ECLI:CZ:US:2020:1.US.1786.20.1
sp. zn. I. ÚS 1786/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem Želiv 122, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 193/2019-444 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 436/2020-501, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 1 Ústavy.
K porušení výše citovaných ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly její žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce. Rozsudky civilních soudů jsou podle stěžovatelky založeny na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka rozporuje závěr soudů, že k přechodu předmětných pozemků na obec došlo na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Soudy se podle stěžovatelky dostatečně nezabývaly otázkou zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí. Rovněž Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatelky, se nezabýval jejími námitkami týkajícími se nesprávného právního posouzení věci, pokud šlo o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka vyjádřila názor, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") se vztahovalo nejen na převod vlastnického práva, nýbrž i na jeho přechod. Je tak zřejmé, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec nemohlo dojít na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., jelikož by takový přechod byl v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva vedlejšího účastníka č. 1 k individualizovaným pozemkům v katastrálních územích Vitice u Humpolce a Želiv. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 4 C 196/2015-396. Výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na určení, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník č. 1") je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce, výrokem II. zamítl tentýž návrh týkající se pozemků v k. ú. Želiv. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce (výrok I.) a zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až IV., jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Želiv a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu ohledně přechodu předmětných pozemků v k. ú. Vytice u Humpolce na vedlejší účastnici č. 2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily. Dovolací soud přiléhavě odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, je zřetelná a jasná.
Zvláště podrobně a s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2202/2008 nebo 28 Cdo 3949/2015), dovolací soud vysvětlil účel zákona č. 172/1991 Sb., jakož i účel zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení §2a. Zabýval se rovněž podmínkami pro postup podle tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí. Opět i s odkazem na svoji judikaturu (srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 280/2004 nebo 28 Cdo 4243/2016) dovodil, že pro aplikaci §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., není rozhodující, zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950, ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec. Dovolací soud na podporu svého závěru taktéž přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně vyjádřil k výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 255/11 uvedl, že "restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na ‚pouhém' nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f.‚ pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2')" (srov. též nálezy sp. zn. I. ÚS 3177/11 nebo II. ÚS 1604/12).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně potvrdil právní názor soudů, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2876/12 nebo III. ÚS 2176/13).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách, že podmínky pro přechod majetku na vedlejší účastnici č. 2 podle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a snaží se jim dodat ústavněprávní konotace působící v její prospěch. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší soud vyšel z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jeho interpretace není svévolná či iracionální a nepředstavuje porušení ústavnosti nebo vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu jednoznačně vyplývají důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby ve vztahu k předmětným pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce. Jestliže stěžovatelka odmítá takový závěr akceptovat, nejde o porušení jejího ústavně chráněného práva. Nejvyšší soud v napadeném usnesení s odkazy na svoji prejudikaturu (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4146/2017 nebo 28 Cdo 1591/2017) dostatečně objasnil, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž dovodil, že "zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu".
Ústavní soud opakovaně připomíná, že smyslem a účelem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo upravit aktivní legitimaci oprávněných osob k podání žaloby o určení vlastnického práva proti státu, byla-li věc z původního majetku převedena na třetí osobu v rozporu se zákonem; smyslem nebylo rozšíření hmotněprávních účinků blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. nad rámec tehdy platných a účinných právních předpisů. Blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. mělo po nezbytnou dobu zaručit možnost naturální restituce církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a nezakládá subjektivní právo oprávněné osoby na vydání konkrétního majetku. Přechodem dotčených pozemků ze státu na obce nebyl porušen smysl restitučních zákonů - zájem na odčinění "některých" majetkových křivd. Proto také není protiústavní, jestliže obecné soudy vyložily pojem "převod" tak, že pod něj významově nepodřadily "přechod" vlastnického práva a vyloučily v dané věci účinky blokačního ustanovení podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. Restituční zákonodárství má za účel zmírnit toliko některé majetkové křivdy. Spočívalo na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem se tak stane. Za majetek, který nelze vydat, náleží stěžovatelce peněžitá náhrada podle zákona č. 428/2012 Sb., z čehož vyplývá, že celkově není nastolené řešení vůči stěžovatelce nespravedlivé (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a I. ÚS 349/17, usnesení sp. zn. III. ÚS 2918/16 a IV. ÚS 3668/17).
V části, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, podle kterých se ústavní ochrana vlastnického práva nevztahuje k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 719/2000). K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu