ECLI:CZ:US:2020:1.US.4087.19.1
sp. zn. I. ÚS 4087/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem Znojmo, Pražská 1660/25a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 155/2019-184 ze dne 8. 10. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 132/2015-157 ze dne 6. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravě styku s nezletilým.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím okresního soudu bylo stanoveno výživné, zastaveno řízení o střídavé péči o nezletilého a byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem tak, že otec je oprávněn se stýkat se synem každý sudý týden od pátku 15 hodin do neděle 18 hodin a každou středu od 14.30 do 18 hodin. Dále byl upraven styk otce se synem během jarních, velikonočních a vánočních prázdnin. Styk o hlavních letních prázdninách byl upraven v rozsahu 4 týdnů. K odvolání matky do výroku o úpravě styku během letních prázdnin byl styk s nezletilým upraven tak, že otec je oprávněn se se synem stýkat vždy 10 dní v červenci a 10 dní v srpnu. Ve zbytku zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně beze změny.
Stěžovatel nesouhlasí s provedenou úpravou styku se synem. Namítá, že napadenými rozhodnutími došlo ke krácení jeho rodičovských práv, nebyl respektován zájem dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního kontaktu. Na rozdíl od soudů je přesvědčen, že jsou dány důvody pro rozšíření styku a za nedostatečný považuje určený rozsah styku v době hlavních školních prázdnin, který byl krajským soudem snížen. Dále namítá, že neobjektivní bylo provedení pohovoru kolizního opatrovníka se synem. Soud ani dostatečně nepřihlédl k okolnostem, které oslabují objektivnost vyjádřeného přání nezletilého dítěte, je přesvědčen, že nezletilý byl ovlivněn matkou a domácím prostředím. Nebyl dostatečně zhodnocen nejlepší zájem nezletilého s ohledem na zjištěné schopnosti otce pečovat o nezletilé dítě a zajistit jeho všestranný vývoj. Stěžovatel rovněž poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4247/18 a II. ÚS 4189/18.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Přání nezletilého syna nebylo jediným hlediskem při rozhodování soudu, z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy hodnotily všechny pro věc relevantní okolnosti. Vzhledem k námitkám otce ohledně vyjádření nezletilého soud provedl jeho výslech sám. Výpověď hodnotil tak, že nezletilý je vyladěn optimisticky, odpovídá uvážlivě a je patrno, že má vnitřně dobře srovnáno, co si přeje a navenek to jasně vyjadřuje. Pozitivní vazby má k oběma rodičům, nebylo zjištěno, že by kterýkoli z rodičů syna negativně ovlivňoval vůči druhému. Krajský soud mj. rovněž objasnil, z jakých důvodů přistoupil ke změně úpravy styku o hlavních prázdninách. Zejména vycházel z přání nezletilého, jeho potřebě trávit více prázdninového času s polorodou sestrou v aktuální rodině a ze skutečnosti, že otec v předchozí době nevyužil možnost osobně trávit se synem prázdniny, ale umístil jej do dětského tábora, kde se nacházeli rodinní příslušníci jeho družky. Současná úprava prázdninového styku umožňuje každému z rodičů trávit se synem 20 dnů a syn má možnost využít zbývající čas na pobytovém či příměstském táboře aktivitami se svými vrstevníky. S ohledem na nastíněné závěry má Ústavní soud za to, že soudy při rozhodování byly vedeny přednostním zájem syna a snahou o zachování pevných vazeb s oběma rodiči.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud dále připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Poukázal i na to, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na styku a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Poukazy stěžovatele na nálezy sp. zn. II. ÚS 4247/18 a II ÚS 4189/18 Ústavní soud neshledává jako případné či odporující závěrům ústavní stížností napadených rozhodnutí. V této souvislosti dodává, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmem nezletilého syna. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) a ust. §906 odst. 1 a násl. obč. zák.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu