ECLI:CZ:US:2020:1.US.2796.20.1
sp. zn. I. ÚS 2796/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Ř., zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 137/2020-396 ze dne 1. července 2020, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "soud prvního stupně") přiznal stěžovatelce usnesením č. j. 17 T 3/2019-375 ze dne 1. června 2020 coby poškozené v trestním řízení náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 54 072,48 Kč. Ke stížnosti odsouzené Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") zrušil napadené usnesení a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 21 596,68 Kč.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti rozhodnutí stížnostního soudu, který měl nesprávně posoudit věc, podřadil-li náklady zastupování vyplacené pojišťovnou (25 941,80 Kč) pod náklady za zastupování stěžovatelky při uplatnění náhrady škody. Podle stěžovatelky považoval stížnostní soud pojišťovnou vyplacenou částku nesprávně za duplicitní, neboť byla přiznána jako náhrada nákladů za právní zastoupení při uplatňování nároku vůči pojišťovně; k tomu stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozsudky sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 ze dne 11. dubna 2018 a sp. zn. 25 Cdo 5644/2017 ze dne 16. května 2018). Stížnostní soud se podle stěžovatelky od ustálené rozhodovací praxe odchýlil a svým rozhodnutím porušil její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva); proto stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
3. K ústavní stížnosti se za účastníka řízení stručně vyjádřila předsedkyně senátu 5 To, odkázala na odůvodnění napadeného usnesení a judikaturu Ústavního soudu [usnesení sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. května 2018, sp. zn. III. ÚS 1021/18 ze dne 17. dubna 2018 a II. ÚS 1022/18 ze dne 28. března 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]. Vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, a proto je Ústavní soud k případné replice nezasílal.
4. Z napadeného usnesení se podává, že v průběhu řízení uhradila pojišťovna stěžovatelce (poškozené) mimo nemajetkové újmy a nákladů pohřbu rovněž náklady právního zastoupení ve výši 25 941,80 Kč, v důsledku toho stížnostní soud moderoval částku přiznanou soudem prvního stupně, neboť by úhrada za některé úkony mohla být přiznána duplicitně.
5. Podle stěžovatelkou citovaných judikátů Nejvyššího soudu nejsou pojišťovny povinny hradit náklady právního zastoupení poškozeného vzniklé v adhezním řízení, neboť tyto nároky pojištění nekryje; náhrady se nelze domáhat proti pojišťovně, ale proti škůdci (pachateli trestného činu). Tato konstrukce neznamená, že by škůdce byl současně povinen hradit náklady poškozeného i za situace, byly-li již z části z pojistného plnění uhrazeny. Stěžovatelka se domáhala úhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody proti pachateli trestného činu a této její žádosti soud prvního stupně vyhověl v plné výši. Uzavřel-li stížnostní soud, že nárok byl z části uhrazen, není možno takový závěr považovat za tvrzené porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatelka sice namítá, že pojišťovnou přiznaná náhrada se týkala nároku vůči pojišťovně, v ústavní stížnosti však nerozporuje, že by požadavek úhrady některých úkonů nebyl duplicitní, respektive, že by plnění pojišťovny představovalo náhradu nákladů vzniklých v jiném řízení.
6. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly by znaky svévole, či dokonce libovůle. Taková situace nenastala, napadené závěry stížnostní soud odůvodnil přesvědčivě a logicky. Ústavní soud nezjistil stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv, její námitky chápe jen jako polemiku s právními závěry stížnostního soudu, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti.
1. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu