ECLI:CZ:US:2019:4.US.4305.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4305/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem, sídlem Karlova 211/5, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. 13 Co 289/2018-247 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. dubna 2018 č. j. 50 P 354/2014-194, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé K. Š., 2. nezletilého M. Š., a 3. nezletilé M. Š., všech v soudním řízení zastoupených městskou částí Praha 16, sídlem Václava Balého 23/3, Praha 16 - Radotín, a 4. M. Š. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2018 č. j. 50 P 354/2014-194 rozhodl, že výživné naposledy určené matce rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 50 P 354/2014-84 pro vedlejší účastnici 1. (dále též "nezletilá K.") ve výši 1 500 Kč a pro vedlejšího účastníka 2. (dále též "nezletilý M.") ve výši 1 000 Kč měsíčně se počínaje 1. 9. 2017 zvyšuje na částku 2 000 Kč měsíčně pro nezletilou K. a 1 500 Kč měsíčně pro nezletilého M., splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejšího účastníka 4. (dále též "otec") (výrok I). Dluh na takto zvýšeném výživném pro nezletilou K. za období 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 ve výši 4 000 Kč je matka povinna zaplatit do 31. 8. 2018 k rukám otce (výrok II). Dluh pro nezletilého M. na takto zvýšeném výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 ve výši 4 000 Kč je matka povinna zaplatit do 31. 8. 2018 k rukám otce (výrok III). Výživné naposledy určené otci rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 50 P 354/2014-84 pro vedlejší účastnici 3. (dále též "nezletilá M.") se počínaje 1. 9. 2017 otci snižuje na 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok IV). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl k odvolání matky i otce rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 13 Co 289/2018-247 tak, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku I o zvýšení výživného matce pro nezletilou K.a nezletilého M. potvrzuje, ve výrocích II a III o nedoplatku výživného se mění tak, že tento nedoplatek činí od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2018 pro nezletilou K. částku 6 500 Kč a pro nezletilého M. rovněž částku 6 500 Kč a matka je povinna ho zaplatit k rukám otce do 30. 4. 2019 (výrok I). Ve výroku IV o snížení výživného otci pro nezletilou M. se rozsudek obvodního soudu potvrzuje (výrok II). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Obecné soudy dospěly k závěru, že došlo ke změně poměrů všech účastníků a že lze postupovat podle §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Nově stanovené poměry odpovídají §913 občanského zákoníku, tedy odůvodněným potřebám všech nezletilých dětí i schopnostem a možnostem obou rodičů. Obecné soudy uvedly, že byť otci přibyla další vyživovací povinnost a došlo ke snížení jeho příjmu o 40 000 Kč měsíčně, jeho majetkové poměry jsou stále objektivně vyšší než majetkové poměry matky. Z rozhodovací praxe soudu je známo, že příjem, kterého otec nyní dosahuje, odpovídá průměrnému příjmu osob se středoškolským vzděláním v Praze, nadto bylo prokázáno, že by se otec lépe placeného zaměstnání nevzdal bezdůvodně. Co se týče poměrů matky, ty se zásadně změnily v tom směru, že již dosahuje příjmu v pracovním procesu jako asistentka pedagoga, avšak z důvodu nástupu nezletilé M.do první třídy základní školy si snížila svůj pracovní úvazek na 0,75. Městský soud však má za to, že nástup dítěte do první třídy obecně není důvodem pro snížení pracovního úvazku, nejsou-li zde další rozhodné okolnosti, proto i nadále vychází z toho, že by matka mohla dosahovat čistého příjmu 12 500 Kč. To, že se matka rozhodla platit nezletilé M. soukromé vzdělání ve škole Waldorfského typu ve výši 11 000 Kč ročně, je jejím rozhodnutím, a tato okolnost nemůže jít k tíži starších dětí. Stanovení vyššího výživného i s přihlédnutím k tomu, že se matka s oběma staršími dětmi pravidelně stýká, by bylo pro matku v podstatě likvidační, což by vedlo k tomu, že by nemohla své vyživovací povinnosti dostát, přičemž taková situace by v konečném důsledku byla v rozporu se zájmy nezletilých dětí.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že nesouhlasí s nově stanovenou výší výživného na děti a vyčísleným dluhem na výživném, kdy je dle ní zřejmé, že z jejích příjmů není reálně schopna s ohledem na výdaje na nezletilou M., výdaje na provoz domácnosti a další výdaje v souvislosti se zápůjčkou na koupi pozemku, hradit výživné v nově stanovené výši. Naopak má za to, že dle provedených důkazů je nepochybně v možnostech a schopnostech otce nadále hradit výživné na nezletilou M. v dosavadní výši 6 000 Kč měsíčně. Již v průběhu jednání před obvodním soudem stěžovatelka dokládala svůj majetek, své měsíční příjmy a výdaje zdůrazňujíc, že jakýkoliv zásah do jejího rozpočtu může pro ni být likvidační, a nezletilou M., která je v její péči, značně znevýhodňuje. Co se týče školní docházky nezletilé M. ve Waldorfské škole, dle názoru soudu tak stěžovatelka učinila zcela zbytečně a bylo to pouze její rozhodnutí. Toto rozhodnutí však nebylo pouze na stěžovatelce, s umístěním nezletilé M. do této školy rovněž souhlasil otec. Rodiče tak učinili s vědomím toho, že tato škola poskytuje značný rozsah aktivit, kdy s ohledem na to by rodiče nemuseli vynakládat další finanční prostředky na zájmové kroužky nezletilé M., vše je ze školného v rámci školy zajištěno, nadto nezletilou M.nemusí nikam dopravovat. Škola poskytuje zvláštní výuku cizích jazyků, hudební nauku, hru na flétnu a výtvarnou výchovu. Již podle předchozího rozhodnutí, kdy nezletilá M. docházela do školky, stěžovatelce měsíčně zbývalo na stravu cca 4 000 Kč. Nyní se však napadenými rozhodnutími dostala do hmotné nouze, zbývá jí měsíčně na stravu pouhých 1 225 Kč. Situace se nijak zásadně nezmění ani v případě, že by stěžovatelka začala opět pracovat na plný úvazek, místo zkráceného úvazku 0,75. Nejen stěžovatelka sama se dostala do hmotné nouze, rozhodnutí má dopad i na nezletilou M. v její péči. V současné době nemá prostředky na úhradu zubního ošetření nezletilé M. ani pořízení nových brýlí. V důsledku zvýšení výživného na nezletilou K. a nezletilého M., které má stěžovatelka hradit k rukám otce, se současně narušil i vztah stěžovatelky s těmito dětmi, neboť je nucena se s nimi vídat pouze jeden den v měsíci, a zřejmě o letních prázdninách si nebude moci dovolit, aby u ní děti pobývaly celý měsíc, jak tomu bylo v minulých letech. Nemůže jim koupit žádné dárky k narozeninám či svátkům. Na úhradu dlužného výživného bude stěžovatelka nucena si vypůjčit. Zřejmě se tak dostane do dluhové pasti. Z výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel férového procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka tak pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Na závěrech obecných soudů, jak jsou shrnuty shora sub 4 a jak jsou podrobně rozvedeny v napadených rozhodnutích, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu