ECLI:CZ:US:2020:1.US.1281.20.1
sp. zn. I. ÚS 1281/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele S. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 3 Tdo 1429/2019-2097, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2019 č. j. 4 To 2/2019-1981 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 43 T 4/2016-1915, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2018 č. j. 43 T 4/2016-1915 shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dle krajského soudu dopustit, stručně řečeno, tak, že záměrně opakovaně podával přiznání k DPH, která obsahovala nesprávné údaje o jeho daňové povinnosti, které následně dokládal fiktivními fakturami a doklady o jejich úhradě, a způsobil tím České republice škodu v celkové výši 5 800 017 Kč (3. čtvrtletí 2010 zkrátil DPH o částku ve výši 337 373 Kč; 4. čtvrtletí 2010 zkrátil DPH o částku ve výši 909 169 Kč; za rok 2010 zkrátil daň z příjmů fyzických osob o částku 4 553 475 Kč). Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 89 T 151/2011 podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 (pěti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst.1a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců a zákaz činnosti spočívající v nakládání s odpady, nákupu a prodeje zboží na dobu 4 (čtyř) let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 89 T 151/2011 a další rozhodnutí obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle §256 trestního řádu zamítl napadeným usnesením, protože nebylo shledáno důvodným.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolacími námitkami stěžovatel toliko zpochybňuje skutkové závěry a polemizuje s odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek. Stěžovatel uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jeho předpokladem je existence nesprávné aplikace hmotného práva, hmotněprávní posouzení skutku nebo hmotněprávního posouzení jiné skutkové okolnosti. Uvedl, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním namítat jen vady právní, nikoli skutkové či procesní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou zjištění objektivní pravdy, soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, aby z účetnictví odběratelů bylo ověřeno zaúčtování dokladů a poukázal na vadu řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Tvrdil, že orgány činné v trestním řízení porušily §2 odst. 5 trestního řádu, neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nesprávná realizace důkazního řízení zasáhla do práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada legitimního očekávání a princip jednoty práva. Zdůraznil, že podobné právní případy by měly být rozhodovány stejně. Zejména brojí proti způsobu, jakým znalecký ústav stanovil výši škody tzv. zkrácení daňové povinnosti, když nevzal v úvahu výdaje vynaložené na nákup kovového odpadu.
6. Stěžovatel tvrdí, že v řízení bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na obhajobu, právo na osobní svobodu, právo na presumpci neviny, jakož i povinnost soudce při rozhodování řídit se zákonem a mezinárodní smlouvou. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323); usnesení ze dne 24. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 802/02; nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73); nález ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 655); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též elektronicky z: http://nalus.usoud.cz] a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
10. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
11. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci beze zbytku dostály.
12. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, bylo v rozporu s trestním řádem tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
13. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že stěžovatel byl krajským soudem uznán vinným při jeho druhém meritorním přezkoumávání věci, když první rozsudek byl odvolacím vrchním soudem ve věci zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Po doplnění dokazování uznal krajský soud stěžovatele vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Právě toto v pořadí již druhé rozhodnutí krajského soudu a na ně navazující rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu je napadáno nyní projednávanou ústavní stížností. Jak je nicméně z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel v ní vznáší stejné námitky, se kterými se již musely vypořádat obecné soudy.
14. Stěžovateli je třeba dát - v obecné rovině - za pravdu v tom směru, že určení správné výše škody je podstatnou skutečností pro použití přísnější právní kvalifikace podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kdy k naplnění této skutkové podstaty je v souladu s §138 trestního zákoníku nutné spáchat škodu ve výši dosahující nejméně částky 5 mil. Kč.
15. Vzniklou škodou se podrobně, v reakci na odvolací námitky, zabýval vrchní soud (viz str. 20-21 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodné a proto jej zamítl dle §256 trestního řádu. Krajský soud (druhý rozsudek) postupoval důsledně dle §264 odst. 1 trestního řádu. V novém projednání věci vyslechl stěžovatele k daňově uznatelným dokladům o nákupu barevných kovů v předmětném období a provedl dokazování zjišťováním, které stěžovatelem označené subjekty skutečně mu dodávaly barevné kovy a zda stěžovatel platil fakturované částky za tyto dodávky (viz zejm. str. 17-18 rozsudku krajského soudu). Dále vyslechl osoby, od kterých stěžovatel nakupoval barevné kovy a následně doplnil znalecký posudek znaleckého ústavu TOP AUDITING, s.r.o. Dospěl k závěru, že byl prokázán jediný náklad v částce 71 040 Kč za nákup barevných kovů od společnosti SD FEROTECH, když další označené subjekty (na výzvu soudu uvedl tři), se stěžovatelem vůbec neobchodovaly. Stěžovatel žádné doklady o nákupu barevných kovů soudům nepředložil, ani konkrétně neoznačil své skutečné dodavatele. V řízení byla spolehlivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, že do daňového přiznání nezahrnul řadu výdajových faktur, které by snižovaly jeho daňovou povinnost mimo jediný výdaj 71 040 Kč. Neprokázal žádné výdaje, které by snižovaly daňovou povinnost.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli ohledně důvodnosti jeho námitek ve věci opomenutých důkazů a nesprávném závěru o výši škody. Stěžovatel tak se všemi svými vznesenými námitkami ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a s námitkami stěžovatele se vypořádal nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dle §265b odst. 1 trestního řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v trestním řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Nejvyšší soud se náležitým způsobem vypořádal (srov. str. 5-6 napadeného usnesení) s argumentací stěžovatele a jeho námitkami v dovolání, kterými polemizuje s odůvodněním usnesení vrchního soudu a rozvedl, za jakých podmínek by bylo možno jeho obraně přisvědčit Nejvyšší soud k tvrzení stěžovatele ohledně nesprávného procesního postupu poukázal na to, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů jsou upraveny předpisy trestního práva procesního (§2 odst. 5, 6 trestního řádu, §89 a násl. trestního řádu, §207 a násl. trestního řádu a §263 odst. 6, 7 trestního řádu.
18. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel vytýkal soudům neprovedení navržených důkazů, ale sám konkrétní důkazní návrhy neučinil (okolnosti, za kterých nakupoval barevné kovy a s tím související postup při určení výše škody atd.). Ústavní soud ani neshledal žádný jiný ústavně relevantní důvod, proč překonávat závěry Nejvyššího soudu. Odůvodnění usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny nebo Úmluvy. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu není přiléhavá, protože vychází ze zcela rozdílné situace.
20. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu