ECLI:CZ:US:2020:1.US.1165.20.1
sp. zn. I. ÚS 1165/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Šítala, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem Česká 26/41, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 Co 1207/2019-119, a výroku IV. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2019, č. j. 30 C 331/2018-68, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2019, č. j. 30 C 331/2018-96, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 20. 4. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva garantovaná v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba vedlejšího účastníka z rušené držby, na jejímž základě měly být stěžovateli uloženy povinnosti (a) zdržet se vnikání na část předmětného pozemku, (b) zdržet se vytyčování hranic jakýmkoliv způsobem, zejména pomocí spreje, na předmětném pozemku, (c) obnovit plot v původním místě na hranici části předmětného pozemku a po doplnění žaloby v odvolacím řízení též (d) zamezení rušivých zásahů do budoucna.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodoval ve věci opakovaně. Jeho prvotní usnesení ze dne 17. 9. 2018, č. j. 30 C 331/2018-20, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2019, č. j. 5 Co 1608/2018-59, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 5. 2019, č. j. 30 C 331/2018-68, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 6. 2019, č. j. 30 C 331/2018-96, zamítl žalobu, aby byl stěžovatel povinen zdržet se vnikání na část pozemku specifikovaného v usnesení (výrok I.), žalobu, aby byl stěžovatel povinen zdržet se vytyčování hranic jakýmkoliv způsobem, zejména pomocí spreje, na předmětném pozemku (výrok II.), jakož i žalobu, aby byl stěžovatel povinen obnovit plot v původním místě na hranici části předmětného pozemku (výrok III.). Posledním výrokem bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi (výrok IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba k datu rozhodování není již důvodná. Nedochází již k rušivému jednání stěžovatelem, stěžovatel v místě původního oplocení instaloval nové provizorní oplocení, tudíž vedlejší účastník může pokojně užívat spornou část pozemku. Na spornou část pozemku stěžovatel vnikl pouze za účelem označení vytyčené hranice sprejem mezi pozemky podle katastru nemovitostí, není proto důvod ukládat mu povinnost zdržet se dalšího vnikání či označování hranice, když i plot v tomto místě odstranil a obnovil oplocení v původním místě. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 ve spojení s §150 občanského soudního řádu, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele, aby úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 Co 1207/2019-119, usnesení soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že i nadále se jedná o žalobu na ochranu rušené držby, přičemž bylo nově tvrzeno i nebezpečí rušivých zásahů do budoucna. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v době prvoinstančního rozhodování již rušivé zásahy ze strany stěžovatele do držby vedlejšího účastníka pominuly. Nebezpečí rušivých zásahů do budoucna nebylo shledáno, neboť bylo prokázáno, že od doby předmětného zásahu v červenci 2018 k žádnému dalšímu rušení ze strany stěžovatele nedošlo.
II.
5. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení, vyjadřuje se k žalobním tvrzením vedlejšího účastníka, předkládá podrobnou argumentaci ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
6. Domnívá se, že soud prvního stupně porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že mu neumožnil vyjádřit se k žalobě; cituje z odborné literatury, podle které není možné, aby strany nedostaly příležitost vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy jiné.
7. Stěžovatel též brojí proti tomu, že i přesto, že byl ve sporu stoprocentně úspěšný (žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta), byl zkrácen na svých právech v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení.
III.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
10. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se žalob z rušené držby, na tato řízení lze přiměřeně vztáhnout závěry týkající se posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o žalobách z rušené držby, neboť by se tím dopouštěl nepřípustného zásahu do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. Navíc jde o rozhodnutí, v nichž nejsou upravena práva a povinnosti účastníků konečným způsobem, s ohledem na to, že držba musí mít svůj původ v právním titulu; teprve vyřešení sporu o něj má právní dopad na další trvání držby. Z povahy těchto řízení vyplývá, že předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí
o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 ze dne 12. 12. 2017).
11. Řízení o žalobě z rušené držbě je svou povahou zrychlené řízení, v němž soud řeší věci jen dočasně, a proto se ve smyslu §178 občanského soudního řádu omezuje pouze na zjištění poslední držby a její svémocné rušení. Smyslem není ochrana práva, ale ochrana pokojného stavu. Obecný soud nezkoumá předběžné hmotněprávní otázky (§135 odst. 2 občanského soudního řádu), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17 ze dne 20. 12. 2017). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, atd.), vyvolaném na ochranu vlastnického práva. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu (viz nález sp. zn.
IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019).
12. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení, přičemž v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na řádně zjištěném skutkovém stavu, aplikace právní úpravy je rovněž přiléhavá, odůvodnění rozhodnutí jsou logická a srozumitelná. Jestliže v době rozhodování soudů nedocházelo k rušivým jednáním ze strany stěžovatele, resp. bylo zjištěno, že v daném případě se jednalo pouze o jednorázové jednání, kterým stěžovatel nejprve odstranil stávající plot za účelem nového vyměření, vytyčení hranice a postavení nového plotu mezi pozemky stěžovatele a vedlejšího účastníka, který stěžovatel následně v době těsně předcházející podání žaloby odstranil a uvedl do původního stavu, nebyla skutečně žaloba důvodná a obecným soudům nezbylo než ji zamítnout.
13. Stěžovatel ústavní stížností brojí také proti nákladovému výroku nalézacího soudu, kterým nebylo přiznáno úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
14. Ústavní soud k problematice náhrady nákladů řízení zaujímá spíše rezervovaný postoj, když uvádí, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může dotknout citelně některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998
sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne
13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Uplatňuje se zde více než v jiných případech zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a ke kasaci nákladového výroku přistupuje spíše výjimečně.
15. Po přezkoumání nákladových výroků ústavní stížností napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly zcela dostatečně. Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 ve spojení s §150 občanského soudního řádu. V odůvodnění rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. Jeho právní závěry následně potvrdil i soud odvolací, který se s nimi naprosto ztotožnil. Ústavní soud shledal právní závěry za logické a dostatečně odůvodněné (v podrobnostech viz napadená usnesení). Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.
16. Námitce stěžovatele, že mu soud prvního stupně neumožnil vyjádřit se k žalobě, resp. bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, Ústavní soud nemohl přisvědčit. V nálezu sp. zn. IV ÚS 3623/15 Ústavní soud uvedl, že "v řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§176 až 180 o. s. ř.) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." V posuzovaném případě byla věc odvolacím soudem řádně projednána a rozhodnuta na základě doplněného dokazování. Stěžovateli tak nebylo upřeno právo ve věci vyjádřit se a činit návrhy na doplnění dokazování. K procesnímu pochybení ze strany obecných soudů nedošlo.
17. Shora uvedené lze v posuzovaném případě promítnout i ve vztahu k aplikaci moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu. Stěžovateli byl prostor k vyjádření a ke vznesení důkazních návrhů poskytnut v rámci odvolacího řízení, což lze hodnotit s ohledem na charakter řízení o žalobě z rušené držby jako ústavně konformní.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu