ECLI:CZ:US:2019:4.US.4192.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4192/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Kataríny Kuňové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018, č. j. 21 Co 4/2017-488, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Mgr. Daniely Kuchtové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 35 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky. Nespornou byla skutečnost, že stěžovatelka obdržela od vedlejší účastnice celkem 50 000 000 Kč, sporné však bylo, zda se tak stalo na základě půjčky nebo daru; následně vzala vedlejší účastnice žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že již nechce dále veřejně sledovanou kauzu medializovat. Okresní soud usnesením ze dne 26. 9. 2016, č. j. 16 C 56/2015-275, zastavil řízení (výrok I.), vrátil vedlejší účastnici soudní poplatek 1 400 000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Nákladový výrok odůvodnil nalézací soud podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nepřiznal žádné z účastnic řízení náhradu nákladů řízení s ohledem na podstatu sporu a okolnosti případu. Podle okresního soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by byla vedlejší účastnici uložena povinnost k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení.
Proti nákladovému výroku III. usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2017, č. j. 21 Co 4/2017-356, potvrdil nákladový výrok III. usnesení nalézacího soudu ve správném znění: "Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává", a dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici. Ke stěžovatelčinu dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 3114/2017-419, zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud následně usnesením ze dne 12. 10. 2018, č. j. 21 Co 4/2017-488, potvrdil nákladový výrok III. usnesení nalézacího soudu ve správném znění: "Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává" (výrok I.), nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení stěžovatelce (výrok II.) ani náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici (výrok III.). Odvolací soud, vázán názorem soudu dovolacího, doplnil podklady pro posouzení aktuálních majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastnic. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice sice zavinila zastavení řízení a přicházel by tak v úvahu postup podle §146 odst. 2, věta první, o. s. ř., nicméně shledal, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, a proto aplikoval §150 o. s. ř., neboť by bylo přílišnou tvrdostí a nespravedlností, jestliže by byla vedlejší účastnici uložena povinnost k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení.
Proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 19. 12. 2018 a navrhuje jejich zrušení, tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny; dále namítá porušení čl. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zejména uvádí, že celé řízení trvalo více než dva roky a po celou dobu zatěžovalo stěžovatelku finančně i psychicky; stěžovatelce bylo zamezeno po celou dobu řízení svobodně nakládat s majetkem, neboť i přes úspěšnou obranu proti předběžnému opatření se nemohla vystavovat riziku, že vedlejší účastnice v okamžiku zjištění "pohybu" majetku svůj návrh na nařízení předběžného opatření opět podá. Vedlejší účastnice věděla, že je v důkazní nouzi, přesto řízení vedla více než dva roky, ačkoliv již dne 20. 6. 2016, kdy bylo vydáno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 v obdobné věci, si mohla být vědoma, že nebude v řízení úspěšná. Pravým důvodem zpětvzetí nebyla ochrana soukromí vedlejší účastnice před další medializací, nýbrž zjištění neúspěchu v řízení vedeném u obvodního soudu v obdobné věci. Odvolací soud nehodnotil řádně důkazy a tvrzení a napadené rozhodnutí je proto vadné. Závěr odvolacího soudu ohledně aplikace §150 o. s. ř. na posuzovanou věc spočívá na nesprávném právním posouzení a na extrémním rozporu mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením. Odvolací soud bez relevantního důvodu zvýhodnil vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu, kterými byl potvrzen nákladový výrok usnesení nalézacího soudu, zároveň bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci provedl krajský soud dostatečná skutková zjištění, ze kterých vyvodil logické právní závěry, jež odůvodnil ve vztahu k napadeným výrokům ústavně konformním způsobem. Institut upravený v §150 o. s. ř. (moderační nákladové právo soudu) je výjimečným procesním prostředkem, který cílí na extrémní situace, v nichž existují důvody hodné zvláštního zřetele, a v zájmu spravedlnosti je namístě moderovat právo na náhradu nákladů řízení - což posuzovaná věc splňuje.
Postupem Krajského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu