ECLI:CZ:US:2019:4.US.4153.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4153/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Teco a.s., se sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín IV., zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2017, č.j. 21 Cm 25/2016-45, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017, č.j. 3 Cmo 191/2017-59, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 23 Cdo 2954/2018-80, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a iNELS, s.r.o., se sídlem Palackého 493, Holešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 8. 2017, č.j. 21 Cm 25/2016-45, zamítl návrh stěžovatelky na spojení věci s řízením vedeným u městského soudu pod sp. zn. 21 Cm 10/2015 (výrok I.) a řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve věci sp. zn. 21 Cm 10/2015 (výrok II.).
2. Městský soud v usnesení vyložil, že poté, co byl v souvisejícím řízení sp. zn. 21 Cm 10/2015 předložen znalecký posudek jak stěžovatelkou, tak žalovanou (vedlejší účastnicí), byl následně k zodpovězení blíže specifikovaných technických otázek zadán znalecký posudek soudem. Vzhledem k tomu, že v řízení souvisejícím a de facto skutkově totožném je řešena technická otázka zásahu do práv stěžovatelky k užitnému vzoru, otázka zásahu do práv stěžovatelky k ochranné známce, či otázka, zda je stěžovatelkou popsané jednání nekalosoutěžní, bylo při zohlednění rozsahu zjišťování skutkového stavu věci a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení (nutnost vypracování v podstatě totožných znaleckých posudků) dle městského soudu namístě podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušit probíhající řízení do skončení řízení souvisejícího (jak ostatně navrhla žalovaná). Podmínky pro stěžovatelkou navrhované spojení věcí městský soud naopak neshledal, a to se zdůvodněním, že by docházelo k nikoli hospodárnému navyšování nákladů řízení.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 12. 2017, č.j. 3 Cmo 191/2017-59, bylo odvolání stěžovatelky proti výroku I. usnesení městského soudu odmítnuto a ve výroku II. bylo usnesení městského soudu potvrzeno.
4. Vrchní soud uvedl, že o spojení věci soud rozhoduje usnesením, které má povahu usnesení upravujícího vedení řízení a dle §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proti němu odvolání není přípustné. Pokud nedošlo ke spojení věci, je dle vrchního soudu z důvodu zásady efektivity a předvídatelnosti vhodné později zahájené řízení přerušit a vyčkat na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 10/2015, která je již ve fázi před ukončením dokazování. Dle vrchního soudu lze předpokládat využití výsledků dokazování (zejména znaleckého posudku), čímž se zajistí i jednota rozhodnutí o fakticky shodných nárocích, které pouze směřují proti jinému účastníku řízení. Vrchní soud proto uzavřel, že není důvod pro pokračování řízení a nevyčkání konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cm 10/2015, a usnesení městského soudu podle §219 o.s.ř. potvrdil.
5. Usnesením ze dne 25. 10. 2018, č.j. 23 Cdo 2954/2018-80, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. se zdůvodněním, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v §237 o.s.ř. Dle Nejvyššího soudu vrchní soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zabýval se hledisky pro přerušení řízení a srozumitelně vyložil své úvahy, které nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
II.
6. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i z čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhá ochrany průmyslových práv, přičemž hlavním předmětem řízení je zásah vedlejší účastnice do práv k užitnému vzoru, jehož platnost vyprší v roce 2020. Stěžovatelka namítá, že spojení věci sp. zn. 21 Cm 25/2016 s řízením vedeným pod sp. zn. 21 Cm 10/2015 by s ohledem na naplnění účelu občanského soudního řízení vymezeného v §6 o.s.ř. mělo mít přednost před přerušením daného řízení. Přerušení předmětného řízení považuje za zjevně nepřiměřený procesní postup. Poukazuje na to, že soudy nevzaly v potaz povahu uplatňovaných práv, tedy to, že jsou dočasná a v důsledku přerušení řízení mohou expirovat, čímž dochází k oslabování její pozice coby žalobkyně. Přerušením řízení je dle stěžovatelky zcela zbytečně oddalováno rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti pak stěžovatelka vyjadřuje také obavu, že řízení v důsledku přerušení skončí až po dni, kdy skončí doba platnosti užitného vzoru.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Směřuje-li ústavní stížnost také proti výroku I. usnesení městského soudu ze dne 25. 8. 2017, č.j. 21 Cm 25/2016-45, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na spojení věci s řízením vedeným u městského soudu pod sp. zn. 21 Cm 10/2015, je v této části podaná opožděně. Jak uvedl i vrchní soud, usnesení o spojení věcí, resp. usnesení, jímž se návrh na spojení věcí zamítá, je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], proti němuž není odvolání přípustné. Odvolání (odmítnuté v této části usnesením vrchního soudu) tak nepředstavovalo procesní prostředek, který by zákon stěžovatelce k ochraně práv poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proto v tomto ohledu bylo třeba počítat již od okamžiku doručení usnesení městského soudu. S ohledem na okamžik podání ústavní stížnosti (17. 12. 2018) je zjevné, že ústavní stížnost proti výroku I. usnesení městského soudu ze dne 25. 8. 2017, č.j. 21 Cm 25/2016-45, byla podána po stanovené lhůtě a bylo třeba ji v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3049/18 ze dne 12. 3. 2019; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odlišném právním názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem měly obecné soudy v řízení postupovat - stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že řízení probíhající u městského soudu bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení souvisejícího, přičemž má za to, že tímto postupem došlo k zásahu do jejích základních práv. Skutečnost, že soudy dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že ústavní soudnictví je vybudováno zejména na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Usnesení o přerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy. Nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci, a proto ani zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
14. Právní úprava umožňuje soudu podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Obecný soud je tedy oprávněn (nikoli povinen) civilní řízení přerušit a je tak zcela věcí nezávislého soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti odůvodňující přerušení řízení. To, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit, musí soud odpovědně zvážit na základě řádného posouzení relevantních okolností každého případu. Zpochybňovat procesní postup obecných soudů, jež jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech konkrétního případu, a měnit řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší. To by Ústavní soud posouvalo do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 275/06 ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 350/04 ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 491/03 ze dne 21. 9. 2004).
15. Ostatně i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu (srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 572/2014 ze dne 13. 8. 2014) uvádí, že postup podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, která by mohla být zpochybněna, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by o přerušení řízení bylo rozhodováno na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Upozorňuje-li pak Nejvyšší soud, že není jeho věcí v dovolacím řízení určeném pro řešení významných právních otázek přezkoumávat, zda z hlediska hospodárnosti řízení konkrétní řízení přerušit či nikoliv, tím méně lze takový přezkum, s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení jeho pravomocí, očekávat od Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2011/16 ze dne 9. 8. 2016).
16. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, je-li rozhodnutí soudu o přerušení řízení řádně a dostatečně odůvodněno, protiústavní charakter nevykazuje (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1924/17 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 1275/17 ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3315/15 ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 2216/15 ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 258/14 ze dne 25. 9. 2014).
17. Z výše naznačené rekapitulace je přitom zřejmé, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, adekvátně posoudily okolnosti podstatné pro přerušení řízení a své závěry také dostatečně a srozumitelně zdůvodnily. Předjímá-li stěžovatelka v souvislosti s možnými budoucími průtahy řízení domnělé porušení svých práv a zhoršení svého postavení žalobkyně, dle Ústavního soudu rozhodně nejde o nevyhnutelný důsledek ústavní stížností napadených rozhodnutí. Relevantní argumentaci svědčící o nezbytnosti kasace těchto rozhodnutí stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu