ECLI:CZ:US:2020:1.US.1999.19.1
sp. zn. I. ÚS 1999/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Magdaleny Bouší, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2017 č. j. 10 C 165/2016-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018 č. j. 35 Co 79/2018-235 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 3362/2018-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. K tomu mělo podle ní dojít v důsledku svévolného postupu civilních soudů, které zamítly její nárok na náhradu škody způsobené jí v důsledku neoprávněně vedeného exekučního řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle názoru stěžovatelky měly civilní soudy ústavně nesouladným způsobem posoudit otázky související s dovozením vzniku škody a příčinné souvislosti mezi ní a pochybeními ze strany státu. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces mělo dojít též v důsledku nezákonného vyměření soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Porušení svých ústavně garantovaných práv shledává stěžovatelka též v nesprávném posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, který jej s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť se u dvou dílčích nároků nejednalo o peněžitá plnění, která by převyšovala 50 000 Kč.
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 10 C 165/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 183 414,60 Kč jako náhrady škody způsobené jí v důsledku exekučního řízení, které proti ní bylo vedeno na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2014 č. j. 55 EXE 1066/2014-37. Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2015 č. j. 55 EXE 1066/2014-107 byla probíhající exekuce zastavena (výrok I), neboť vyšlo najevo, že exekuční titul není vykonatelný z důvodu nesprávně vyznačené doložky právní moci; tímtéž usnesením nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů exekuce (výrok II) a bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Vedlejší účastník následně stěžovatelce poskytl náhradu nákladů za právní zastoupení v exekučním řízení ve výši 11 785,40 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve formě omluvy, což stěžovatelka akceptovala, a v této části vzala svoji žalobu zpět. Stěžovatelkou v žalobě nárokovaná škoda tedy spočívala v náhradě nákladů právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 37 195,60 Kč, v náhradě úroků z půjčky na splacení jistiny na účet exekutora ve výši 29 275 Kč a v náhradě rozdílu v zaplacených úrocích z důvodu vyšší úrokové sazby z hypotečního úvěru z důvodu neoprávněně vedené exekuce ve výši 116 944 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v záhlaví citovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 785,40 Kč od 4. 1. 2016 do 30. 9. 2016, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč (výrok III) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 1 535,55 Kč (výrok IV). Stěžovatelka dne 11. 1. 2018 podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2018 č. j. 10 C 165/2016-223 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 9 171 Kč, který ve stanovené lhůtě uhradila. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně v záhlaví citovaným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah spisu a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně zhuštěně vyjádří k jednotlivým námitkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně uvádí, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnily, jaké důvody je vedly k zamítnutí stěžovatelkou uplatněných nároků. Závěry soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické.
K námitkám stěžovatelky týkajícím se náhrady nákladů exekučního řízení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou citované nálezy sp. zn. I. ÚS 465/11, IV. ÚS 129/06, IV. ÚS 2696/08 nebo III. ÚS 2888/10 na daný případ aplikovat nelze. Stěžovatelka proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2015 č. j. 55 EXE 1066/2014-107, kterým bylo zastaveno exekuční řízení, a současně jí nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce, nepodala odvolání. O náhradě nákladů exekučního řízení bylo tedy pravomocně rozhodnuto již v průběhu exekučního řízení na základě procesních předpisů a civilní soudy proto postupovaly v souladu s ustanovením §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti nelze též přehlédnout, že vedlejší účastník stěžovatelce následně poskytl náhradu nákladů na právní zastoupení v exekučním řízení ve výši 11 785,40 Kč a civilní soudy mu v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. uložily zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z uvedené částky.
Zvláště podrobně se pak soudy zabývaly problematikou tvrzeného vzniku škody při refinancování úvěru i příčinnou souvislostí s nesprávným úředním postupem, náležitým způsobem hodnotily provedené důkazy a logicky vysvětlily, proč tvrzení stěžovatelky, že došlo ke zmaření poskytnutí úvěru ze strany banky, neuvěřily (č. l. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 8-9 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelka byla rovněž soudy poučena o povinnosti svá tvrzení prokázat a s ohledem na jejich charakter rozhodně nešlo o případ, že by na ni bylo uvaleno nepřiměřené procesní břemeno. Závěr soudů, že stěžovatelka neprokázala vznik této škoda ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný.
Zdejší soud současně ověřil, že důvody pro odmítnutí dovolání ohledně tohoto nároku byly dovolacím soudem dostatečně a logicky odůvodněny. Nejvyšší soud přiléhavě odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou a nikoli otázkou právní. Uvedenou judikaturu respektuje i Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3217/17, I. ÚS 2813/16 nebo. I. ÚS 3841/16). Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud již ve své judikatuře (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09) akceptoval právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je nutné jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem (i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem) posuzovat z hlediska přípustnosti samostatně. O právo se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem, nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit. Každému z dílčích nároků odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat, každý z nich má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do práva žalobce. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud odkázal i na své usnesení sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, aprobované usnesením sp. zn. IV. ÚS 1139/18. Dovolává-li se stěžovatelka nálezů sp. zn. IV. ÚS 3153/15 a I. ÚS 2143/16, kde se Ústavní soud vyslovil k otázce ústavně konformní interpretace §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017, nečiní tak přiléhavě, neboť uvedené ustanovení obsahovalo jiné pravidlo, než jaké obsahovala příslušná úprava dovolání. Stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu se vztahují výlučně k odvolacímu řízení, pro nějž je ovšem typické, že je iniciováno na základě řádného opravného prostředku a jeho průběh není bez dalšího souměřitelný s průběhem řízení dovolacího, což platí i pro posuzování objektivní přípustnosti odvolání a dovolání.
K obecně formulované námitce stěžovatelky týkající se nesprávného postupu soudů při vyměření soudního poplatku za odvolání podané stěžovatelkou proti rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud dodává, že stěžovatelkou citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18 na danou věc nedopadají. Na rozdíl od výše uvedených případů se stěžovatelka proti postupu soudu prvního stupně nijak nebránila, nepožádala o osvobození od platby soudního poplatku ani o vrácení již zaplaceného soudního poplatku. V konečném důsledku se stěžovatelka nebránila proti vyměřenému soudnímu poplatku ani u Ústavního soudu. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka se v nyní podané ústavní stížnosti zrušení usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2018 č. j. 10 C 165/2016-223, kterým byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, nedomáhá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu