ECLI:CZ:US:2019:4.US.4253.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4253/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Vazební věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 5. 4. 2018, č. j. 61 T 1/2014-30032, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 3 To 57/2018-30182, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2018, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáními ze dne 8. 3. 2019 a 25. 3. 2019, která po těchto doplněních splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi bylo podle jeho názoru porušeno jeho základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu ve Zlíně-pobočka v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 5. 2014, č. j. 61 T 1/2014-26214 (dále jen "předmětný rozsudek"), uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení dle ustanovení §272 odst. 1, odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce patnácti let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou dle §56 odst. 3 trestního zákoníku, a to za skutek spočívající v tom, že, zjednodušeně řečeno, na přelomu srpna a září 2012 v rámci tzv. "metanolové aféry" koupil od svých spoluodsouzených jimi vyrobenou směs etanolu a metanolu v celkovém množství 10 000 litrů, a tuto dále distribuoval (dále jen "předmětný skutek").
3. Stěžovatel nevyužil svého práva podat proti předmětnému rozsudku odvolání a poté, co tento nabyl právní moci, podal návrh na obnovu řízení, jejž zamítl nalézací soud svým usnesením vymezeným výše v návětí. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již zamítl svým v návětí specifikovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud").
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel proti napadeným usnesením namítá 1) nesprávné posouzení skutečností svědčících pro povolení obnovy řízení; 2) opomenuté důkazy; 3) nevypořádání se se stěžovatelovými námitkami; 4) nepřihlédnutí ke komplexnosti metanolové aféry; 5) převzetí závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních stěžovatelových spoluobviněných; 6) rozhodnutí o stížnosti v neveřejném zasedání. Jádro jednotlivých námitek lze shrnout následovně:
5. Ad 1) stěžovatel ve své ústavní stížnosti k této námitce nejprve poměrně obšírně vysvětluje, proč mu náleží právo na spravedlivý proces i v řízení o obnově řízení, následně předkládá závěr, že jím uvedené skutečnosti, zejména zjištěné v rámci projednávání jiných větví tzv. metanolové kauzy, vyvrací skutkové východisko, že stěžovatel byl jediným odběratelem metanolové směsi od svých spoluobviněných, přičemž tyto nové skutečnosti, které nasvědčují, že se nemohl dopustit předmětného skutku cca v 80 % jeho rozsahu, jsou jednoznačně důvodem pro obnovu řízení, neboť na jejich podkladě nadále předmětný rozsudek neobstojí v žádném ze svých výroků týkajících se stěžovatele.
6. Stěžovatel tak prezentuje svoji tezi, několikráte v ústavní stížnosti zdůrazňovanou, že až po nabytí právní moci předmětného rozsudku vyšly najevo skutečnosti, z nichž vyplývá, že stěžovatel nemohl být odpovědný za cca 80 % rozsahu předmětného skutku, protože metanolová směs se dostala či mohla dostat k poškozeným (respektive před nimi k dalším distribučním článkům) od jiných osob než stěžovatele, protože metanolová směs se dostala do oběhu ještě před prvním dnem, jímž předmětný rozsudek vymezil jeho účast na předmětném skutku. Předmětný rozsudek naopak operuje s verzí, že stěžovatel byl jediným odběratelem spoluobviněných, kteří měli metanolovou směs smíchat. Stěžovatel k tomu podrobně vypsal jednotlivé takové případy poškozených, kde podle něj vyšlo následně najevo, že byli otráveni metanolovou směsí z jiných zdrojů. Podle stěžovatele bylo již původní řízení zatíženo řadou neodstraněných rozporů, kdy např. neseděl rozsah chybějícího metanolu v obžalobě a následně v hlavním líčení.
7. Stěžovatel dále suponuje, že státní zástupce v přípravném řízení v rámci uklidnění veřejnosti uvedl, že se podařilo zadržet "míchače" a "jediného distributora", přičemž následně se orgány činné v trestním řízení jen pokoušely tuto verzi potvrdit. To, že stěžovatel měl být jediným odběratelem metanolové směsi od konkrétních dvou míchačů (jeho spoluobviněných), pak vyplývá jen z výpovědi jednoho z nich, přičemž tento byl samotným nalézacím soudem na mnoha místech hodnocen jako nedůvěryhodný a naopak stěžovatel jako důvěryhodný.
8. Ad 2) stěžovatel napadá způsob, jakým nalézací soud naložil s jeho obsáhlými návrhy na doplnění dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel navrhl připojení četných trestních spisů z paralelních větví tzv. "metanolové aféry", výslech řady svědků, výslech soudního znalce a provedení relevantních listinných důkazů. Stěžovatel k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu, na níž se pokusil demonstrovat závěr, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně se s těmito důkazními návrhy vypořádat, neboť nalézací soud toliko konstatoval obsah meritorních rozhodnutí ve spisech, které stěžovatel navrhoval připojit, aniž se však zabýval dalšími dokumenty obsaženými v těchto spisech, přičemž se nijak nevyjádřil k neprovedení výslechu soudního znalce a dalších listinných důkazů. To nijak nenapravil ani stížnostní soud.
9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s rozsahem, v němž se oba obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami. Nalézací soud reagoval toliko na marginální procento z nich, a to pouhým paušálním a povrchním způsobem, což sice částečně napravil stížnostní soud, ale i jeho odůvodnění je ve vztahu k uplatněným námitkám zcela nedostatečné a především výběrové.
10. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k odůvodnění rozhodnutí soudů v trestních věcech, jakož i k standardu vypořádání se s jednotlivými námitkami uplatněnými obviněným. Tento standard v jeho věci podle jeho mínění dodržen nebyl. Některé jeho námitky obecné soudy zcela ignorovaly. Nalézací soud se vypořádal s obsáhlým návrhem stěžovatele velmi stroze na pouhých necelých dvou stranách, přičemž reagoval toliko na některé stěžovatelem předestřené argumentační celky, ale nijak se nevypořádal se zbytkem stěžovatelových tvrzení a námitek. Rovněž k poměrně početným stěžovatelovým důkazním návrhům uvedl bez jakéhokoliv vysvětlení, že je považuje za zbytečné. Takto skoupé odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu dle stěžovatele svědčí o nedostatku pečlivosti a individuálního přístupu, což je v rozporu s judikaturou, na niž výslovně odkázal.
11. Byť se pak stížnostní soud dle stěžovatele paradoxně zabýval jeho argumentací v širším rozsahu než soud nalézací, ani on ústavněprávním požadavkům na odůvodnění svého rozhodnutí zejména z hlediska vypořádání se stěžovatelem uplatněnou argumentací nedostál. Ten se s jednotlivými argumentačními celky stěžovatele vypořádal toliko povrchním odmítavým způsobem, bez snahy o individuální přístup v kontextu specifických okolností případu. Značnou část stěžovatelovy argumentace vypořádal toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu, tedy svévolně sám reagoval pouze na vybranou část.
12. Stěžovatel své výhrady proti odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu doplnil úvahou o ústavněprávních mezích rozhodování o opravném prostředku a za neakceptovatelný považoval jeho odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, neboť nejde o ustálenou judikaturu, toto usnesení není obecně závazné, vycházelo z jiného skutkového stavu a je navíc v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, bod 60.
13. Ad 4) stěžovatel poukazuje na širší kontext celé tzv. "metanolové kauzy", k němuž dle jeho názoru obecné soudy nepřihlédly. Tato kauza byla velmi rozsáhlá a spletitá, přičemž až s postupem času vycházely v jejích jiných větvích najevo skutečnosti relevantní i pro stěžovatelovu věc. Skutečnost, že o skutcích jednotlivých aktérů této kauzy bylo rozhodováno s časovým odstupem v různých řízeních, vytváří vyšší pravděpodobnost, že i po pravomocném ukončení jedné její větve vyjdou najevo skutečnosti dříve neznámé, které vycházejí z totožného skutkového spletence. Soudy tedy v takových případech, o něž právě v nyní posuzované věci jde, mají dle stěžovatele přistupovat k nově učiněným tvrzením a k nim navrženým dříve neznámým důkazům s vyšší mírou opatrnosti a zkoumat s vyšší mírou pečlivosti, zda jsou, či nejsou v dané věci naplněny důvody pro povolení obnovy řízení. Obecné soudy se ve stěžovatelově věci těmto požadavkům zpronevěřily. Tím se dle stěžovatele dopustily vůči němu odepření spravedlnosti, neboť znemožnily opětovné projednání jeho věci o úpravu dosud formálně daných skutkových zjištění s ohledem na skutečnosti dříve neznámé.
14. Ad 5) se stěžovatel vymezuje proti odkazům na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1553/2016, o dovoláních stěžovatelových spoluobviněných, kteří v rámci předmětného skutku měli vystupovat jako tzv. "míchači" metanolové směsi. Stěžovatel to považuje za selhání obecných soudů v povinnosti posuzovat tvrzení a návrhy na doplnění dokazování v návrhu na obnovu řízení individuálně, na základě konkrétní argumentace a ve vztahu ke konkrétní osobě stěžovatele. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatele vůbec netýkalo (ten nepodal ve své věci ani odvolání) a vycházelo navíc z jiného skutkového stavu, než jehož reflektování se stěžovatel svým návrhem na obnovu řízení domáhal. Stěžovatel se tak nemůže ubránit závěru, že o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení rozhodl spíše obsah tohoto usnesení Nejvyššího soudu než obsah nových skutečností, které stěžovatel ve svém návrhu označil. To svědčí o absenci náležitě individuálního pečlivého přístupu k věci stěžovatele.
15. Tento resultát podporuje dle stěžovatele rovněž skutečnost, že o jeho velmi obsáhlém návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl nalézací soud v rámci jediného veřejného zasedání.
16. Ad 6) stěžovatel brojí proti skutečnosti, že stížnostní soud rozhodl o jeho stížnosti proti napadenému usnesení nalézacího soudu v neveřejném zasedání. Stěžovatel zastává názor, že se tak mělo stát ve veřejném zasedání, dovolávaje se závěrů nálezů sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013, sp. zn I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 a další. Z nich dovozuje, že v jeho věci mělo být o stížnosti nařízeno veřejné zasedání, neboť stížnostní soud o ní rozhodl meritorně. Z uvedené judikatury přitom dle stěžovatele vyplývá, že v neveřejném zasedání může stížnostní soud rozhodnout pouze tehdy, je-li jeho rozhodnutí procesního charakteru.
17. Stěžovatel k tomu rovněž podotkl, že tento postup je vyžadován i v případě řízení o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení v civilních věcech, přičemž považuje za neudržitelné, aby v trestním řízení byl umožněn postup méně šetrný k ochraně základních lidských práv a svobod. Podle stěžovatele navíc pro nařízení veřejného zasedání v jeho věci svědčila celá řada jejích specifik, zejména její náročnost, množství a povaha navrhovaných důkazů atd. Bylo mu tak upřeno jeho právo, aby jeho věc byla meritorně projednána a rozhodnuta veřejně a za jeho účasti.
IV. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Stěžovatelovo připomenutí požadavků na spravedlivý proces v řízení o návrhu na obnovu řízení dle §277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je nadbytečným, které ovšem jistě neškodí (superfluum non nocet). Ani toto řízení se v žádném případě nevymyká požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak s přihlédnutím k účelu a smyslu tohoto řízení.
21. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
22. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89)].
23. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel se v určitém rozsahu své ústavní stížnosti snaží toliko polemizovat s předmětným rozsudkem a jeho argumentace v ústavní stížnosti je de facto argumentací odvolací. Řada skutečností, které stěžovatel označoval jako nové, totiž i podle jeho vlastních sdělení byla známa nalézacímu soudu již před vydáním předmětného rozsudku. Např. na s. 5 stěžovatel tvrdí, že již v hlavním líčení upozornil na to, že kromě něj metanolovou směs odebíraly v rozhodném období i jiné osoby, velmi významná část jeho argumentace je však vystavěna na předpokladu, že tato skutečnost byla před vydáním předmětného rozsudku neznámá; stejné je to příkladmo se stěžovatelovým tvrzením, že orgány činné v trestním řízení operovaly s jiným rozsahem metanolu v přípravném řízení a hlavním líčení.
24. Jakkoliv nevyčerpání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nijak nebrání následnému podání návrhu na povolení obnovy řízení ve prospěch stěžovatele, nelze skutečnost, že stěžovatel odvolání nepodal, však obcházet prostřednictvím uplatnění institutu návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud se tak zabýval stěžovatelovou ústavní stížností jen v tom rozsahu, v němž jeho argumentace setrvala v mantinelech toho, co v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení může Ústavní soud vůbec posuzovat.
25. Ústavní soud žádná porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele v souvislosti se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení neshledal. Obecné soudy, zejména soud stížnostní, přesvědčivě vyložily, proč původní závěr, že stěžovatel se dopustil předmětného skutku v plném rozsahu, nemohl být revidován v intencích §278 odst. 1 trestního řádu na podkladě stěžovatelem vznesených nových skutečností a důkazních návrhů, které je měly prokázat.
26. K jednotlivým námitkám se Ústavní soud vyjadřuje následovně:
27. Postupem obecných soudů vytýkaných námitkou 1) k porušení žádných stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod dojít nemohlo. Stěžovatel se touto námitkou domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení. Ani dokazování v tomto řízení se totiž nevymyká zásadě volného hodnocení důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259), nález sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141) či nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)], a tedy ani zde Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat skutkové závěry učiněné obecnými soudy či je nahrazovat svými vlastními [usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)].
28. Právě to však po Ústavním soudu stěžovatel požaduje, neboť se domáhá toho, aby Ústavní soud uznal jím předkládanou tezi, že v jednotlivých v ústavní stížnosti částečně přímo vyjmenovaných, částečně jen zběžně zmíněných případech stěžovatel nemohl být distributorem metanolové směsi, která nakonec vyústila v újmu na zdraví jednotlivých poškozených. Takovému požadavku Ústavní soud vyhovět nemůže, neboť by tím flagrantně vykročil z mezí, které mu vykazuje ústavní pořádek.
29. Námitky 2) a 3) spolu úzce souvisí, proto Ústavní soud považuje za vhodné probrat je společně. Jak vyplývá z již výše uvedeného sub 27., nakládání s důkazními návrhy v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řízení náleží soudu v duchu zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatel tak nemá žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby soud jím takto učiněné důkazní návrhy provedl. Soud tyto důkazní návrhy může zamítnout pro nadbytečnost, irelevanci atd. v zásadě za obdobných podmínek, za jakých tak může učinit při rozhodování o vině v hlavním líčení, a nad rámec toho ještě z důvodů specifických pro řízení o návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu, zejména pro nesplnění podmínek na novost dle ustanovení §278 trestního řádu.
30. Kriteriem ústavní konformity takového postupu je odůvodnění rozhodnutí o tomto návrhu. Pokud soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu neprovede relevantní důkaz a současně řádně neodůvodní, proč nepovažoval za nutné jej provést, zatěžuje tím své rozhodnutí vadou představující porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017). Důkazy, které v rámci takového návrhu odsouzený předkládá, však musí zpochybňovat důkazy provedené v hlavním líčení [nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016 (N 56/80 SbNU 667) či nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193)].
31. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je nedostatečné. Nalézací soud se v něm k podstatě stěžovatelovy argumentace prakticky nevyjádřil a z jeho úvah není zřejmé, proč stěžovatelem uvedené skutečnosti nepovažuje za dostačující k povolení návrhu na obnovu řízení ani proč považuje za zbytečné jím učiněné důkazní návrhy.
32. Ústavní soud však nemůže souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že tuto vadu nenapravil stížnostní soud tak, aby se v důsledku rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení ocitlo v mezích ústavní konformity. Za naprosto stěžejní pro tento závěr Ústavní soud považuje jednak to, že stížnostní soud odůvodnil své napadené rozhodnutí velmi pádnými důvody svědčícími a priori pro závěr, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nemohou ani ve spojení s jinými přivodit důsledky předvídané v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, jednak to, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti s touto zcela klíčovou částí odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu nijak nepolemizuje.
33. Stížnostní soud totiž opřel své rozhodnutí zejména o to, že stěžovatelem předložená skutková konstrukce, podle níž nemohla metanolová směs u většiny poškozených pocházet od něj, je zkreslená a stěžovatel v ní účelově zamlčuje jednoho z hlavních odběratelů a poddistributorů metanolové směsi. Ačkoliv existovala možnost, že někteří prodejci odebírali metanolovou směs přímo od "míchačů", v případech poškozených obsažených v předmětném skutku bylo dle stížnostního soudu však bezpečně postaveno na jisto v celém jeho rozsahu, že metanolová směs pocházela od stěžovatele. Tato bezpečná identifikace původu metanolové směsi byla dle stížnostního soudu dána rovněž výsledky (postupně doplňovaného) znaleckého posudku celně technické laboratoře z oboru potravinářství, oddělení laboratorních zkoumání, analýza potravin, lihu, tabáku a surovin pro jejich výrobu, podle nějž byla metanolová směs pocházející od stěžovatele objektivním způsobem identifikována podle izotopových parametrů etanolu.
34. Stížnostní soud tak dedukoval, že stěžovatelem vytvořená konstrukce, v níž není jediným distributorem, je účelová, a že k jednoznačnému závěru o tom, že metanolová směs nemohla v případech, o nichž to stěžovatel tvrdí, pocházet od něj, vést. Současně dovodil, že skutečnost, že právě od stěžovatele v těchto případech metanolová směs pocházela, byla postavena na jisto na základě objektivního znaleckého zkoumání. Pokud na základě těchto závěrů stížnostní soud dovodil, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nemohly vést ke změně předmětného rozsudku, a ztotožnil se tak se zamítnutím důkazních návrhů k jejich prokázání nalézacím soudem, nemůže v tom Ústavní soud spatřovat žádný z ústavněprávních deficitů v podobě svévole, extrémního rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním, opomenutých důkazů, ani žádný jiný.
35. Stěžovatel na tyto závěry stížnostního soudu přes jejich očividnou závažnost nijak v ústavní stížnosti nereagoval. Neohradil se tak proti nim, nevysvětlil Ústavnímu soudu, proč by neměly obstát, nepoukázal na nic, co by s nimi bylo v rozporu, toliko zopakoval část své argumentace (domnělých nových skutečností způsobilých přivodit jiné rozhodnutí ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu), na níž vystavěl již svůj návrh na povolení obnovy řízení. Současně stěžovatel ani nekonkretizoval žádné další své námitky, jimiž se obecné soudy nezabývaly a zejména neuvedl, proč právě tyto námitky by při svém řádném vypořádání odhalily protiústavnost napadených rozhodnutí, pouze polemizoval s odkazem stížnostního soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1153/16 ze dne 25. 10. 2016 a tvrdil, že toto je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
36. Ani tak tomu však nebylo. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
37. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), typicky že měl v době činu alibi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
38. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle Evropského soudu pro lidská práva není ani nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.).
39. Shrne-li v konfrontaci s těmito judikaturními východisky Ústavní soud situaci ohledně námitek 2) a 3), pak na jedné straně stížnostní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl skutečnosti, které bez dalšího nevyvolávají žádné pochybnosti o tom, že by jim navzdory stěžovatelem nově uváděné skutečnosti mohly zapříčinit jiné rozhodnutí ve věci samé. Na druhé straně stěžovatel nijak ve své ústavní stížnosti tyto skutečnosti nezpochybnil a neuvedl žádné další konkrétní námitky, které obecné soudy nevypořádaly, ani ústavněprávní důsledky, které by z toho plynuly. Stížnostní soud tak nerezignoval na výslovné vypořádání se se stěžejní námitkou stěžovatele, tedy že nemohl být jediným distributorem metanolové směsi a že z toho plyne, že v 80 % případů poškozených nemohl být pachatelem, odůvodnění stížnostního soudu odpovídalo závažnosti této námitky a vztahovalo se k ní specificky, nikoliv obecně a rutinně.
40. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces porušení, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
41. Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožnění se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Jakkoliv stížnostní soud žádné důkazy neprováděl, je tento judikaturní závěr relevantní vzhledem ke specifické povaze řízení o návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu, neboť zde se nově navržené důkazy poměřují s důkazy provedenými v původním průběhu trestního řízení, a tedy v principu jde o to samé. Stížnostní soud přitom vyložil přesvědčivě, proč soud prvého stupně nepochybil, odmítl-li stěžovatelem navrhované důkazy provést, neboť skutečnosti, které tyto důkazy měly prokázat, nebyly způsobilé zpochybnit skutkové závěry, na nichž byl předmětný rozsudek vystavěn.
42. Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.). To však v nynější věci stížnostní soud učinil a poskytl mnohem širší odůvodnění zamítnutí stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení než nalézací soud.
43. Za těchto specifických okolností tedy Ústavní soud ani s ohledem na výše uvedenou judikaturu nemůže konstatovat, že by se stížnostní soud svým napadeným rozhodnutím dopustil porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, ačkoliv částečně odkázal na nedostatečně odůvodněné usnesení nalézacího soudu. Nevypořádání se stížnostního soudu se všemi stěžovatelovými námitkami tak nemůže představovat vadu dosahující ústavněprávní intenzity.
44. K námitce stěžovatele, že nalézací soud neprovedl dostatečně důkazy připojenými spisy, Ústavní soud nemůže než konstatovat, že z ústavní stížnosti a zejména z jejích příloh (odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení nalézacího soudu, protokol o veřejném zasedání) vyplývá, že stěžovatel ji poprvé uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Ten se jí proto, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, zabývat nemohl. Tato zásada mimo jiné znamená, že Ústavní soud se může zabývat jen takovými námitkami uplatněnými v ústavních stížnostech, jež stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy (eventuálně jinými orgány veřejné moci), jimž tak poskytl příležitost se s těmito námitkami vypořádat a eventuálně i v jejich důsledku možné vady dosahující intenzity protiústavnosti napravit [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
45. Námitka 4) sama o sobě postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatel v jejím rámci pouze velmi obecně uvedl, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k širšímu kontextu jeho kauzy, přičemž však [mimo to, co uvedl v rámci samostatných námitek 1) až 3)] nespecifikoval, jak konkrétně měly obecné soudy takovéto přihlédnutí provést, ani jak by se bylo promítlo do výsledku řízení o obnově. Obecné soudy ostatně nemohou rozhodovat o ničem jiném než o předmětu řízení, jímž je v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení skutek, o němž se původně vedlo trestní řízení, v kontextu nových skutečností uvedených v návrhu na obnovu. Žádné jiné skutečnosti mimo takto vymezený předmět řízení obecné soudy ani nemohou brát v potaz, neboť předmětem řízení jsou vázány.
46. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že se stěžovatelovým návrhem na povolení obnovy řízení z hlediska širšího kontextu metanolové kauzy zabývaly jen tím, co se z něj promítlo do stěžovatelem tvrzených nových skutečností a jim korespondujících důkazů. K rozsahu a kvalitě, v nichž tak učinily, viz výše sub 33. až 43.
47. Skutečnost, že o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení bylo rozhodnuto v jediném veřejném zasedání, stěžovatel poprvé namítl až v ústavní stížnosti, jak vyplývá z jejích příloh (odůvodnění stížnosti proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu, protokol o veřejném zasedání), a proto se jí Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů zabývat nemohl.
48. Námitka 5) nemůže obstát zejména ve světle výše uvedeného sub 33. Odkaz nalézacího soudu na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo za cíl pouze potvrdit správnost původně zjištěného skutkového stavu, o němž neměl Nejvyšší soud pochyb ani v dalším průběhu řízení, jehož se stěžovatel sice neúčastnil, v němž však vycházely další skutečnosti v jiných větvích tzv. metanolové kauzy najevo. To by ve srovnání se všemi stěžovatelem nově uváděnými skutečnostmi nedostačovalo, neznamená to ovšem, že by nalézací soud pouze bezhlavě převzal závěry Nejvyššího soudu. Za kardinální považuje Ústavní soud však to, že stížnostní soud, napravuje tak nedostatky v odůvodnění nalézacího soudu, vycházel z přesvědčivě zdůvodněných a velmi závažných skutkových zjištění, v konfrontaci s nimiž stěžovatelem nově tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy neobstály. Z hlediska ústavněprávního proti takovému postupu Ústavní soud žádných výtek nemá.
49. Konečně ani námitka 6) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Stěžovatel pomíjí stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 (238/2018 Sb.), na nějž naopak výslovně odkázal stížnostní soud v bodě 11. svého napadeného rozhodnutí, a na něj navazující novější judikaturu Ústavního soudu, podle nichž soud může rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu, jestliže sám neprovádí či neopakuje dokazování (srov. k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 38/18 ze dne 26. 9. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019 a nález sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019). Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by v jeho věci stížnostní soud dokazování provedl či zopakoval, ačkoliv o jeho stížnosti proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu rozhodl v neveřejném zasedání. Nic takového nevyplývá ani ze samotného obsahu napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, ten pouze v souladu se svým funkčním postavením v řízení o stížnosti napravil nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
V. Závěr
50. Napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, obstála v konfrontaci s ústavně právními požadavky, jejichž porušení stěžovatel namítal, a Ústavní soud neodhalil propriu motu v nyní posuzované věci ani žádný jiný flagrantní ústavněprávní deficit.
51. Ústavní soud tedy rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu