ECLI:CZ:US:2020:1.US.3420.18.1
sp. zn. I. ÚS 3420/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 7. 2017, č. j. 16 Tm 2/2016-485, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 Tmo 26/2017-517, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, č. j. 8 Tdo 789/2018-32; za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení navíc zjevně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i příslušné usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl jako mladistvý napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu dvou roků. Daných skutků se měl dopustit s dalšími dvěma spolupachateli tím, že se po dopravním incidentu spolupodílel na fyzickém napadení jiné osoby (poškozeného), která v následku útoku utrpěla četná závažná zranění s dobou léčení nejméně šest týdnů. Okresní soud Praha - východ rozhodoval ve věci již podruhé, jeho předchozí zprošťující rozsudek zrušil Krajský soud v Praze k odvolání státního zástupce. Proti druhému (odsuzujícímu) rozsudku se odvolal stěžovatel, toto odvolání odvolací soud jako nedůvodné zamítl, Nejvyšší soud poté odmítl i jeho dovolání.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V obecné rovině namítá, že se soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nevypořádaly s argumentací obhajoby a ani ji nepodrobily přezkumu či konfrontaci se závěry obsaženými v rozhodnutích. Odkazuje a cituje z řady nálezů Ústavního soudu týkajících se zásad dokazování, aplikace zásady in dubio pro reo či řešení situací "tvrzení proti tvrzení". Stěžovatel rozebírá, jakým způsobem měly obecné soudy nesprávně hodnotit důkazy, konkrétně lze například uvést nedostatečné zhodnocení minulosti poškozeného, upřednostnění pravdivosti výpovědi poškozeného a jeho manželky, nezohlednění zdravotního stavu poškozeného v době útoku či nesrovnalostí ve výpovědích poškozeného a jeho manželky. Dovozuje také, že odvolací soud zrušil původní rozsudek nalézacího soudu neoprávněně, hodnotil totiž důkazy na základě vlastního přesvědčení s jiným výsledkem, aniž by dané důkazy provedl nebo zopakoval.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání, ostatně podstatné části velmi rozsáhlé ústavní stížnosti výslovně citují dlouhé úseky obou opravných prostředků. Stěžovatel nijak neodůvodňuje, jakým způsobem a proč má jeho věc ústavněprávní rozměr ve smyslu v předchozím bodě vymezeného rámce. Uvádí sice nálezy Ústavního soudu, ty však ve své podstatě jen shrnuje a do značné míry i dezinterpretuje, nepřihlíží k souvislostem, ve kterých byly vydány. Jestliže například stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích, Ústavní soud upozorňuje, že zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoliv nejasnosti plynoucí z nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků musely vždy vést ke zprošťujícímu rozsudku. Dané rozpory lze překlenout v rámci hodnocení důkazů. Je úkolem obecného soudu srozumitelně a logicky vysvětlit, proč uvěřil výpovědi toho či onoho vyslýchaného (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), což v přezkoumávané věci obecné soudy učinily. Ústavní soud, vědom si mj. výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat další jednotlivé námitky stěžovatele ve vztahu k právu na spravedlivý proces, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud (srov. body 24 až 39 jeho usnesení). Stručně je možné shrnout, že verze průběhu napadení upřednostňovaná stěžovatelem byla provedeným dokazováním vyvrácena, odsouzení se neopíralo jen o jediný důkaz, ale celou skupinu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků. Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu