ECLI:CZ:US:2020:1.US.866.20.1
sp. zn. I. ÚS 866/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 sp. zn. 7 To 26/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že porušuje jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 39 Listiny.
2. Řízení před obecnými soudy se týkalo žádosti stěžovatele o přeměnu nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody na trest domácího vězení. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 27. 11. 2019 (v uvozovací větě k výroku je uvedeno 21. 11. 2019) sp. zn. l6 Nt 2822/2019 bylo rozhodnuto tak, že se podle §57a trestního zákoníku (nesprávně uvedeno trestního řádu) přeměňuje zbytek trestu odnětí svobody v trvání 3,5 let, který byl uložen odsouzenému stěžovateli rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 2 T 133/2016 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 61 To 23/2018, na trest domácího vězení v délce 252 dnů, tedy do 5. 8. 2020.
3. Proti tomuto usnesení podala odvolání státní zástupkyně, městský soud se ztotožnil s její argumentací a usnesením, které je napadeno touto ústavní stížností, podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §333b odst. l trestního řádu za použití §57a trestního zákoníku žádost stěžovatele o přeměnu nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody zamítl. Uvedl, že s ohledem na trestní minulost stěžovatele nelze důvodně učinit pozitivní prognózu, že se může od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život, což je obligatorní zákonnou podmínkou k přeměně nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody v trest domácího vězení. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že řízení před obvodním soudem netrpí žádnou procesní vadou. Avšak oba výroky usnesení nejsou správné, a to ani po stránce formální, ani po stránce hmotně právní. Vyložil, že dle §134 odst. 1 písm. c) trestního řádu musí rozhodnutí obsahovat zákonná ustanovení, správně měl rozhodovat podle §330b odst. 1 trestního řádu; dle §333b odst. 1 a 2 trestního řádu je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek, při ukládání trestu domácího vězení jsou stanoveny konkrétní podmínky dle §60 odst. 4 trestního zákoníku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení městského soudu, neboť je přesvědčen o jeho nesprávnosti. Stěžovatel především rozporuje hodnocení městského soudu stran naplnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení a uvádí, že postupoval v rozporu s procesními zásadami volného hodnocení důkazů, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy. Tvrdí, že jen obvodní soud měl právo učinit závěr o tom, zda byly splněny podmínky polepšení se a pozitivní prognózy vedení řádného života do budoucna má za splněné. Městský soud pochybil, když k projednání stížnosti nenařídil veřejné projednání a hodnotil důkazy odlišně než obvodní soud, rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění. Vycházel z jediného vysloveného argumentu, tj. trestní minulosti odsouzeného, a tím porušil zásadu dvojího přičítání, což by nemělo postačovat k negativnímu rozhodnutí. Trestní minulost nesmí být nikdy jediným důvodem pro nenaplnění podmínky prognózy vedení řádného života. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu [usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3111/19; nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69); nález ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 3073/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a navrhl, aby nálezem zrušil usnesení napadené ústavní stížností.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí městského soudu nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
8. Dále Ústavní soud předesílá, že jeho judikatura týkající se §57a trestního zákoníku není příliš obsáhlá (srov. usnesení ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 333/17; usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2734/16; usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3654/13), avšak lze přiměřeně vycházet také z judikatury Ústavního soudu týkající se podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1215/14; usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10; usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09). Základní zákonné podmínky jsou totiž v obou případech srovnatelné; rovněž účel a způsob použití těchto institutů je relativně blízký.
9. V minulosti Ústavní soud dovodil, že §57a trestního zákoníku je mimořádným institutem trestního práva, který umožňuje přeměnu jednoho druhu trestu (odnětí svobody) na jiný (domácí vězení). Uvedené ustanovení přitom poskytuje obecným soudům možnost, nikoli povinnost, rozhodnout zákonem předvídaným způsobem. Dle Ústavního soudu lze stěžovateli přisvědčit, tvrdí-li, že obecné soudy nemohou o vyhovění nebo zamítnutí žádosti o přeměnu trestu odnětí svobody na trest domácího vězení postupovat zcela svévolně a mimo jakékoli limity práva na spravedlivý proces. Současně je však nutné dodat, že soudy mají v této oblasti relativně široký prostor pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny všechny zákonné podmínky pro postup podle §57a trestního zákoníku - tj. vykonání alespoň poloviny uloženého trestu, prokázání polepšení a očekávání, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život.
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro přeměnu trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, což bylo věcí úvahy příslušného městského soudu. Ústavní soud dále připomíná, že s ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a úzce související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci mu nepřísluší nahrazovat úvahy obecných soudů svými vlastními, znovu přehodnocovat důkazy nebo posuzovat, jestli lze na základě určitých skutkových zjištění dospět k závěru o splnění či nesplnění zákonných podmínek pro postup dle §57a trestního zákoníku. Ústavní soud totiž není další odvolací instancí. Výjimku z této zásady představují pouze extrémní případy pochybení obecných soudů, tj. když je napadené rozhodnutí stiženo tak výraznými vadami, že lze uvažovat o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Typickým příkladem takového pochybení je výše zmiňovaná svévole, kterou je možné konstatovat např. tehdy, pokud obecné soudy nerespektují kogentní ustanovení zákona nebo jej interpretují způsobem, jenž popírá jeho podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
11. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. V obecné rovině sice lze stěžovateli přisvědčit, že jeho trestní minulost nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti [srov. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Současně je však nezbytné poznamenat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně dosavadního života a předchozí trestné činnosti.
12. Městský soud při posuzování zákonných kritérií prokázání polepšení a pravděpodobnosti vedení řádného života v budoucnosti nevycházel výlučně z trestní minulosti stěžovatele, ale i to, že se stěžovatel bude vracet na stejnou adresu, kde bydlel osm let, aniž by toto prostředí na něj v minulosti mělo ve věci páchání trestné činnosti pozitivní vliv.
13. Městský soud přihlédl při rozhodování k následujícím skutečnostem: dne 24. 4. 2019 vydal usnesení sp. zn. 67 To 124/2019, kterým zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 12. 3. 2019, jímž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud přisvědčil námitkám státní zástupkyně, neboť u stěžovatele nepovažoval za splněnou podmínku prognózy vedení řádného života v budoucnu, když byl ve výkonu trestu odnětí svobody popáté a předchozí pobyt ve vězení, ani výjimečně uložený podmíněný trest neměl na jeho chování žádný vliv. Stěžovatel se soustavně dopouštěl druhově totožné trestné činnosti, proto dospěl k závěru, že riziko opakování trestné činnosti je příliš vysoké a vedení řádného života v budoucnu je velmi nejisté. Městský soud usnesením ze dne 21. 8. 2019 sp. zn. 67 To 308/2019 zrušil usnesení obvodního soudu, jímž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. I v tomto usnesení poukazuje na trestní minulost stěžovatele. Od posledního zamítavého usnesení se u stěžovatele nic nezměnilo, takže trvá obava, že na svobodě bude dále páchat trestnou činnost, neboť již byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, avšak ve zkušební době spáchal další trestné činy a trest mu byl nařízen. Na stěžovatele neměl vliv ani podmíněný trest uložený v roce 2014, ve zkušební době se dále dopouštěl trestné činnosti. Trest domácího vězení zdržet se na uvedené adrese v uvedených časech není takové povahy, aby mohl mít vliv na odsouzeného stěžovatele a vést ho k řádnému životu na svobodě. Poukazoval na chování stěžovatele, že mezi podmínečným propuštěním a pácháním prakticky identické trestní činnosti uplynula vždy pouze krátká doba.
14. Lze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně stručnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud se ztotožnil s argumentací státní zástupkyně, že nelze důvodně učinit pozitivní prognózu dalšího chování stěžovatele, že v budoucnu povede řádný život, což je obligatorní zákonnou podmínkou k přeměně nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody v trest domácího vězení. Jeho závěry jsou odůvodněny stručně, ale logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem.
15. Ústavní soud závěrem uvádí, že nic nebrání stěžovateli v tom, aby v budoucnosti - bude-li mít za to, že splňuje zákonné podmínky pro postup soudu podle §57a nebo §88 trestního zákoníku - opět požádal o dosažení přeměny trestu odnětí svobody na trest domácího vězení nebo případně o podmínečné propuštění. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou.
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu