ECLI:CZ:US:2020:1.US.2661.20.1
sp. zn. I. ÚS 2661/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, nám. Svobody 86/17, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2190/2020-133 ze dne 25. 8. 2020, Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 165/2019-115 ze dne 30. 3. 2020 a Městského soudu v Brně č. j. 48 C 298/2016-103 ze dne 1. 8. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a ČSAD Ostrava a. s., se sídlem v Moravské Ostravě, Vítkovická 3083/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") zastavil řízení o odvolání stěžovatelky (žalované) ze dne 2. 7. 2019 proti rozsudku nalézacího soudu č. j. 48 C 298/2016-91 ze dne 28. 5. 2019 podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť ani na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku (dále též "SOP") učiněnou usnesením č. j. 48 C 298/2016-101 ze dne 4. 7. 2019, doručeného stěžovatelce dne 8. 7. 2019, nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě 15 dnů soudní poplatek za odvolání; k pozdějšímu zaplacení SOP stěžovatelkou nepřihlédl. Rozhodl tak zároveň podle §9 odst. 7, §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích o vrácení opožděně zaplaceného soudního poplatku ve výši 33 478 Kč, neboť nabylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
2. Napadeným usnesením potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí soudu nalézacího. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z něhož vyplývá následující: Rozsudek nalézacího soudu prvního č. j. 48 C 298/2016-91 byl stěžovatelce doručen dne 28. 6. 2019; její odvolání proti tomuto rozsudku bylo nalézacímu soudu doručeno emailem dne 2. 7. 2019. Nalézací soud obratem (dne 4. 7. 2019) vyzval stěžovatelku usnesením č. j. 48 C 298/2016-101 k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 33 478 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Výzva byla zástupci doručena dne 8. 7. 2019 a stěžovatelka byla současně poučena o důsledcích nezaplacení soudního poplatku (zastavení řízení), jakož i o výjimkách podle §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích; na to nalézací soud napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. Soudní poplatek za odvolání ve výši 33 478 Kč byl stěžovatelkou zaplacen až 29. 7. 2019.
3. Odvolací soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že odvolací řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu bylo zahájeno jejím podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2. 7. 2019, a proto je třeba při rozhodování o soudním poplatku aplikovat ustanovení zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II Přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.). Poplatková povinnost vzniká již okamžikem, kdy účastník řízení učiní příslušný úkon - v posuzovaném případě vznikla podáním odvolání, tj. dne 2. 7. 2019. V projednávané věci byla stěžovatelka k zaplacení soudního poplatku za odvolání vyzvána usnesením, které bylo jejímu zástupci doručeno 8. 7. 2019. Soudem stanovená lhůta pro jeho zaplacení odpovídá zákonné minimální 15denní lhůtě, a vzhledem k výši vyměřeného poplatku (33 478 Kč) a reálné možnosti stěžovatelky jej zaplatit, nelze podle odvolacího soudu tuto lhůtu hodnotit jako nepřiměřenou. Posledním dnem patnáctidenní lhůty pro zaplacení soudního poplatku bylo úterý 23. 7. 2019. Stěžovatelka v této lhůtě soudní poplatek nezaplatila, nepožádala o její prodloužení ani o osvobození od soudních poplatků; zaplatila-li soudní poplatek za odvolání až 29. 7. 2019, učinila tak opožděně a nelze k tomu přihlížet.
4. Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo od 30. 9. 2017 ke koncepční změně v oblasti soudních poplatků ve snaze zabránit zneužívání do té doby platné právní úpravy účastníky (či jejich zástupci), která zaplacení soudního poplatku za řízení umožňovala až do doby právní moci rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že podle poslední věty ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, je nezbytné, aby veškeré žádosti o prodloužení lhůty, o osvobození od soudních poplatků apod., byly soudu doručeny před uplynutím této lhůty. Stěžovatelka spolu s odvoláním proti usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání požádala o prominutí zmeškání lhůty. Lhůta k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě jejího marného uplynutí (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) je lhůtou soudcovskou, kterou nelze podle §58 odst. 1 o. s. ř. prominout. Jelikož žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku za odvolání zjevně nebylo možné vyhovět, nepovažoval odvolací soud za nezbytné, aby o ní bylo rozhodnuto samostatným usnesením. Nalézací soud postupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku odvolací řízení zastavil; odvolací soud proto jeho rozhodnutí potvrdil.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože nezjistil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Avizovanou otázku hmotného práva stěžovatelka nevymezila a při řešení otázky, zda lze prominout zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku soudem dodatečně stanovené podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, kterou předložila a jež je otázkou práva procesního, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodklonil. Podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 nebyla lhůta, kterou soud stanovil k zaplacení soudního poplatku účastníkovi, jenž svou poplatkovou povinnost nesplnil při podání žaloby (odvolání, dovolání), propadná. Po jejím marném uplynutí sice soud řízení zastavil, byl-li však poplatek poté zaplacen do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, poplatková povinnost byla splněna a soud toto usnesení zrušil. Novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo ke zpřísnění právní úpravy. Po uvedeném datu platí, že soud stanoví k zaplacení soudního poplatku lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Takto stanovená lhůta byla do zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění poslední věty §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Dále Nejvyšší soud odkazuje na prejudikaturu Ústavního soudu (zejm. nález sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020) i svoji (viz níže).
6. Proti všem v záhlaví uvedeným usnesením podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, v níž vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a má za to, že by jí mělo být vyhověno a zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku prominuto. Stěžovatelka si je vědoma nové právní úpravy, v důsledku níž došlo ke změně v posuzování zmeškání úhrady soudních poplatků, nicméně má za to, že i nadále platí judikatura Nejvyššího soudu o tom, že ve výjimečných případech lze prominout zmeškání soudcovské lhůty. I v právním prostředí se totiž mohou objevit objektivní nebo subjektivní okolnosti, pro které účastník řízení nemůže provést daný úkon, přičemž důsledkem jeho zmeškání může být bez dalšího neúspěch ve sporu. Stěžovatelka je toho názoru, že zmeškala lhůtu pro úhradu soudního poplatku z omluvitelného důvodu - v jeho zaplacení jí zabránila nepředvídatelná a závažná překážka v podobě náhlých zdravotních problémů odpovědné pracovnice, která musela být hospitalizována. Z daného důvodu lze podle stěžovatelky ospravedlnit a prominout zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku, který byl zaplacen dne 29. 7. 2019, tedy co nejdříve po odpadnutí překážky, která bránila učinění daného úkonu. Neprominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku znamená pro stěžovatelku ztrátu sporu, protože odvolací řízení je zastaveno a jí odepřeno projednání daného odvolání odvolacím soudem. Stěžovatelka má za to, že se odvolací soud dopustil přepjatého formalismu a porušil její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s obsahem obou výše citovaných rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
8. Jak odvolací soud, tak i soud dovolací, přesvědčivě vysvětlily, proč nelze prominout lhůtu k zaplacení soudních poplatků. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a zákonodárce se (mj.) z důvodů četného obcházení zákona poplatníky rozhodl novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. pro zpřísnění právní úpravy. Pro stručnost lze v této souvislosti odkázat na pečlivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu, které bylo touto stížností napadeno:
"Ve věci, v níž bylo soudy nižších stupňů zastaveno odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě stanovené ve výzvě k jeho zaplacení a návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání byl zamítnut s odůvodněním, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou a její zmeškání nelze proto prominout, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 520/2020, dovolání žalované odmítl jako nedůvodné.
Poukázal na to, že Ústavní soud zdůraznil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, že již samotná povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) "propadné" lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20, ústavní stížnost žalované proti tomuto rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Přihlásil se k závěrům své předchozí (Nejvyšším soudem citované i další) judikatury a argumentaci stěžovatelky, že zastavení odvolacího řízení má pro účastníka fatální následky, nepřiznal relevanci. Dovodil, že nedbalost či technická chyba, k níž došlo na straně banky i právního zástupce stěžovatelky, nemůže být speciálním důvodem pro odklon od dosavadní judikatury.
Vzhledem k důvodům, v nichž dovolatelka spatřuje omluvitelný důvod zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, lze - nad rámec uvedeného - odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015, uveřejněné pod číslem 13/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož závěru, neučiní-li právnická osoba žádné právní úkony k tomu, aby zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat za omluvitelnou."
9. Napadená usnesení, která jsou řádně odůvodněna, vydaly soudy v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu je nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice. Nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení o její žádosti nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu