ECLI:CZ:US:2020:1.US.1002.20.1
sp. zn. I. ÚS 1002/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem České Budějovice, Lannova tř. 16/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 6 Tdo 1461/2019-277, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019 č. j. 3 To 696/2018-243 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2018 č. j. 32 T 109/2017-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud dne 13. 5. 2019 v jeho věci konal veřejné zasedání, ačkoliv jeho obhájce žádal o odročení z důvodu lékařského vyšetření stěžovatele, doloženého lékařskou zprávou. Za vadný považuje též postup nalézacího soudu, který dne 19. 7. 2018 konal hlavní líčení, aniž by byl stěžovatel zastoupen obhájcem. Odvolacímu a dovolacímu soudu pak vytýká, že toto pochybení soudu prvního stupně nenapravily. Brojí rovněž proti tomu, že trestní soudy neprovedly důkaz kamerovým záznamem, přestože mohl přisvědčit jeho obhajobě. Za neúplné považuje provedené dokazování i ve vztahu k objektivnímu zjištění ceny motorového vozidla, které bylo předmětem krádeže. Je přesvědčen, že proti němu nesvědčily žádné přímé důkazy a z provedených nepřímých důkazů jeho vina nevyplývala jednoznačně. Má za to, že skutkové závěry trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
II
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a poukázal na č. l. 166, 192 a 243 trestního spisu, z nichž vyplývá, že nemohou obstát námitky stěžovatele ohledně nezastoupení obhájcem v hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2018 a ohledně nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání před odvolacím soudem konaného dne 13. 5. 2019.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 22. 6. 2018, čímž v jeho případě odpadl důvod nutné obhajoby, a stěžovatel měl dostatek času a prostoru, aby si před hlavním líčením konaným dne 19. 7. 2018 zvolil obhájce. Ve vztahu k námitce týkající se jeho nepřítomnosti při veřejném zasedání krajský soud uvedl, že odvolací soud nejprve dvakrát vyhověl žádosti stěžovatele o odročení veřejného zasedání, přičemž jeho další žádosti o odročení nebylo vyhověno s ohledem na lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatele, z nichž vyplynulo, že žádost je účelová. V dalším krajský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil řadu námitek, které nebyly předmětem dovolání, a tudíž se jimi dovolací soud ani nemohl zabývat. Dále odkázal na obsah svého usnesení, v němž byly podle jeho názoru podrobně uvedeny důvody, pro něž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z vyžádaného trestního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí, seznámil se s vyžádaným trestním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku krajského soudu, z napadeného usnesení Nejvyššího soudu i ze samotného trestního spisu vedeného v předmětné věci (srov. zejména č. l. 201-202, 240 a 258-260), své námitky týkající se nezastoupení obhájcem při hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2018 a konání veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 13. 5. 2019 v jeho nepřítomnosti stěžovatel neuplatil ani ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, ani ve svém dovolání; žádnou z těchto námitek obhájce stěžovatele nevznesl ani při svém závěrečném vyjádření v rámci zmíněného veřejného zasedání o odvolání konaném dne 13. 5. 2019. Na tuto skutečnost ostatně poukázal i Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02 a I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustné námitky v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita) resp. o nepřípustná nova. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že je stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž trestní soudy na ně adekvátně reagovaly a důsledně se s nimi vypořádaly.
Ve vztahu k námitce týkající se neprovedení důkazu kamerovým záznamem odkazuje Ústavní soud na č. l. 11 rozsudku okresního soudu, kde uvádí, že na základě dostupných záběrů nebylo možno určit konkrétního pachatele, což v hlavním líčení potvrdil i svědek L. D. Okresní soud si proto kamerové záznamy ani nevyžádal, neboť by nemohly přispět k objasnění věci. Ústavní soud tento závěr považuje za zcela racionální, zvláště když sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádný konkrétní důvod, proč by provedení kamerových záznamů mohlo vést k jiným skutkovým závěrům.
Pokud jde o námitku týkající se zjištění ceny odcizeného vozidla, trestní soudy se touto otázkou podrobně zabývaly. Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 5 rozsudku krajského soudu, v němž tento poukazoval zejména na skutečnost, že cena vozidla byla stanovena na základě odborného vyjádření, a podrobně rozvedl důvody, proč lze toto odborné vyjádření považovat za věrohodný podklad pro stanovení ceny odcizeného automobilu. Ústavní soud neshledává v těchto úvahách žádný logický exces.
Ústavní soud konečně nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Trestní soudy svůj závěr, že předmětné vozidlo odcizil právě obžalovaný, dovodily sice na základě nepřímých důkazů (konkrétně ze svědeckých výpovědí a ze zajištěné elektronické komunikace), nicméně tyto nepřímé důkazy se vzájemně doplňovaly a tvořily ucelený řetězec vedoucí ke spolehlivému závěru o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, a nezůstal tedy prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Ústavní soud tak neshledal žádný, natož pak extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž vycházela napadená rozhodnutí. Úvahy, jimiž se trestní soudy řídily při hodnocení provedených důkazů, byly v napadených rozhodnutích řádně popsány a odůvodněny a Ústavní soud je považuje za logické a opodstatněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu