ECLI:CZ:US:2020:1.US.3122.20.1
sp. zn. I. ÚS 3122/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2020 č. j. 37 Co 132/2020-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o návrhu na změnu výchovy nezletilého syna a snížení výživného na syna a dceru.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 4. 2015 byla schválena dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá dcera a nezletilý syn svěřeni do péče matky a otci stanoveno výživné 4 000 Kč na každé z nezletilých dětí. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 10 P 184/2018-157 ze dne 23. 1. 2020 byl k návrhu stěžovatele nezletilý syn svěřen do péče otce, otci bylo sníženo výživné na děti na 2 000 Kč, matce stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně a bylo rozhodnuto o dlužném výživném.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se návrh na svěření syna do péče otce a návrh na snížení výživného na obě děti zamítá, a to s ohledem na přetrvávající závažnou duševní poruchu stěžovatele a nezměněné možnosti hradit stávající výživné.
Stěžovatel s právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že zjištěná duševní porucha může mít vliv na schopnost péče o syna pouze v případě, že by došlo k relapsu a následující hospitalizaci. Nezletilý vyjádřil přání být u otce, s nímž od srpna 2018 žije ve společné domácnosti. Případný relaps by přitom syn rozpoznal a syn je v úzkém kontaktu s prarodiči. Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínky pro svěření syna do své péče. Nesouhlasí ani s úpravou výživného a poukazuje na to, že matka může a dosud vlastně vymáhá za nezletilého syna na otci výživné, ač tento o něj již více než 2 roky reálně pečuje a hradí jeho potřeby.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud vycházel se znaleckého posudku, podle kterého otec trpí závažnou duševní chorobou (bipolární afektivní poruchou), která není přechodného rázu, syndromem závislosti na marihuaně a emočně nestabilní poruchou osobnosti. Podle znalce by v případě relapsu stěžovatel mohl být nebezpečný sobě i okolí. V době rozhodování soudu prvního stupně byl ve fázi remise, medikaci neužíval a jeho klinický stav nenaznačoval užívání drog. Soudem prvního stupně provedené dokazování bylo v odvolacím řízení doplněno o zjištění, že stěžovatel byl od března do května 2020 v léčebně z důvodu relapsu jeho nemoci. Podle názoru odvolacího soudu změna výchovy a svěření nezletilého syna do péče otce nepřichází v úvahu. Od posledního rozhodování o výchově nedošlo k žádné změně poměrů, která by takovéto rozhodnutí odůvodňovala, soud prvního stupně byl ke svému rozhodnutí motivován prakticky výlučně přáním nezletilého dítěte, aniž by dostatečně zohlednil závažnost duševní poruchy, která představuje zásadní překážku ve svěření dítěte do jeho trvalé péče. Dodal, že uvedené samozřejmě nebrání kontaktům mezi nezletilým a otcem a pobytům syna u otce, neboť otec je v době remise schopen o syna pečovat. Soud má proto za to, aby v době, kdy je otec zdravotně dobře kompenzován, se na stávajícím stavu nic zásadního neměnilo. Přihlédl i k tomu, že mezi rodiči není při nastavení tohoto režimu zásadních sporů a byli schopni dohody ve prospěch obou nezletilých dětí. Odvolací soud rovněž odůvodnil své závěry o výživném, kdy poukázal na to, že rozhodné finanční poměry rodičů se od posledního rozhodování o výživném nezměnily. Za situace, kdy byl návrh na svěření syna do výchovy otce zamítnut, nebylo přitom namístě, aby soud negativně rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu syna.
Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na uvedené na straně odvolacího soudu žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Odvolací soud dostatečně a přesvědčivě objasnil, na základě jakých důkazů a úvah nelze přistoupit ke změně výchovy nezletilého syna. Ústavní soud připomíná, že přání dítěte není jediným vodítkem pro rozhodování soudu o svěření nezletilého do péče, ale soud je povinen rozhodovat na základě všech zjištěných skutečností.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmem nezletilého, neboť prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Z ústavního hlediska proto není důvod napadené rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech. Jak Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkolem Ústavního soudu není vystupovat v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou rodičů.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu