ECLI:CZ:US:2019:4.US.3942.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3942/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2018, č. j. 28 Cdo 1902/2018-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 91 Co 354/2017-187, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. července 2017, č. j. 26 C 150/2016-108, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Antonína Švehly, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastníkem pozemků tvořících společně tzv. Hostivařský lesopark a přilehlé komunikace. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Nalézací soud provedl dokazování k jednotlivým pozemkům a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby ke každému z nich; vyšel z toho, že v katastru nemovitostí je jako vlastník všech pozemků zapsán vedlejší účastník a že stěžovatelce se nepodařilo v řízení prokázat, že by vlastnické právo k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v původním znění (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), svědčilo jí. Stěžovatelka neunesla ani důkazní břemeno k tvrzení, že pozemky jsou zastavěny, a proto část z nich nemohla být vedlejšímu účastníku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), vydána. Ohledně pozemků, které vedlejší účastník nabyl z rozhodnutí pozemkového úřadu, soud konstatoval, že mu s odkazem na §135 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší správnost rozhodnutí správního orgánu mimo režim správního soudnictví přezkoumávat.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky citovaný rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním hodnocením nalézacího soudu, že stěžovatelkou tvrzený přechod vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. nenastal, protože nebyla splněna základní podmínka, aby byly dotčené pozemky ve vlastnictví státu ke dni 24. 4. 1991 - stěžovatelce se nepodařilo takovou skutečnost prokázat. Ke správním rozhodnutím o vydání pozemků podle zákona o půdě odvolací soud uvedl, že jde o veřejné listiny spojené s vyvratitelnou domněnkou pravdivosti jejich obsahu; není-li tedy podán důkaz opaku, soud z jejich obsahu vychází (§133 o. s. ř.). Stěžovatelka dotčená správní rozhodnutí napadla tvrzením o neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků z důvodu "překážky zastavěnosti" ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Přes řádné poučení nalézacího soudu se jí však nepodařilo zastavění pozemků prokázat (stavební povolení či jiné doklady k prokázání charakteru zpevněných ploch na předmětných pozemcích, který by bránil zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci; ve skutečnosti však podle obsahu dovolání zpochybňovala skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a nepředložila v dovolání k posouzení žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Námitka proti hodnocení důkazů odvolacím soudem však sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem podle §237 o. s. ř., není-li dovolání shledáno přípustným. Odvolací soud se přitom podle Nejvyššího soudu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která opakovaně dovodila, že vlastnictví oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona o půdě je založeno nikoli dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 téhož zákona, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení, a že z rozhodnutí pozemkového úřadu podle
§9 odst. 2 téhož zákona soud v občanském soudním řízení ve spojení s §135 odst. 2 o. s. ř. vychází.
Podle stěžovatelky byla postupem odvolacího soudu porušena její základní práva na ochranu legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na stejné rozhodování ve stejných případech podle čl. 1 Listiny. Stěžovatelka v rámci bližší argumentace rekapituluje smysl a účel restitučního zákonodárství i judikaturu, podle které je nepřípustné obcházet restituční předpisy a domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že u dotčených pozemků je splněna podmínka jejich zastavěnosti v době nesvobody, z čehož dovozuje nemožnost jejich vydání. Vedlejší účastník a jeho sestra tím, že se po více jak dvaceti letech domáhají prostřednictvím žalob na vydání bezdůvodného obohacení odkupu či směny předmětných pozemků, obchází restituční předpisy. Dohody o vydání části předmětných pozemků jsou podle stěžovatelky absolutně neplatné pro rozpor s §11 odst. 1 písm. c) a §5 zákona o půdě. Vlastnickému právu vedlejšího účastníka proto nemůže být poskytnuta ochrana, jinak soudy porušují základní práva stěžovatelky a proti smyslu a účelu restitučního zákonodárství pro nápravu minulých křivd vytvářejí křivdy nové.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, které již z pohledu Ústavního soudu všechny její námitky uspokojivě vypořádaly. To, že se stěžovatelka s právním posouzením obecných soudů neztotožňuje, porušení jejích ústavně zaručených práv samo o sobě nezakládá.
Argumentaci stěžovatelky judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (usnesení ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/11, usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2824/14, usnesení ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) ohledně obcházení restitučního zákonodárství vypořádal uspokojivě již Nejvyšší soud. Stěžovatelka nebere v potaz podstatné odlišnosti ve skutkových okolnostech projednávané věci spočívající v tom, že zápis v katastru nemovitostí svědčí po nerušenou dobu nejméně deseti (a více) let výhradně vedlejšímu účastníku. Nešlo o případ duplicitního zápisu vlastnictví, a vedlejší účastník neměl proto nikdy důvod se svého vlastnictví domáhat; uplatňuje-li nyní proti stěžovatelce nároky z titulu bezdůvodného obohacení, jež stěžovatelce vzniká užíváním jeho pozemků, jde o výkon vlastnického práva, který za obcházení restitučního zákonodárství označovat nelze. Obcházením restitučních předpisů je situace, kdy se žalobce domáhá ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných předpisů (typicky žaloba na určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř.), přestože svůj případný nárok měl uplatnit v příslušných lhůtách podle restitučních předpisů a svou nečinnost se tak později snaží zhojit - o takový případ však v projednávané věci nešlo.
Namítá-li stěžovatelka s odkazy na příslušnou judikaturu [nález sp. zn. I. ÚS 45/2000 ze dne 20. 9. 2000 (N 133/19 SbNU 213)] neplatnost dohod o vydání části předmětných pozemků podle zákona o půdě z důvodu jejich zastavěnosti, nelze v projednávané věci přijmout závěr, že by se obecné soudy od citované judikatury odchýlily či věc jinak nesprávně posoudily. Rozdíl v dané věci oproti situacím v citovaných rozhodnutích je takový, že v napadeném řízení před obecnými soudy se stěžovatelce nepodařila prokázat zastavěnost pozemků, jež by trvale bránila jejich zemědělskému nebo lesnímu využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jestliže obecné soudy dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že předmětné pozemky byly k rozhodnému dni 24. 4. 1991 ve vlastnictví státu, aby pak na stěžovatelku mohly přejít podle zákona č. 172/1991 Sb., a dále k tvrzení, že příslušná část pozemků je zastavěna ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a proto nemohla být na základě dohod a navazujících správních rozhodnutí vydána, nezbývá stěžovatelce než tento pro účastníky řízení závazný právní závěr přijmout a vzájemné vztahy s vedlejším účastníkem vypořádat jinak, nevyhovuje-li jí současný stav.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu