ECLI:CZ:US:2020:1.US.802.18.1
sp. zn. I. ÚS 802/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Michalem Faltusem, advokátem se sídlem Purkyňova 649/127, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46 T 36/2016 ze dne 15. 2. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 225/2017 ze dne 19. 7. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1369/2017 ze dne 6. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na řádnou obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem sp. zn. 46 T 36/2016 ze dne 15. 2. 2017 uznal Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") stěžovatele vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v období od 10. 12. 2013 do 27. 12. 2013 na různých místech v Praze, v úmyslu se obohatit, využil chyby v počítačovém účetním systému společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., spočívající v opožděném, a tedy neaktuálním a nesprávném vyúčtování na účtech klientů, a provedl na účtu zřízeném pro společnost X, prostřednictvím dvou platebních karet postupně 74 příchozích nebo odchozích plateb, po jejichž zaúčtování činil zůstatek na bankovním účtu -1 856 983,34 Kč, a tím způsobil poškozené společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., škodu ve stejné výši. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1 T 75/2014 ze dne 19. 11. 2014, a za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaného ve formě účastenství dle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 158/2015 ze dne 2. 6. 2016, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně obvodní soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit poškozené společnosti škodu ve výši 1 856 983,34 Kč.
K odvolání stěžovatele následně Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem sp. zn. 9 To 225/2017 ze dne 19. 7. 2017 napadené rozhodnutí obvodního soudu zrušil, ovšem toliko ve výroku o trestu, kdy zohlednil další odsouzení stěžovatele, které v mezidobí vyšlo najevo. Při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku odvolací soud uložil stěžovateli za tento zločin a dále za výše zmíněný sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, jakož i zločin zpronevěry a nově také přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3, pro nějž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 67 T 36/2016 ze dne 7. 2. 2017, souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Co do povinnosti k náhradě škody zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1369/2017 ze dne 6. 12. 2017 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry obecných soudů, které se týkaly naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, kdy měl za to, že v průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností jeho zavinění, ať již ve formě úmyslu přímého či nepřímého, prokázáno. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že v dané věci se zásadního pochybení dopustila především poškozená bankovní společnost, která nesprávně informovala své klienty o výši disponibilního zůstatku na účtech, což bylo výslovně potvrzeno svědky z řad jejích zaměstnanců. Stěžovatel podle svých slov nikdy nepracoval v bankovním ústavu a o bankovním systému má jakožto průměrný spotřebitel pouze základní informace, a proto také neměl důvod nevěřit údajům, které mu banka poskytla. Z řečeného stěžovatel dovozoval, že za situace, kdy tyto údaje nebyly zjevně pravdivé, jej nebylo možno vinit ze spáchání trestného činu podvodu, neboť to byla banka, kdo jej uvedl v omyl, nikoliv naopak. Těmito skutečnostmi se však obecné soudy při hodnocení subjektivní stránky vůbec nezabývaly a namísto toho se dle stěžovatele "spolehly" na řadu nepřímých důkazů a indicií, na jejichž podkladě konstatovaly, že stěžovatel již obdobnou činnost páchal, že musel mít povědomí o prodlevě mezi příkazem k provedení prioritní platby a jeho zaúčtováním a že si musel být vědom, že stav účtu neodpovídá skutečnosti. Takovéto odůvodnění rozhodnutí označil stěžovatel za zcela nedostatečné, přičemž v tomto směru poukázal na závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 a sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nad rámec toho pak stěžovatel namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů o jeho vině. Stěžovatel dále vyjádřil názor, že v jeho případě nebylo užití prostředků trestního práva na místě, neboť poškozená společnost se mohla domáhat navrácení finančních prostředků vůči společnosti, která vlastní předmětný bankovní účet, a to cestou civilního řízení. K porušení práva na spravedlivý proces, resp. konkrétně práva na obhajobu mělo dle stěžovatele dojít rovněž v řízení u Nejvyššího soudu, který odmítl podané dovolání, aniž by předtím stěžovateli, u něhož byly splněny podmínky tzv. nutné obhajoby, v souladu s §38 odst. 1, ve spojení s §36a odst. 2 písm. a), b) trestního řádu, ustanovil nového právního zástupce. Tento postup byl potřebný vzhledem k tomu, že po podání dovolání, avšak před jeho avizovaným doplněním původní obhájce vypověděl stěžovateli plnou moc. Z povinnosti ustanovit mu obhájce dle stěžovatele přitom nevyvazovalo dovolací soud ani jeho tvrzení, že lhůta pro doplnění dovolání již měla uplynout.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně svěřeno obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud obvykle za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v posuzované věci ovšem nenalezl. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou, oproti opačnému mínění stěžovatele, též v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1) a argumentace v nich uvedená je přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Ohledně námitky, že stěžovateli nebyl prokázán podvodný úmysl a nebyla tak naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž jsou zevrubně popsány okolnosti, za nichž byly operace s bankovním účtem prováděny a na jejichž podkladě dospěly obecné soudy k jednoznačnému závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu přisvojit si finanční prostředky, které mu nenáležely. Městský soud v této souvislosti vyzdvihl tu skutečnost, že stěžovatel během 17 dní provedl 74 příchozích nebo odchozích plateb. Tyto platby stěžovatel často uskutečnil v rozmezí několika málo minut po sobě, a přestože při nich vybral či vložil částky ve výši několika desítek tisíc korun, tak se po těchto transakcích nijak nezměnila výše zůstatku. Řečené podle odvolacího soudu zcela vyvracelo argument stěžovatele, že neměl nejmenší důvod nevěřit zůstatku, který v danou chvíli účet vykazoval. Oba soudy přitom vycházely z premisy, že každá osoba průměrného rozumu ví, že když několikrát za sebou vybere z účtu desetitisícové částky, logicky se musí zůstatek o tuto částku snížit. Také fakt, že k transakcím docházelo zásadně v nočních hodinách po 22:00 hod, nasvědčoval dle městského soudu tomu, že stěžovatel si byl vědom opožďování vyúčtování banky, a rozhodl se toho využít ve svůj prospěch. Všechny tyto skutečnosti pak ve svém souhrnu vedly k tomu, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádnou pochybnost. Ústavní soud neshledal nic, co by výše uvedeným úvahám obecných soudů bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout, a pakliže stěžovatel označil jejich závěry za nedostatečné, je nutno tuto jeho argumentaci hodnotit jako polemiku, která však postrádá ústavněprávní rozměr. Okolnost, že se stěžovatel s odůvodněním napadených rozhodnutí neztotožnil, totiž sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Nepřípadné jsou rovněž úvahy stěžovatele o subsidiární úloze trestní represe, které se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Předně je třeba podotknout, že stěžovatel námitku v této podobě uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, což ji činí nepřípustnou. Ovšem i kdyby od této skutečnosti Ústavní soud odhlédl, nebylo by možno stěžovateli přisvědčit. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2995/07 ze dne 17. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 2529/13 ze dne 30. 10. 2013, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2157/13 ze dne 19. 9. 2013, obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 265/2003 ze dne 12. 3. 2003, dále usnesení sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 ze dne 21. 12. 2005, dostupná na www.nsoud.cz), že trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a proto v případě závažného porušení povinností plynoucích z civilního práva, nebrání zásada subsidiarity trestní represe tomu, aby byl dotyčný shledán vinným trestným činem, přestože by jeho jednání bylo možno sankcionovat i mimotrestními prostředky. Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k závažnosti jednání, jehož se stěžovatel dopustil, nemá Ústavní soud za to, že by vedením trestního řízení proti stěžovateli a jeho odsouzením došlo k překročení příslušných ústavních limitů.
Konečně pokud jde o námitku, že stěžovatel nebyl v dovolacím řízení řádně zastoupen, resp. že kvůli tomu, že mu advokát vypověděl plnou moc, nemohl doplnit své dovolání, uvádí Ústavní soud následující: Z obsahu trestního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce včasné dovolání, v němž avizoval, že "toto stručné dovolání... bude později podrobně odůvodněno". K doplnění dovolání však ze strany stěžovatele, resp. jeho obhájce, v dovolací lhůtě nedošlo a spis byl postoupen Nejvyššímu soudu. Stěžovatel přibližně jeden a půl měsíce po uplynutí dovolací lhůty zaslal obvodnímu soudu přípis, v němž oznámil, že ze strany jeho právního zástupce došlo k vypovězení plné moci, a požádal o ustanovení advokáta. Než bylo toto jeho podání postoupeno Nejvyššímu soudu, ten o dovolání rozhodl. Stěžovatel namítal, že v důsledku toho bylo v řízení před Nejvyšším soudem porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces; s touto jeho námitkou se však Ústavní soud neztotožnil. Předně je třeba upozornit, že i kdyby byl stěžovateli advokát ustanoven, v danou chvíli již dovolací lhůta marně uplynula a možnosti doplnění dovolání tak byly velmi omezené (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1706/08 ze dne 19. 2. 2009; U 3/52 SbNU 767). Nadto se Nejvyšší soud i na základě onoho stručného dovolání všemi relevantními skutečnostmi zabýval a na stěžejní námitky stěžovatele odpověděl. Konečně Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti, kdy byl již opět zastoupen advokátem, neuvedl (s výjimkou námitky nerespektování zásady subsidiarity trestní represe) žádné nové argumenty, které by nezazněly v předchozím průběhu řízení a které by mu tedy bylo postupem obecných soudů znemožněno uplatnit. Za těchto okolností, kdy tvrzené pochybení obecných soudů nemohlo mít reálný dopad na výsledek řízení, považoval Ústavní soud uplatněnou námitku za nedůvodnou.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu