ECLI:CZ:US:2020:1.US.894.20.1
sp. zn. I. ÚS 894/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Veronikou Klaškovou, advokátkou se sídlem Tyršova 2, Kostelec nad Orlicí, proti rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí č. j. 0 P 8/2011-1507, 17 P a Nc 72/2014 ze dne 28. 3. 2019 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 264/2019-1607 ze dne 16. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změnu péče, výživném a úpravě styku.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že uvedenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu otce na změnu úpravy péče o nezletilé tak, aby děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů; bylo upraveno výživné; původně stanovený styk jeden den za 14 dní byl rozšířen na styk otce s nezletilými tak, že je oprávněn se s nimi stýkat vždy v lichém kalendářním týdnu od pátku 17.00 hodin do neděle 18.00 hodin a dále aby byl upraven styk o svátcích a prázdninách. Soudy neshledaly existenci zákonných důvodů ke změně péče u obou nezletilých, neboť od poslední úpravy nedošlo k takové změně okolností na straně dosud pečujícího rodiče, pro kterou by bylo by nutné ochránit nejlepší zájmy nezletilých změnou dosavadních výchovných poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími soudů, které svěřily děti do péče matky, bez možnosti otce významněji zasahovat do jejich výchovy a trávit s nimi uspokojivě čas, byla porušena jeho základní práva. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2482/13, III. ÚS 1206/09, I. ÚS 153/16), ze kterých vyplývá, že nejlepší zájem dítěte představuje především péče obou rodičů, kteří mají právo se v zásadě stejnou měrou podílet na výchově dítěte. Není-li to možné, pak má být v péči toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, přičemž touto osobou, je právě stěžovatel. Stěžovatel zdůrazňuje snahu matky snížit kontakt dětí s otcem na minimum a zasahovat do jejich vztahu tak, aby ho vnímaly negativně a přisuzovaly mu vlastnosti, které nemá.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud předesílá, že byl s rodinou situací stěžovatele obeznámen již z projednání jeho ústavních stížností vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1707/16 a IV. ÚS 3119/17, kterým nebylo vyhověno. Rovněž v nyní projednávané věci na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům, podle nichž kvalifikovaná změna poměrů v projednávané věci nenastala. Zdůraznily, že matka zajišťuje vlastní péči o nezletilé děti řádně, děti v její péči prospívají, nebyly zjištěny žádné negativní připomínky z opakovaných zpráv opatrovníka ani ze zpráv dětského lékaře či základní školy. Ze strany matky nedochází k jednání podřaditelnému pod ustanovení §889 věta druhá obč. zák. Styk otce s nezletilými dětmi, naposledy upravený rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 11. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2014, je řádně realizován a matka otci ve styku nebrání. Střídavá péče navrhovaná otcem by navíc znamenala - i s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů (185 km, tj. cca 2,5 hodiny jízdy autem) - významný, avšak z hlediska zájmu dětí neodůvodnitelný zásah do jejich života. Děti by střídaly nejen výchovná prostředí a bydliště, ale také školy a kamarády. Nadto bylo prokázáno, že rodiče spolu nejsou schopni dlouhodobé komunikovat a řešit spolu otázky týkající se dětí. Obě nezletilé děti se výslovně vyjádřily, že si přejí být i nadále svěřeny do péče matky. Opatrovník s touto úpravou vyjádřil souhlas.
Soudy víceméně přistoupily k rozšíření styku dětí s otcem, a to přes jejich přání se s otcem stýkat ještě v omezenějším rozsahu, případně vůbec. I když přání dětí považovaly za významné vodítko, jejich zájem hodnotily komplexně, přičemž širší styk dětí s otcem shledaly pro jejich další vývoj žádoucím. Žádné závažné skutečnosti (na rozdíl od minulosti), v důsledku kterých by byla schopnost otce pečovat o nezletilé v průběhu styku omezena, znalci nezjistili.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před civilními soudy. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům rodičů o výchovu a výživu nezletilých dětí a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních sporech. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dostatečně osvětlil východiska, která je třeba při rozhodování obdobných sporů zohlednit, když zdůraznil, že prioritním musí být zájem dítěte.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud dále připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o péči a úpravě styku s nezletilými. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na předchozí judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z těchto důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí rozporná s předchozí judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavního hlediska řádně odůvodněné závěry, že v dané věci nejsou splněny podmínky dané ustanovením §909 obč. zák., jakkoliv zpochybňoval. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu