ECLI:CZ:US:2020:1.US.1476.20.1
sp. zn. I. ÚS 1476/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Zbraslavské nám. 458, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 8 Tdo 1136/2019-402, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 č. j. 11 To 147/2019-347 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 12. 2018 č. j. 3 T 79/2018-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Kolíně, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze zrušena pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že jako jediný společník a jednatel společnosti X, uzavřel jako objednavatel smlouvu o dílo s poškozenou společností Podlahy Blanket, s. r. o. (dále jen "poškozená společnost"), přestože si musel být vědom velmi špatné ekonomické situace společnosti X, a vysoce pravděpodobné možnosti, že zakázku nebude schopna tato společnost uhradit, což poškozené společnosti zamlčel. Provedené dílo skutečně nebylo zaplaceno, čímž poškozené společnosti vznikla škoda ve výši nejméně 352 876,12 Kč. Stěžovatel namítá, že v době, kdy měla být cena zaplacena, již neměl oprávnění ji zaplatit, neboť dne 11. 3. 2014 byl na majetek společnosti X prohlášen konkurz, a neměl tedy dispoziční právo k majetkové podstatě. Pohledávka podle něj vznikla až po prohlášení konkurzu, neboť dílo bylo dokončeno 31. 3. 2014. Opakovaně zdůrazňuje, že poškozená společnost předmětnou pohledávku neuplatnila u insolvenčního správce. Jelikož pohledávka poškozené společnosti stále trvá, nedošlo podle něj k naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu, tedy ke způsobení škody. Uvádí, že neuspokojení pohledávky poškozené společnosti nebylo v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
Stěžovatel dále namítá, že on osobně s nikým z poškozené strany nejednal a k uzavření předmětné smlouvy došlo distančním způsobem poté, co byla smlouva podepsána poškozenou společností. Z toho podle něj vyplývá, že nikoho neuvedl v omyl ani nezamlčel podstatné skutečnosti. Je přesvědčen, že na základě prokázaných skutečností nelze dovodit jeho nepřímý úmysl, který v jeho jednání identifikovaly trestní soudy. V této souvislosti poukazuje na konkrétní skutečnosti, z nichž má podle něj vyplývat, že v době uzavírání smlouvy nebyl srozuměn s možností neuhrazení smluvní ceny za objednané dílo. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že v jeho případě mělo dojít k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Brojí proti argumentaci trestních soudů, jež dospěly k opačnému závěru, a pokládá ji za nepřezkoumatelnou, neboť se pohybuje pouze v obecných formulacích. Poukazuje na vadu, k níž mělo dojít již ve fázi prověřování a která spočívala v nepřípustné účasti zmocněnce na úkonech trestního řízení v této fázi.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Na výše uvedené námitky stěžovatele reagoval uceleným způsobem především Nejvyšší soud. Pokud jde o námitku týkající se toho, že stíhaným činem nebyla způsobena škoda, resp. že nelze identifikovat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a neuhrazením smluvní ceny za objednané dílo, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 12 usnesení Nejvyššího soudu, kde tento soud uvedl, že objednané dílo bylo reálně dodáno v době od 6. do 20. 2. 2014, přičemž není významné, že k vyfakturování došlo až 31. 3. 2014, kdy již byl na majetek společnosti X prohlášen konkurz. Předáním díla se stěžovatel obohatil a nezaplacením smluvní ceny byla poškozené společnosti způsobena majetková škoda, a to v důsledku jednání stěžovatele, který tuto smlouvu podepsal. Ústavní soud souhlasí se závěrem trestních soudů, že neuplatnění finančního nároku poškozenou společností v insolvenčním řízení nelze považovat za příčinu škody.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že tvrzení stěžovatele, že k předání předmětného díla (spočívajícího v položení plovoucích podlah) došlo až 31. 3. 2014, je v rozporu s provedenými důkazy. Jak z výpovědí svědků, tak zejména ze zápisu o předání a převzetí díla jednoznačně vyplývá, že dne 20. 2. 2014 byla předána podlaha v patnácti bytech. Jestliže poté byly prováděny ještě doplňující práce (dolištování), nemůže to nic měnit na tom, že stěžejní část díla již byla dodána. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že nalézací soud zohlednil míru, v jaké bylo dílo reálně vyhotoveno, při určování jeho ceny, a tedy i výše škody, kterou oproti podané obžalobě snížil ve prospěch stěžovatele (srov. č. l. 11 a 12 rozsudku Okresního soudu v Kolíně).
Na tvrzení stěžovatele, že samotným podpisem smlouvy neuvedl nikoho v omyl ani nezatajil podstatnou skutečnost, reagovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání podanému stěžovatelem, na něž Nejvyšší soud odkázal a ztotožnil se s ním (viz č. l. 4-5 a 10 jeho usnesení). Stěžovateli nebylo kladeno za vinu nesplnění jisté garance za nedodržení smlouvy, ale to, že smlouvu uzavíral s vědomím a srozuměním, že poškozené společnosti nebude možno za objednané dílo zaplatit (k tomu viz níže). Ústavní soud souhlasí se závěrem, že pokud stěžovatel v průběhu kontraktace neinformoval smluvního partnera o špatné finanční situaci a zavázal se podpisem předmětné smlouvy o dílo na dohodnutých smluvních podmínkách, ačkoliv si byl vědom, že je nebude moci dodržet, zamlčel podstatné skutečnosti a uvedl poškozenou společnost v omyl.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že nebylo dostatečně prokázáno jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Stěžejní se v tomto směru jeví závěr trestních soudů, že stěžovatel byl v době uzavírání předmětné smlouvy dobře obeznámen s velmi špatnou ekonomickou situací společnosti X, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, resp. se ztrátovým způsobem podnikání. Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 8-9 usnesení Krajského soudu v Praze, v němž bylo poukázáno na obsah svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že již od roku 2012 se uvedená společnost evidentně dostávala do značných ekonomických problémů a měla zásadní potíže s plněním svých závazků, o čemž stěžovatel věděl. Nejvyšší soud pak na č. l. 11-12 správně připomněl, že znalost stěžovatele o ztrátovém způsobu podnikání byla zřejmá mj. z toho, jak řešil špatnou finanční situaci. Šlo např. o odprodej velké části odepsaného majetku, osobní výnosy do firemního rozpočtu a nakonec i to, že 3. 3. 2014, tedy necelý měsíc po podepsání předmětné smlouvy, společnost X podala u Krajského soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkurzu. Ústavní soud tedy neshledává žádný důvod k tomu, aby rozporoval závěr trestních soudů, že za tohoto stavu musel být stěžovatel při podpisu předmětné smlouvy minimálně srozuměn s možností neuhrazení smluvní ceny za dílo, přičemž na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, pokud spoléhal na nejistou budoucí událost (získání peněžních prostředků ze zakázek).
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že se trestní soudy nedostatečně a jen v obecné rovině vypořádaly s jeho námitkou, že v jeho věci mělo dojít k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 13-14 jeho usnesení) Ústavní soud stěžejní důvod pro závěr o vyšším stupni společenské škodlivosti spáchaného skutku, jež vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, spatřuje ve výši způsobené škody. Ta přesahovala částku 350 000 Kč, tudíž šlo o částku více než sedminásobně převyšující hranici vyšší škody, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 3, za nějž byl stěžovatel odsouzen, a více než sedmdesátinásobně převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, která představuje základní hranici trestní odpovědnosti za podvod podle §209 odst. 1. Hovořit o tom, že takový čin nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů daného druhu (jak o tom hovoří výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, na něž sám stěžovatel poukazuje), by hraničilo až s absurditou.
Ústavní soud konečně nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele týkající se procesního pochybení, k němuž mělo dojít ve fázi prověřování, tj. před zahájením jeho trestního stíhání, kdy při podání jednoho vysvětlení byl bez zákonné opory přítomen zmocněnec poškozené společnosti. Toto pochybení připustil i odvolací soud (srov. č. l. 10 usnesení Krajského soudu v Praze), přičemž je považoval za nepodstatné, ovšem tento závěr vztahoval pouze k otázce připojení se poškozené společnosti s nárokem na náhradu škody. Ústavní soud k tomu proto dodává, že uvedený vadný postup policejního orgánu nemohl mít žádný podstatný vliv ani na výsledek následného trestního stíhání z hlediska rozhodování o vině a trestu. Stejný svědek (P. B.) byl řádně vyslechnut i v průběhu hlavního líčení, obhajoba měla možnost klást tomuto svědkovi otázky a soud vycházel právě z této výpovědi učiněné při hlavním líčení (viz č. l. 8 rozsudku Okresního soudu v Kolíně). Ústavní soud připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další), což platí i o uvedeném pochybení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu