ECLI:CZ:US:2020:1.US.1516.20.1
sp. zn. I. ÚS 1516/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. M., zastoupené Mgr. Václavem Bartekem, advokátem se sídlem Královopolská 84, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020 č. j. 16 Co 217/2019-663 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 6. 2019 č. j. 4 Nc 546/2017-629, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 10, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilé děti byly napadenými rozhodnutími soudů svěřeny do péče otce, matce byla uložena povinnost přispívat na výživné částkou 1 800 Kč na staršího syna a částkou 1 200 Kč na mladšího syna, dále jí byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné v částce 20 750 Kč a v částce 11 150 Kč. Soudy rovněž rozhodly o úpravě styku tak, že matka je oprávněna se s dětmi stýkat každý sudý víkend od pátku 17 hodin do neděle 16 hodin; každý první lichý víkend v sudém měsíci od pátku 17 hod do neděle 16 hod; byl upraven styk o svátcích a prázdninách a rozhodnuto o vzájemné informační povinnosti rodičů. Řízení o stanovení dohledu bylo zastaveno.
Stěžovatelka namítá, že střídavá péče o děti, která by zajišťovala stejnou péči obou rodičů, byla bezdůvodně zamítnuta. Soudy přijímaly pouze závěry znalců, které sloužily argumentačně k zamítnutí střídavé péče. Došlo k porušení práva rovnosti, když hlavním důvodem pro vyloučení střídavé péče a svěření nezletilých do péče otce měl být zdravotní stav stěžovatelky. Uvádí, že ačkoliv dlouhodobě dochází na psychiatrická vyšetření a bere předepsané léky, netrpí duševní poruchou v užším slova smyslu a neprojevují se u ní příznaky dříve prodělaných atak, její stav je zcela stabilizovaný, není svému okolí nijak nebezpečná. Z dokazování nevyplynula žádná skutečnost, která by nasvědčovala, že matka není schopna o nezletilé pečovat. Stávající omezení styku s matkou má na vývoj nezletilých velmi negativní důsledky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14, I. ÚS 1181/20).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatelky postrádají ústavněprávní rozměr. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž otec má vhodnější výchovné schopnosti. Naopak výchovné schopnosti matky shledaly jako snížené jednak s ohledem na její zdravotní stav a jednak sníženou schopnost dostatečně vnímat potřeby dětí, přičemž nelze zcela vyloučit pravděpodobnost, že její chování bude pro děti ohrožující. Rovněž domácí prostředí v bydlišti matky soudy uznaly jako méně vyhovující pro výchovu dětí, než domácnost otce. Oba synové si přejí vyrůstat v rodině otce, rovněž opatrovník doporučil svěření dětí do výchovy otci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je schopna o děti krátkodobě pečovat, soudy upravily styk nezletilých synů s matkou.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že soudy vycházely výhradně se závěrů znaleckého posudku, které navíc vyložily v neprospěch stěžovatelky. Z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že celou věc posuzovaly komplexně a v kontextu všech rozhodných okolností. Skutečnost, že přihlédly i k psychickému onemocnění stěžovatelky, již s ohledem na jeho předchozí závažné dopady a okolnost, že nelze vyloučit další ataky nemoci, nelze hodnotit jako věci neadekvátní. Ústavní soud je přesvědčen, že prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a není dán důvod rozhodnutí soudů z ústavního hlediska zpochybňovat.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních v určitém rozhodnutí. Z těchto důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí rozporná s předchozí judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud nadto vyzdvihuje, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Jak Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce".
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu