ECLI:CZ:US:2020:1.US.3846.19.1
sp. zn. I. ÚS 3846/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 PP 132/2019-28, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, č. j. 7 To 383/2019-46, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, neboť jimi dle jeho soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 5 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Svým shora specifikovaným usnesením Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") zamítl dle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v celkové délce pěti let a 300 dnů, který se skládal z různých trestů uložených mu třemi různými odsuzujícími rozsudky. Stěžovatel s tímto rozhodnutím okresního soudu nesouhlasil a podal proti němu stížnost, již zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "stížnostní soud") svým shora konkretizovaným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel svou ústavní stížnost uvozuje citací nálezu sp. zn. II. ÚS 482/2018, následně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) formalistický přístup obecných soudů k jeho žádosti; 2) nesrozumitelnost některých pasáží zprávy ředitele věznice; 3) nemožnost vyloučení subjektivního náhledu konkrétní osoby v hodnocení; 4) nezvážení celého kontextu; 5) znemožnění žádat o podmíněné propuštění kdykoliv v budoucnu.
4. Ad 1) stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně vytýká obecným soudům, že k jeho žádosti o podmíněné propuštění přistupovaly ryze formalisticky. Nezvážily pozitivní skutečnosti na jeho straně, přecenily důležitost zprávy ředitele věznice, nepřihlédly k tomu, že Sdružení Neratov, z. s., navrhlo záruku za dovršení jeho nápravy, nabídlo mu zaměstnání a ubytování atd. Nepřihlédly dostatečně rovněž k tomu, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, vykonal již dvě třetiny z celkové délky trvání a dosavadní průběh trestu je pro něj velkým ponaučením.
5. Ad 2) stěžovatel uvedl, že jeho obhájkyni nejsou ze zprávy ředitele věznice známy důvody, pro které byl stěžovatel přeřazen do vysokého stupně zabezpečení, přičemž důvodem mohly být jeho kázeňské tresty z předchozích období; proč nebyl shledán vhodným kandidátem do Programu 3Z, přičemž to mohlo být dáno jeho pozitivním výsledkem kontrolního screeningového testu na přítomnost omamných a psychotropních látek, za nějž však již byl potrestán třinácti dny celodenního uzavřeného oddílu.
6. Ad 3) stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně poukazuje na to, že obecné soudy přiložily zásadní význam zprávě ředitele věznice, u níž však nelze vyloučit subjektivní náhled konkrétní osoby (např. vychovatele atd.), přičemž hodnocení odsouzeného na počátku výkonu trestu odnětí svobody v podstatě ovlivňuje možnost či nemožnost jeho pozdějšího podmíněného propuštění.
7. Ad 4) dle názoru právní zástupkyně stěžovatele obecné soudy pominuly okolnosti, které předcházely trestné činnosti stěžovatele i výkonu jeho trestů odnětí svobody. Stěžovatel se této činnosti dopustil v období, v němž se po delší dobu ocitl na ulici, byl bez příjmů, bez domova a bez zázemí rodiny, dlouhodobě předtím žil v dětském domově poté, co jeho rodina přišla o domov. Právní zástupkyně stěžovatele vzhledem ke svým zkušenostem má vhled do problematiky ústavů a je jí znám výzkum realizovaný v minulosti Ministerstvem vnitra České republiky, z nějž vyplývá, že velké procento dětí odcházejících z dětských domovů končí na scestí, což je i situace stěžovatele.
8. Za dovršení stěžovatelovy nápravy byla rovněž nabídnuta záruka a tomuto bylo nikoliv pouze formálně přislíbeno ubytování a zaměstnání. Právní zástupkyně stěžovatele se pozastavuje nad tím, že i za těchto podmínek daly obecné soudy přednost dalšímu pokračování výkonu trestu. Životní situace stěžovatele je přitom nyní zcela jiná, než byla v roce 2015. Stěžovatel by se po svém podmíněném propuštění nevrátil tam, kde páchal trestnou činnost, ale začal by nový život mezi dobrými lidmi v Neratově.
9. Stěžovatelova právní zástupkyně se dále v ústavní stížnosti věnuje rozboru stěžovatelových odsouzení a polemizuje se správností užité právní kvalifikace, neboť podle ní dva případy loupeží, z nichž stěžovatel byl uznán vinným, měly spíše být kvalifikovány jako krádeže; dále připomíná kauzu jiného svého klienta, jehož zastupovala jako poškozeného, který byl z rasových pohnutek napaden třemi útočníky, kteří, na rozdíl od stěžovatele, vyvázli toliko s podmíněnými tresty odnětí svobody.
10. Ad 5) stěžovatel ústy své právní zástupkyně zmiňuje, že obecné soudy rovněž nedostatečně zhodnotily, že od poloviny roku 2018 je stěžovatel bez kázeňských trestů. V důsledku jeho dřívějších kázeňských trestů je tak stěžovateli v podstatě znemožněno žádat o podmíněné propuštění i kdykoliv do budoucna. K tomu stěžovatelova právní zástupkyně odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16. Pozastavuje se rovněž nad důvody uložených kázeňských trestů. Podle závěrů obecných soudů bylo bezvýznamné, že hodnocení stěžovatele obsahovalo i pozitivní položky, např. že dbá na pořádek ve svých osobních věcech, nevyvolává konflikty ani se jich neúčastní atd. Opomněly rovněž to, že stěžovatel byl po celou dobu výkonu prakticky bez kontaktu s vnějším světem, neměl žádnou podporu své rodiny, což objektivně jeho schopnost snášet výkon trestu zhoršovalo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ačkoliv stěžovatel uvedl svou ústavní stížnost tím, že si je vědom, že podmíněné propuštění není nárokovým institutem, obecně lze k jeho ústavní stížnosti říci, že po Ústavním soudu fakticky žádá právě přiznání právního nároku na podmíněné propuštění. Ústavní soud však již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
14. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění, tedy do vlastního posouzení splnění podmínek dle §88 trestního zákoníku, Ústavní soud však v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, že by mu byla odepřena soudní ochrana při projednávání jeho žádosti o podmíněné propuštění, že by obecné soudy dostatečně nezdůvodnily své závěry, že by vycházely z nepravdivých či neúčinných důkazů či si neobstaraly další důkazy, které byly pro fundované rozhodnutí o podmíněném propuštění nezbytné atd.; celá jeho ústavní stížnost je toliko vyjádřením subjektivního nesouhlasu s tím, jakou váhu obecné soudy přiznaly kterým důkazům a jaké závěry, byť se tyto nijak extrémně nevymykají z provedeného dokazování, z nich učinily. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu rozhodnout jinak, než že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí alespoň stručně následující:
17. K námitce 1) Ústavní soud toliko odkazuje na výše uvedené obecné závěry. Obecné soudy pozitivní skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele nepřehlédly, toliko však při jejich konfrontaci se skutečnostmi svědčícími v neprospěch stěžovatele (uložení celkem čtyř kázeňských trestů, zařazení do třetí prostupné skupiny vnitřní diferenciace, neplnění programu zacházení, účel výkonu trestu je u něj plněn s nedostatky) nedospěly k závěru, že by se stěžovatel polepšil a že od něj lze očekávat do budoucna vedení řádného života. To dostatečně odůvodnil již okresní soud na s. 3nn svého napadeného usnesení, kde rovněž uvedl, že ani nabídnutí záruky za dovršení nápravy pachatele Sdružením Neratov, z.s., nepovažuje za těchto okolností za dostačující, neboť stěžovatel se ve výkonu trestu choval problematicky a k tomuto spolku nemá vůbec žádné osobní vazby. Tyto závěry nesvědčí o tom, že by se obecné soudy, zejména okresní soud jako soud prvého stupně, zabývaly žádostí stěžovatele jen formalisticky a povrchně, nýbrž že jí věnovaly péči a pozornost, již po nich ústavní pořádek vyžaduje.
18. Námitky 2) a 3) jsou zcela nekonkrétní. Stěžovatel nezpochybňuje pravdivost skutečností uvedených ve zprávě ředitele věznice, neuvádí nic, co by je vylučovalo či zpochybňovalo, pouze uvádí, že mu nejsou známy důvody, proč bylo ve výkonu trestu se stěžovatelem nakládáno určitým způsobem. Jelikož však stěžovatel nenapadá jejich pravdivost, nemůže se Ústavní soud touto stěžovatelovou námitkou blíže zabývat. Pokud stěžovatel měl za to, že některý postup popisovaný ve zprávě ředitele věznice byl vůči němu neodůvodněný či protiprávní, měl možnost proti němu brojit prostředky dle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), zejména dle §26 zákona o výkonu trestu, případně měl stěžovatel alespoň napadnout správnost obsahu zprávy ředitele věznice v řízení před obecnými soudy o jeho žádosti o podmíněné propuštění s uvedením konkrétních okolností, které je podle něj zpochybňují. Bez toho obecným soudům nelze vytýkat, že ze závěrů zprávy ředitele věznice vycházely tak, jak byla napsána, neboť neměly důvodu pochybovat o její správnosti.
19. Rovněž možnou podjatost zpracovatele zprávy či podkladů k ní stěžovatel nijak nekonkretizoval. Jelikož to však byl především on, kdo vstupoval do přímého kontaktu s pracovníky věznice, bylo na něm, aby v případě, že nabyl dojmu, že někteří z nich mají vůči němu tak negativní postoj, že to ovlivňuje plnění jejich povinností vůči němu, tyto své obavy formulovat a verbalizovat konkrétně buď v rámci oprávnění, která mu svěřuje zákon o výkonu trestu či jiné právní předpisy, nebo alespoň v řízení před obecnými soudy o žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel však v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly neobjektivitu obsahu zprávy ředitele věznice z důvodu podjatosti některé z osob, které se podílely na jejím vypracování. Za těchto okolností takto obecně formulovanými námitkami stěžovatel nezavdal Ústavnímu soudu příčinu k zásahu proti napadeným rozhodnutím obecných soudů.
20. Naznačuje-li pak stěžovatelova právní zástupkyně v ústavní stížnosti, že za pozitivní test na přítomnost omamných a psychotropních látek byl již stěžovatel potrestán kázeňsky umístěním do uzavřeného oddílu, a tedy že snad jeho nezařazení do resocializačního programu "3Z" by mělo porušovat zásadu zákazu dvojího stíhání pro týž čin, Ústavní soud musí takovou imputaci odmítnout, neboť ani nezařazení do resocializačního programu, ani zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nelze považovat za trestní sankci, která by byla uložena v rámci trestního stíhání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. V obou případech jde naopak o skutečnosti, u nichž je třeba již z hlediska jejich účelů důsledně přihlížet k předchozímu chování odsouzeného ve výkonu trestu.
21. Námitka 4) představuje zčásti polemiku stěžovatelovy právní zástupkyně se závěry obecných soudů, částečně jen její obecné subjektivní úvahy jdoucí zcela mimo rámec stěžovatelovy posuzované věci. Ústavní soud vnímá složitost problematiky dětí z dětských domovů i osob nacházejících se ve složitých životních situacích bez domova a prostředků, nicméně tyto skutečnosti mohly a měly být zohledněny toliko v trestních řízeních proti stěžovateli při úvahách o trestech, které mu byly uloženy. Je třeba s politováním hledět i na to, že osoba s takovým sociálním zázemím, resp. s jeho absencí, má objektivně ztíženou možnost nápravy oproti odsouzeným s dobrými a zachovalými extramurálními vazbami, ovšem to nemůže znamenat, že by na nápravu, resp. na polepšení a prognózu vedení řádného života do budoucna ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku takového odsouzeného mohly být kladeny nižší nároky.
22. Možnosti resocializace jsou striktně individuální záležitostí lišící se u každého jednotlivého odsouzeného, podmínky pro podmíněné propuštění jsou však shodné pro všechny z nich. Tohoto stejného standardu sice nutně pro některé odsouzené bude subjektivně obtížnější dosáhnout a pro některé z nich to může být i nespravedlivé, bude se však jednat o nespravedlnost, k jejímuž zhojení není určen systém trestního práva.
23. Jak totiž uvedeno shora, podmíněné propuštění není ústavně zaručeným základním lidským právem každého odsouzeného, ale zákonem presumovaným dobrodiním zákona, jehož účelem není umožnit odsouzenému dosáhnout dřívějšího ukončení výkonu trestu odnětí svobody eo ipso, ale napomoci dosažení účelu trestu odnětí svobody tím, že posiluje motivaci pachatele pracovat na sobě tak, že mu soud uvěří, že se polepšil a do budoucna povede řádný život. Jen subjektivní vynaložení maximálního možného úsilí ze strany odsouzeného, které však k takovému závěru není způsobilé vést, nepostačuje. Nenárokovosti podmíněného odsouzení totiž odpovídá i požadavek na ochranu společnosti před předčasným propuštěním odsouzených k trestu odnětí svobody, u kterých nebylo příslušným soudem zjištěno, že se napravili.
24. Polemika právní zástupkyně stěžovatele o správnosti právní kvalifikace trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen, se zcela míjí s podstatou věci. V řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepřísluší soudu žádným způsobem revidovat závěr o vině vyjádřený v odsuzujícím rozsudku. Stejně tak žádnou souvislost s projednávanou věcí nemají ani tresty uložené zcela jiným osobám ve zcela jiných trestních řízeních.
25. Námitka 5) Ústavní soud taktéž nemohla přesvědčit o byť potenciální důvodnosti ústavní stížnosti. Je jistě nutno souhlasit se stěžovatelem, že paušální vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění by bylo v rozporu se závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) i sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, a že rovněž není možno podmínky pro podmíněné propuštění zaměňovat s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)], nicméně o takový případ v nyní posuzované věci nejde.
26. Ve stěžovatelově věci totiž obecné soudy nevyloučily, aby je stěžovatel v budoucnu o tom, že podmínky pro podmíněné propuštění splňuje, přesvědčil. Na s. 4 napadeného usnesení okresního soudu tento soud konstatuje, že je sice pozitivní, že stěžovateli již delší dobu kázeňské tresty ukládány nebyly, že toto však svědčí jen o stabilizaci stěžovatelova chování v rámci vězeňského života. Výslovně okresní soud uvedl, že ačkoliv předchozí kázeňské tresty nemůže přehlédnout, stěžovatel se aktivním přístupem může propracovat k jejich zahlazení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu přitom vyplývá, že za takových podmínek by byl ochoten o podmíněném propuštění stěžovatele reálně uvažovat. Uložené kázeňské tresty přitom nebyly tím jediným, z čeho obecné soudy dovodily, že stěžovatelovo podmíněné propuštění není na místě (srov. výše sub 17.).
27. Ústavní soud k tomu rovněž připomíná, že není pravdou ani to, že k jednání odsouzeného před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody nemůže soud při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédnout vůbec nijak. Není porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani práva nebýt dvakrát stíhán za týž čin dle čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož ani osobní svobody dle čl. 8 odst. 2 Listiny, jestliže při rozhodování o podmíněném propuštění vezme předchozí trestní minulost odsouzeného a zejména její složení (typicky zda jde o speciálního recidivistu) v úvahu jako faktor, který činí nápravu pachatele složitější, a tedy požaduje-li soud na odsouzeném k tomu, aby jej přesvědčil, že se napravil a že je u něj splněna prognóza vedení řádného života do budoucna, větší úsilí, než kdyby šlo o prvopachatele. Ani v tomto případě však nemůže tento faktor mít povahu trvalé a nezvratné překážky podmíněného propuštění (shodně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1041/18 ze dne 22. 5. 2018, body 23. až 25.).
28. Okresní soud přitom toliko konstatoval, že má prognózu vedení řádného života stěžovatele v budoucnu za velmi nejistou a pravděpodobnost recidivy za vysokou, neboť na pachatele bylo působeno výchovnými tresty, přesto se trestné činnosti majetkového charakteru dopouštěl i nadále, a to ve zkušební době podmíněného odsouzení. Takového vzetí předchozí trestní minulosti stěžovatele do úvahy se čl. 40 odst. 5 Listiny nepříčí, neboť stěžovatel tak není vyloučen z možnosti žádat o podmíněné propuštění do budoucna a eventuálně s touto žádostí i uspět, okresní soud tak pouze artikuloval, proč u stěžovatele nápravu považuje za ztíženou, tedy proč po něm bude požadovat větší úsilí k tomu, aby se nechal přesvědčit, že stěžovatel prokázal ve smyslu §88 odst. 1 předpoklad vedení řádného života do budoucna, než kdyby byl osobou prvotrestanou.
29. Stejně tak je třeba odmítnout polemiku právní zástupkyně stěžovatele stran důvodů pro uložení kázeňských trestů. I tuto problematiku je totiž třeba posuzovat odděleně od řízení o žádosti o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 trestního zákoníku, ostatně mimo jiné z důvodu závažnosti dopadu kázeňských trestů do řízení o podmíněném propuštění, již v minulosti Ústavní soud rozhodl o protiústavnosti soudní výluky z jejich přezkumu [nález sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 204/58 SbNU 809; 341/2010 Sb.)].
V. Závěr
30. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
31. Závěrem Ústavní soud ještě dodává, že k postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení se přihlásilo i Sdružení Neratov, z.s., IČO 464 56 970, se sídlem Bartošovice v Orlických Horách 84, které v řízení o stěžovatelově podmíněném propuštění nabídlo soudu záruku za dovršení jeho nápravy. Jelikož však řízení před obecnými soudy byla vedena o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění a následně o jeho stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu, tento spolek v žádném z těchto řízení neměl postavení strany. Ve smyslu §76 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu tak o vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti nejde, přičemž tento spolek ani dle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu netvrdil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že má na výsledku řízení právní zájem. Ústavní soud proto tento spolek za vedlejšího účastníka tohoto řízení nepovažuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu