ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2184.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2184/2020-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 75/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 29 Co 540/2019-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 19 C 75/2019-62, uložil žalované zaplatit žalobci částku 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), naproti tomu zamítl žalobu na zaplacení částky 182 625 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 28 875 Kč s příslušenstvím, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 2/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj nepříznivé potvrzující části výroku II včasným dovoláním, jež omezil částkou 99 999 Kč. Uvedené dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V rozsahu, v němž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017 (strana 2, odstavec první dovolání), ve skutečnosti žalobce žádnou právní otázku konkrétně nevymezil a patrně chybou v psaní poukázal na takovou pasáž rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž žádná právní problematika podrobněji vymezena není.
Posuzované dovolání tak v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ohledně otázky posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícího postup orgánu veřejné moci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že se odvolací soud těmito kritérii výslovně a podrobněji zabýval, když dospěl k závěru, že posuzovaná věc je složitější s ohledem na počet instancí, na nichž byla projednávána (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015) a současně vzal i na zřetel, že v jednom případě bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Nevzepřel se tak nijak závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Výsledná výše procentuálního navýšení či naopak snížení základní částky ve vztahu k oběma zmiňovaným kritériím přitom není zcela zjevně nepřiměřená a dovolacímu přezkumu řešení této parciální otázky zásadně nepodléhá.
Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V rozsahu, v němž žalobce ve vztahu k téže otázce tvrdí, že „instančnost řízení“ byla vyvolána výlučně vadným rozhodováním soudů, jde o skutečnost, která ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Dovolatel tím v uvedeném rozsahu konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť i ve vztahu k ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu