ECLI:CZ:US:2020:1.US.1665.19.2
sp. zn. I. ÚS 1665/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Průchy, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 1098/2017-416, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 č. j. 19 Co 317/2016-393. Tvrdí, že rozhodnutím dovolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7, čl. 14, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu dovolacího soudu, který zamítl stěžovatelovo dovolání a potvrdil jako správný závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení o vydání cestovního pasu. Dovolací soud podle stěžovatele nerespektoval svoji předchozí judikaturu, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na daný typ řízení.
Z ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 7 C 141/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo vnitra, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, které bylo vedeno Úřadem městské části Praha 16. Správní orgán postupoval podle tehdy platného a účinného ustanovení §23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, které umožnovalo vydání cestovního dokladu odepřít na žádost soudního exekutora, pověřeného soudem provedením exekuce, jestliže zjevně hrozí nebezpečí, že by občan exekuci cestou do ciziny zmařil. Stěžovatel se současně v řízení před civilními soudy domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. 7 C 141/2012-357 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi částku 59 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 70 625 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 92 202 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 19 Co 317/2016-393 zrušil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho zamítavého výroku III v rozsahu částky 625 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání stěžovatele zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah spisu a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ve své judikatuře vymezil základní ústavněprávní východiska takového přezkumu (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1572/11, III. ÚS 197/15 nebo II. ÚS 3005/14). Ústavní soud konstatoval, že účel institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívá v následné kompenzaci negativních důsledků průtahů vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud přitom plně respektuje pravomoc civilních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Rozhodnutí v takových sporech je vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11).
V nyní projednávané věci Ústavní soud vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Dovolací soud rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud ověřil, že dovolací soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 344/2014 nebo 30 Cdo 1174/2016) odůvodnil, proč dovolání stěžovatele zamítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zvláště podrobně se dovolací soud zabýval otázkou, zda na správní řízení o vydání cestovního pasu lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda tudíž jsou na posouzení přiměřenosti délky tohoto správního řízení aplikovatelné závěry uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"). S odkazem na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 344/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 3326/15, dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, jež však mají civilní (soukromoprávní povahu). V nyní projednávané věci dovolací soud ústavně konformně dovodil, že na správní řízení o vydání cestovního pasu se čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, neboť toto řízení má veřejnoprávní povahu. Dovolací soud k tomu správně doplnil, že na správní řízení o vydání cestovního pasu zahájené stěžovatelem nenavazoval ani soudní přezkum, neboť na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti zrušeno a cestovní pas mu byl vydán.
Ústavní soud ověřil, že odkazy stěžovatele na judikaturu ESLP na daný případ nedopadají. Jejich aplikací na nyní posuzovanou věc se dovolací soud dostatečně zabýval. V rozsudku ze dne 13. 11. 2003 ve věci Dragan Napijalo proti Chorvatsku (stížnost č. 66485/01) ESLP sice dovodil aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o navrácení cestovního pasu, ovšem k uvedenému závěru dospěl pouze s ohledem na to, že stěžovatel v rámci předmětného řízení uplatňoval nárok na náhradu škody, který má civilně právní povahu, a nikoli proto, že by právo na svobodu pobytu a pohybu podle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě spadalo pod věcný rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozsudku ze dne 2. 12. 2014 ve věci Alessandro Battista proti Itáli, (stížnost č. 43978/09) se ESLP k otázce, zda se na předmětný případ vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nijak nevyjadřoval. Závěry dovolacího soudu považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické. Ústavní soud při jejich přezkumu neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Ústavní soud závěrem dodává, že právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu