ECLI:CZ:US:2020:1.US.3698.19.1
sp. zn. I. ÚS 3698/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Olbricha, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, se sídlem Celetná 554/4, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. ledna 2018 č. j. 18 EXE 616/2017 -85, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 26 Co 167/2018 - 128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2019 č. j. 20 Cdo 1256/2019 - 235, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 15. listopadu 2019 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu stěžovateli zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh soudního řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí je stěžovateli znám, Ústavní soud se proto omezí jen na jejich stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Stěžovatel vede v postavení oprávněného proti několika solidárně zavázaným subjektům, z nichž jedním je Ing. Josef Vavřík (dále jen "povinný"), exekuci směřující k vymožení úhrady určitého peněžitého plnění s příslušenstvím (dále souhrnně jen "vymáhaná pohledávka"). Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 31. ledna 2018 č. j. 18 EXE 616/2017 - 85 došlo k částečnému zastavení exekuce v rozsahu přikázání pohledávek z několika bankovních účtů vedených u dvou tuzemských bank pro manželku povinného. V rámci řízení před soudem prvního stupně bylo mimo jiné zjištěno, že peněžitý dluh odpovídající jistině vymáhané pohledávky vznikl povinnému z titulu ručení převzatého dne 10. května 2011. Následně povinný a jeho manželka uzavřeli manželství, a to dne 17. srpna 2014. V mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), který jako celek nahradil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "SOZ"). Klíčové pro podstatu sporu bylo vyřešení otázky použitelnosti té které hmotněprávní úpravy rozhodné pro určení rozsahu exekučně postižitelného majetku ve společném jmění manželů, když základ tohoto posouzení spočíval ve výkladu vybraných přechodných ustanovení NOZ obsažených v §3028 odst. 2 a 3 NOZ. Soud prvního stupně v tomto ohledu vyšel z právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016 ze kterého plyne, že ačkoli se v rámci exekuce vždy postupuje dle aktuální procesní úpravy, hmotněprávní aspekty postižitelnosti výlučného majetku jednoho z manželů pro dluh druhého manžela vzniklý před manželstvím je zapotřebí posuzovat dle právní úpravy institutu společného jmění manželů účinné v době vzniku dluhu odpovídajícího vymáhané pohledávce (srov. §262b odst. 1 o. s. ř.). Touto hmotněprávní úpravou pak v daném případě je SOZ, když soud prvního stupně zdůraznil, že závazek z ručení vzniká již okamžikem, kdy je tento po právu ručitelem převzat, nikoli až případnou splatností ručitelského závazku, která nastává později za situace, že ručením zajištěný závazek nesplní hlavní dlužník. Vzhledem k tomu, že peněžitý dluh odpovídající vymáhané pohledávce zjevně nespadal do společného jmění manželů (závazek vznikl před uzavřením manželství) a ke skutečnosti, že SOZ neobsahoval ekvivalent současné úpravy §732 in fine NOZ, která umožňuje postižení společného jmění manželů v rozsahu (hypotetického) vypořádacího podílu dlužného manžela i pro jeho dluhy vzniklé před manželstvím, došel soud prvního stupně k závěru, že návrh na částečné zastavení exekuce manželky povinného je oprávněný a v požadovaném rozsahu exekuci tedy zastavil. Soud prvního stupně se pro nadbytečnost již blíže nezabýval argumentací stěžovatele ohledně neplatnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů, kterou spolu uzavřeli dne 1. prosince 2017 povinný a jeho manželka, jelikož její posouzení nebylo pro věc právně významné. Nákladovým výrokem pak soud prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení vycházeje z kritéria procesního zavinění s odkazy na relevantní judikaturu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 28. června 2018 č. j. 26 Co 167/2018 - 128 tak, že usnesení soudu prvního stupně jako správné v obou výrocích potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně plně argumentačně ztotožnil.
3.Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která, ač v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena, má být nově vyřešena jinak. Stěžovatel se v dovolání vymezil právě vůči výše zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016 a předestřel své argumenty směřující k tomu, aby namísto hmotněprávní úpravy účinné v okamžiku vzniku závazku odpovídajícího exekuované pohledávce byla pro otázku posouzení postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů použita právní úprava účinná v době vydání exekučního titulu (tj. v tomto případě nikoli §143 odst, 1 písm. b) a §144 SOZ, nýbrž již §732 NOZ). Stručně řečeno stěžovatel v dovolání argumentoval zejména tím, že užití nové právní úpravy obsažené v §732 NOZ by v daných případech druhého (nedlužného) manžela nepoškodilo, jelikož i tak by majetek ve společném jmění byl postižitelný jen do výše (hypotetického) vypořádacího podílu dlužného manžela, posílilo by legitimní ochranu věřitele a zúžilo by dlužnému manželu prostor k maření vymáhání pohledávky skrze uzavření nevyvážené smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě veškeré realisticky postižitelné hodnoty zůstávají ve výlučné majetkové sféře druhého (nedlužného) manžela a dlužnému manželu se nedostává v podstatě ničeho. Dovolací soud provedl posouzení dovolání a odmítl jej jako nepřípustné postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř., když došel k závěru, že stěžovatel nepředložil takovou argumentaci, která by odůvodňovala odchýlení se od dříve vyslovených závěrů. Dovolací soud v odůvodnění odkázal vedle výše zmiňovaného usnesení ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016 i na další svá relevantní rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. 20 Cdo 4368/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2016 sp. zn. I. ÚS 1951/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 88/2018 a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2018 sp. zn. II. ÚS 1912/18; obě zmiňovaná usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uvedená rozhodnutí dovolacího mají dle dovolacího soudu představovat ustálenou rozhodovací praxi v dané oblasti a hlavními principy, na kterých je tato praxe postavena, jsou zákaz pravé retroaktivity a ochrana legitimního očekávání (budoucího) manžela jakožto dlužníka v době vzniku závazku (v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela, a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela). Dovolací soud setrval na stanovisku, že podmínkou pro uplatnění §732 in fine NOZ ohledně postižitelnosti majetku ve společném jmění pro dluh jednoho z manželů vzniklý před manželstvím je skutečnost, že závazek odpovídající vymáhané pohledávce vznikl v době od 1. ledna 2014 (nabytí účinnosti NOZ).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky k ochraně jeho práv, přičemž projednávaná ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu), když původně chybějící plná moc právní zástupkyně stěžovatele byla včas doplněna.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny, nicméně odůvodnění na ústavněprávní úrovni dále nerozvádí. Věcně stěžovatel argumentuje tím, že volba manžela má být zodpovědnou volbou, která je spojena s určitým rizikem. Budoucí manžel má mít jako jedna z nejbližších osob druhého budoucího manžela nejpodrobnější informace ohledně jeho majetkových poměrů a nemá být spravedlivé, aby byl chráněn více než manželův věřitel, kterému se takovýchto informací obvykle nedostává. Právní úprava dříve obsažená v SOZ byla pro věřitele z pohledávek vzniklých za jedním z (budoucích) manželů před uzavřením manželstvím znatelně příkřejší, nežli je úprava obsažená v NOZ, a není spravedlivého důvodu, aby se věřitelům z těchto pohledávek vzniklých za účinnosti SOZ i nadále dostávalo nižší úrovně ochrany. Takovýto postup je v rozporu se smyslem nové právní úpravy. A vzhledem k tomu, že i dle nové právní úpravy je společné jmění manželů postižitelné jen do výše (hypotetického) vypořádacího podílu povinného (§732 NOZ), nemělo by v případě akceptace argumentace stěžovatele docházet ani "k retroaktivnímu působení nových právních předpisů". Stížností se opakovaně prolíná námitka tvrzené nespravedlnosti závěrů obecných soudů.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že nesprávným výkladem podústavního práva může v důsledku dojít k porušení určitých ústavně garantovaných práv a svobod [srov. např. nález ze dne 28. května 2009 sp. zn. III. ÚS 2516/07 (N 124/53 SbNU 559), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], ale v projednávané věci se tomu zřetelně nestalo. Závěry obecných soudů ohledně použitelnosti dané hmotněprávní úpravy jsou dostatečně a kvalitně odůvodněny, nejsou výrazem soudní libovůle ani extrémně nespravedlivé. Ústavní soud neshledal, že by výklad dotčených přechodných ustanovení NOZ provedený obecnými soudy v této věci byl excesivní, natož zjevně excesivní, a proto jej považuje za ústavně akceptovatelný. V postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tudíž ani zásah do jeho ústavně garantovaného práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud doplňuje, že otázku přípustnosti dovolání pak posuzuje toliko Nejvyšší soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovolací soud v tomto případě své závěry srozumitelně odůvodnil vlastními argumenty, které se vztahují k otázkám předestřeným stěžovatelem v postavení dovolatele [k tomu srov. např. nález ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3206/17, zejm. body 20 až 24, nález ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 30/80 SbNU 391), zejm. body 23 a 24, nebo nález ze dne 9. července 2019 sp. zn. ÚS IV. 1055/18, zejm. bod 33, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. V dané věci nad rámec koncepce samotných přechodných ustanovení NOZ poukázal dovolací soud na nutnost přihlížet i k ospravedlnitelnému očekávání druhého manžela ohledně možného rozsahu postihu majetku spadajícího do (budoucího) společného jmění manželů v době vzniku závazku. Pokud osoby hodlají uzavřít manželství a přitom zvažují majetkoprávní dopady tohoto kroku, oprávněně vychází z právní úpravy účinné v době vzniku rozhodné skutečnosti (v tomto případě vzniku závazků jednoho z budoucích manželů). Vztáhnutí nové úpravy postižitelnosti společného jmění manželů na dluhy, které vznikly jednomu z manželů před manželstvím a před účinností nové právní úpravy, by dle názoru dovolacího soudu bylo případem pravé retroaktivity. Dovolací soud také vyložil, že stav, kdy v současnosti platná právní úprava je v určitých ohledech pro věřitele jednoho z manželů příznivější než úprava dřívější, považuje za věc zákonodárce a jeho legislativního uvážení. Ústavní soud těmto závěrům nemá z ústavního pohledu co vytknout a považuje dovolacím soudem zvolené kritérium doby vzniku pohledávky, resp. jí odpovídajícího dluhu, pro určení aplikovatelné právní úpravy obsažené v §732 in fine NOZ za přijatelné [v podrobnostech k otázkám spojených s retroaktivitou a podmínkami přijatelnosti jejích variant odkazuje Ústavní soud na nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), popř. z recentní doby na nález ze dne 12. února 2019 sp. zn. Pl. ÚS 21/17 (89/2019 Sb.), oba nálezy jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. V případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost), kdy od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky či jiné právní důsledky, které z těchto vztahů vznikly, se řídí zrušenou právní normou. Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, což je i případ projednávané věci. Při odlišném pojetí střetu právních norem by docházelo k pravé retroaktivitě. NOZ představuje kompletní rekodifikaci civilního práva hmotného, kdy se do právního řádu prosadila celá řada nových řešení společenských otázek. Stabilita právní úpravy obecně jistě žádoucí je, její neměnnost nikoli. Ze samotného faktu, že totožná právní otázka (rozsah postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů pro dluh jednoho z manžela vzniklý před manželstvím) je ve dvou soukromoprávních kodexech pojata rozdílně, nelze dovodit neústavnost pokračující aplikovatelnosti předchozí právní úpravy na vybrané případy, která je opřena o odůvodněný a nikoli svévolný výklad přechodných ustanovení (v souzené věci obsažených v §3028 odst. 2 a 3 NOZ). Ačkoli Ústavní soud vnímá, že stěžovatel může v poměrech dané věci subjektivně pociťovat v důsledku postupu povinného a jeho manželky určitou míru nespravedlnosti, popřípadě pochybovat o efektivitě soudní ochrany a vymahatelnosti práva, pro požadovaný kasační zásah Ústavního soudu vskutku však nebyly žádné ústavněprávní argumenty - ústavní stížnost není vhodným prostředkem, jehož pomocí by mělo být dosahováno revizí ustálené judikatury obecných soudů ohledně výkladu zákonných ustanovení toliko z důvodu tíživých okolností toho kterého jednotlivého případu.
8. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za tohoto stavu nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem, jelikož §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takový postup umožňuje jen v případě, že ústavní stížnost není odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu