ECLI:CZ:US:2020:1.US.1988.20.1
sp. zn. I. ÚS 1988/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele X, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 č. j. 3 Tdo 1572/2019-1696, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 11 To 143/2019 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 12. 2018 č. j. 2 T 11/2018-1426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Benešově, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl odsouzen za skutek, který spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že ve svých prostorách ukryl několik psů plemene západosibiřská lajka, kteří byli předtím odcizeni jejich vlastníkovi J. V. z jeho zemědělské usedlosti. Namítá, že tento skutek nelze posuzovat jako trestný čin, a to zejména s ohledem na krajní nouzi. Odcizení psů podle něj nebylo ničím jiným, než vyvrcholením mnohaleté a marné snahy fyzických a právnických osob, včetně úředních subjektů, o nápravu stavu spočívajícího v týrání zvířat a ohrožování zdraví a životů lidí pohybujících se v okolí zemědělské usedlosti J. V. Má za to, že dlouhodobé týrání zvířat ze strany J. V. bylo spolehlivě prokázáno, a proto se aktivisté rozhodli pro mnohaletou nečinnost státních orgánů zakročit. Jejich jednání (odcizení psů) podle stěžovatele naplňovalo znaky krajní nouze podle §28 trestního zákoníku, tudíž následné ukrytí psů nemohlo vykazovat znaky trestného činu podílnictví. Stěžovatel dále poukazuje na to, že na jeho případ měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho předsedkyně, odsouzená D. S., jejíž jednání mu bylo přičítáno, nejednala úmyslně, neboť nebyla ani srozuměna s tím, že psi byli získáni trestným činem. Podle něj z popisu skutku není zřejmé, jak došlo k naplnění znaku subjektivní stránky u odsouzené S., a to jak ve vztahu k získání předmětných věcí (psů), tak i ve vztahu k výši škody.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývalya náležitě se s nimi vypořádaly.
To se týká i zásadní námitky stěžovatele spočívající v tvrzení, že předmětem krádeže (na níž pak navazovalo jeho podílnictví) byli psi, kteří byli týráni, tudíž k odnětí psů jejich majiteli došlo v rámci krajní nouze podle §28 trestního zákoníku. Trestní soudy opakovaně vysvětlily, proč nepřijaly tvrzení stěžovatele (a dalších obžalovaných), že odcizení psi byli týráni. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na č. l. 22 rozsudku Okresního soudu v Benešově, kde byl tento závěr podrobně a srozumitelně odůvodněn, přičemž Ústavní soud neshledává potřebu jej nijak rozporovat, neboť Okresní soud v Benešově vycházel z obsáhlého dokazování, jehož výsledek nijak nedeformoval, a při hodnocení důkazů se vyvaroval jakýchkoli logických excesů.
Ústavní soud připouští, že byť napadená rozhodnutí legitimně vycházela ze závěru, že odcizení psi nebyli předmětem týrání, tedy že objektivně neexistovalo nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem ve smyslu §28 trestního zákoníku, nevylučuje to možnost, že se stěžovatel, resp. odsouzená D. S., která za něj jednala, v tomto směru nacházeli ve skutkovém omylu. Rozhodující význam tak má podle Ústavního soudu nedodržení podmínky subsidiarity krajní nouze, tedy nevyužití možnosti odvrátit (domnělé) nebezpečí jiným způsobem (srov. §28 odst. 2 trestního zákoníku), neboť v tomto ohledu byla situace zcela jasná a omyl stěžovatele (resp. osoby za něj jednající), jakož i dalších obžalovaných, byl vyloučen.
Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově (č. l. 24), kde soud správně uvedl, že i kdyby teoreticky byl v době krádeže zdravotní stav psů kritický (což prokázáno nebylo), měli obžalovaní na takovou situaci reagovat jiným způsobem, předně přivoláním policie a Státní veterinární správy, popř. praktikujícího veterináře. Jak zopakoval i Nejvyšší soud (srov. č. l. 10 jeho usnesení), zcela jednoznačně tak existovalo několik jiných možností, jak odvrátit domnělé nebezpečí v podobě týrání zvířat, než je odcizit.
V tomto směru nelze přiznat zásadní význam (blíže nevysvětlenému a nedoloženému) tvrzení stěžovatele, že "příslušné orgány ničeho po mnoho let nekonaly a nebyla tedy jiná cesta, než je přimět k plnění svých povinností". Případná předchozí pasivita, liknavost či jiné vady v činnosti příslušných orgánů veřejné moci při řešení určitého problému zpravidla nemohou představovat oprávnění pro osoby, aby tzv. braly zákon do vlastních rukou a svou vlastní aktivitou se snažily vykonávat činnost, kterou by podle jejich subjektivního mínění měly vykonávat právě orgány veřejné moci. Situace by jistě byla jiná, kdyby např. zvířatům prokazatelně hrozila bezprostřední újma na zdraví či životě, stěžovatel či další obžalovaní by se bezvýsledně snažili iniciovat zásah policie či jiných kompetentních orgánů, a proto by v bezprostřední návaznosti na to sami zasáhli. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Ani sám stěžovatel netvrdí, že by se další obžalovaní bezprostředně před krádeží snažili věc řešit prostřednictvím některého z příslušných orgánů nebo že by se on sám pro převzetí odcizených psů tyto orgány kontaktoval.
Zcela zjevné nesplnění podmínky subsidiarity krajní nouze pak souvisí i se zaviněním odsouzené S., jejíž jednání bylo stěžovateli přičteno. I kdyby se totiž odsouzená S. teoreticky domnívala, že psi byli dalšími obžalovanými zachráněni před akutním týráním, neměla žádný důvod předpokládat, že k takovému jednání došlo až po vyčerpání všech ostatních prostředků, tudíž musela být srozuměna s nedodržením podmínky subsidiarity krajní nouze.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, se týkal celkem 15 psů, přičemž cena jednoho psa byla na základě odborného vyjádření stanovena na 2 000 Kč. Znalec, který odborné vyjádření zpracoval, přitom uvedl, že psi byli v dobrém stavu, podle fotografií ze statku to nevypadalo, že by trpěli hladem nebo byli podvyživení (srov. č. l. 18-19 rozsudku Okresního soudu v Benešově). Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr trestních soudů, že odsouzená S. musela být srozuměna s tím, že odcizením psů, jež následně ukryla, byla způsobena škoda nikoli nepatrná.
Ústavní soud konečně jako neopodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatele, že v jeho případě mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud v této souvislosti nejprve připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s trestními soudy (srov. zejména č. l. 12-13 usnesení Nejvyššího soudu) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Jednání stěžovatele se týkalo psů v hodnotě nejméně 30 000 Kč, což jistě nepředstavuje marginální následek, zvláště když pro tyto psy stěžovatel nevyhledal veterinární ošetření (přestože podle něj byli předmětem týrání) a většina psů skončila na neznámém místě a o jejich osudu se dosud nic neví (srov. č. l. 24 rozsudku Okresního soudu v Benešově). Jednání stěžovatele, za něž byl odsouzen, tedy nelze vyhodnotit tak, že není společensky škodlivé, což je základní podmínka pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu