ECLI:CZ:US:2020:1.US.2396.20.1
sp. zn. I. ÚS 2396/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Plzeň, nezastoupen, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 211/2020-121, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 PP 80/2020-105, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "prvostupňový soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "stížnostní soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Ústavní soud ke splnění procesních předpokladů ještě podotýká, že stěžovatel byl původně právně zastoupen advokátem, který mu vypověděl plnou moc přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2020. Ačkoliv zastoupení advokátem je v řízení o Ústavní stížnosti obligatorní, nepovažoval Ústavní soud za nutné stěžovatele vyzývat k odstranění této vady, neboť k vypovězení plné moci došlo v době, kdy věc již byla připravena k rozhodnutí, a žádný další procesní úkon kromě vydání rozhodnutí nebylo možno očekávat. Bylo by tak přepjatým formalismem trvat i za těchto okolností na právním zastoupení pouze za účelem doručení rozhodnutí, který by toliko zbytečně řízení prodloužil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Prvostupňový soud zamítl svým napadeným usnesením dle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce dvou let a tří měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 T 80/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 6 To 117/2016, a trestu odnětí svobody v délce dvou let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 2 T 27/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 7 To 393/2019. Prvý trest byl stěžovateli uložen pro pokračující přečin podvodu dle §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, druhý pro přečin podvodu dle §209 odst. 1, 2 trestního zákoníku částečně ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Proti napadenému usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel stížnost, již zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, svým napadeným usnesením stížnostní soud.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel proti napadeným usnesením obecných soudů namítá 1) nesprávné vyhodnocení prognózy vedení řádného života do budoucna; 2) porušení zákazu přihlížet k zahlazeným odsouzením. Jádra jednotlivých těchto námitek tkví v následujícím:
6. Ad 1) stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy nepovažovaly v jeho případě za naplněnou třetí podmínku podmíněného propuštění, tedy prognózu vedení řádného života do budoucna, ačkoliv stěžovatel se ve výkonu trestu chová vzorně, doložil, že má příslib zaměstnání i bydlení, žádost podal až po uplynutí šesti měsíců od zamítnutí předchozí žádosti, trpělivě čekal na rozhodnutí soudu, škodu v mezích svých možností splácí, svých činů lituje a vzal si z nich ponaučení.
7. Stěžovatel rovněž tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily významný faktor pro prognózu jeho budoucího života, že se mu v době, v níž vykonává trest, narodil syn. Stěžovatel sní o úplné rodině a právě vidina, že by svého syna mohl vychovávat, je pro něj zásadní motivací. V porovnání s ní nemůže obstát názor obecných soudů o tom, že si zvykl na "kriminální styl života". Stěžovatel svou předchozí trestnou činnost nepopírá, avšak tato byla vždy jen majetkové povahy a skutečnost, že je potřetí ve výkonu trestu, rovněž nelze považovat za indikátor navyknutí si na "kriminální styl života". To stěžovatel považuje za vadu tzv. extrémního rozporu.
8. Ad 2) stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho neprospěch vyhodnotily zejména skutečnost, že má čtrnáct záznamů v rejstříku trestů, přičemž prvostupňový soud výslovně uvedl, že nelze odhlédnout ani od odsouzení staršího data, která jsou již zahlazená, neboť tato svědčí o "zažitém kriminálním životním stylu" stěžovatele, a rovněž že si stěžovatel nevážil ani dobrodiní amnestie, po němž se dále trestné činnosti dopouštěl. Pokud však trestní zákoník předepisuje, že k zahlazeným odsouzením nelze přihlížet, a naopak prvostupňový soud uvádí, že od nich nelze odhlížet, zjevně prvostupňový soud postupuje proti zákonu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje závěry své soudobé rozhodovací praxe, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
11. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že celá ústavní stížnost je de facto pouze dalším řádným opravným prostředkem, neboť v rozporu s výše uvedenými ústavněprávními východisky řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po Ústavním soudu stěžovatel vlastně požaduje, aby sám znovu vyhodnotil podmínky pro podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku a nahradil tak svým rozhodnutím rozhodnutí obecných soudů. To se však s rolí Ústavního soudu v českém právním řádu neslučuje. Ústavní soud nemůže ani sám stěžovatele podmíněně propustit, ani k tomu zavázat obecné soudy. I kdyby se v jejich rozhodování vyskytla vada dosahující intenzity porušení základních lidských práv či svobod, může po nich Ústavní soud vyžadovat toliko její odstranění, což však neznamená pozitivní výsledek řízení pro odsouzeného per se. Ústavní soud totiž do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
12. Hodnocení pozitivní prognózy budoucího života, tedy podmínky, kterou obecné soudy ve stěžovatelově věci za naplněnou neshledaly, přísluší obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
13. V nynějším případě Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla všechna vydána v souladu s těmito požadavky. Pro jednotlivé stěžovatelovy námitky platí následující:
14. Na námitku 1) dopadají všechny shora uvedené závěry o obecných východiscích mezí ústavněprávního přezkumu řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že by obecné soudy vyhodnotily jeho dosavadní chování ve výkonu trestu excesivně v jeho neprospěch, že by to založilo vadu extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkových závěrů učiněných v souladu s ním. Obecné soudy naopak dobrému chování stěžovatele ve výkonu trestu přiznaly patřičnou váhu, neboť prvostupňový soud právě na jeho základě dovodil, že u pachatele je splněna druhá podmínka podmíněného propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku, tedy polepšení stěžovatele (viz bod 9. napadeného usnesení prvostupňového soudu). Nelze tedy dovodit, že by obecné soudy přístup stěžovatele zlehčovaly. Na druhé straně, pokud by jen dobré či dokonce vynikající chování stěžovatele ve výkonu trestu osvědčené doporučením ve zprávě věznice o jeho chování postačovalo ke kladnému rozhodnutí o podmíněném propuštění, získal by tím tento institut nárokový charakter, který podle platné a účinné právní úpravy nemá.
15. Splněním podmínky polepšení se rovněž automaticky nelze mít za splněnou i podmínku prognózy vedení řádného života do budoucna. Ani při jejím hodnocení pochopitelně nemohou obecné soudy postupovat svévolně, nicméně nelze odhlédnout od toho, že sám prognostický charakter této podmínky vylučuje, aby jejich závěr byl učiněn s takovou mírou jistoty, podložené konkrétními důkazy, jaká se vyžaduje pro naplnění ostatních podmínek. Vždy jde jen o odborný odhad, byť kvalifikovaný a vycházející z komplexního hodnocení odsouzeného, jeho osobnosti a jeho poměrů. Z tohoto hlediska nelze nosné závěry napadených rozhodnutí (zejména napadeného usnesení prvostupňového soudu) považovat z ústavněprávního hlediska za neudržitelné. Obecné soudy uvedly, proč u stěžovatele v současné chvíli nedospěly k pozitivní perspektivě jeho řádného budoucího života, tento jejich závěr je přiměřeně odůvodněn a vyplývá z provedených důkazů. Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak neotevírá.
16. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že stěžovateli se v průběhu jeho výkonu trestu narodil syn. I tuto skutečnost obecné soudy zvážily (srov. bod 4. napadeného usnesení stížnostního soudu), neshledaly ji však vzhledem ke stěžovatelově osobnosti za natolik závažnou, aby sama o sobě mohla jejich rozhodnutí o negativní prognóze vedení řádného života stěžovatelem do budoucna zvrátit. Za těchto okolností tento jejich závěr nezakládá žádnou vadu protiústavnosti a Ústavní soud toliko doplňuje, že stěžovatel netvrdil ani neprokazoval nic, co by jeho případ odlišovalo od běžných situací rodičů odsouzených k trestu odnětí svobody takovým způsobem, že by nejlepší zájem dítěte převážil nad zájmem na řádném vykonání trestu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020).
17. Ani námitka 2) Ústavní soud nemohla přesvědčit. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti sice zdůrazňuje, že u žádné skupiny odsouzených nelze kategoricky vyloučit podmíněné propuštění jednou provždy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018]. To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou a klást na něj vyšší nároky než na prvopachatele ohledně toho, aby soud přesvědčil o tom, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3846/19 ze dne 28. 1. 2020, bod 27., či usnesení sp. zn. III. ÚS 1041/18 ze dne 22. 5. 2018, body 23. až 25.).
18. Ústavní soud rovněž již v minulosti vyložil, že zahlazení odsouzení se vztahuje toliko k uloženému trestu, nikoliv i k závěru, že odsouzený se dopustil trestné činnosti. Zahlazením odsouzení se tak nevytváří právní fikce, že odsouzený nikdy žádný trestný čin nespáchal, ale jen že za něj nebyl potrestán. Přihlížení i k zahlazeným odsouzením nikoliv z hlediska trestů, které za ně byly uloženy, ale z hlediska sklonů pachatele páchat trestnou činnost, způsobu jejího páchání (zejména jde-li o speciálního recidivistu atd.), míře jeho kriminální narušenosti atd. přípustné je [srov. k tomu např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73 (R 10/1974); nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2549/16 ze dne 14. 2. 2017, bod 39.; ]. Taková okolnost má jistě menší význam, neboť bere-li ji soud do úvahy, musí přitom přihlédnout k tomu, že jde o již zahlazená odsouzení [nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)], ovšem vezme-li ji s tímto vědomím obecný soud do úvahy, žádné ústavně zaručené základní právo či svobodu tím neporušuje.
19. Pakliže obecné soudy stěžovateli kladly k tíži právě zažitý kriminální styl života, vyplývající zejména z čtrnácti jeho předchozích záznamů v trestním rejstříku, pak jednaly zcela v duchu těchto východisek, podložily-li tento závěr obecně množstvím předchozích odsouzení bez specifického přihlížení k povaze jednotlivých z nich. Ústavní soud tak ani v tomto ohledu žádnou vadu dosahující intenzity porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv shledat nemohl.
V. Závěr
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ani postupem jim předcházejícím nebyla ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu