům není odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 34 C 176/2019. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
8. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a Ústavní soud nepovažuje jeho postup za svévolný.
9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť v řízení postupoval tak, aby ústavní stížnost posoudil a rozhodl o ní co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu