ECLI:CZ:US:2020:1.US.2715.20.1
sp. zn. I. ÚS 2715/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Čvančary, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2184/2020-134 ze dne 18. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení (vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 2/2011). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 75/2019-62 ze dne 10. 9. 2019 byla stěžovateli proti vedlejšímu účastníku přiznána částka 67 375 Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení ve výši 18 456 Kč; ohledně zaplacení částky 182 625 Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") přiznal stěžovateli dalších 28 875 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů obou stupňů 30 798 Kč, jinak prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením jako částečně vadné, částečně nepřípustné.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve svém podání cituje úryvky z judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449)] a tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu je formalistické a popírá princip proporcionality. Současné nastavení výše odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení podle stěžovatele neodpovídá životní úrovni obyvatel České republiky; ustálená judikatura dovolacího soudu je v tomto ohledu zastaralá, přiznávané částky by měly být valorizovány, což stěžovatel podporuje přiloženými ekonomickými grafy.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
5. Napadené usnesení považuje Ústavní soud za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu rovněž přiloženého rozsudku odvolacího soudu. Je z něj patrno, že vadné je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v části, v níž stěžovatel (zřejmě chybou v psaní) odkazuje na nerelevantní pasáž rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, aniž by současně vymezil konkrétní právní otázku. Za nepřípustné měl pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ohledně otázek posouzení kritéria složitosti řízení a valorizace základní částky; odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, kterou na základě podání stěžovatele není důvod revidovat.
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele; přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky vůči odůvodnění napadeného usnesení nevznáší, nespokojen je s právním posouzením odvolacího soudu a s ním spojeným výsledkem řízení; svůj odlišný právní náhled však podle dovolacího soudu staví na jiném skutkovém stavu, než jaký byl v řízení zjištěn. Ústavnímu soudu tak stěžovatel pouze prezentuje (z ústavněprávního hlediska nepřípadnou) argumentaci, s níž nebyl v řízení před obecnými soudy úspěšný.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu