ECLI:CZ:US:2020:1.US.957.20.1
sp. zn. I. ÚS 957/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíčí ze dne 15. 7. 2019, č. j. 1 T 73/2019-93, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 7 To 326/2019-105, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 7 Tdo 1581/2019-143, za účasti Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora konkretizovaná rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní lidské právo dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, spočíval dle zjištění obecných soudů, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody v areálu Věznice Rapotice v měsíci únoru 2019 opakovaně užil pervitin obsahující metamfetamin, ačkoliv již dvakrát předtím byl kázeňsky potrestán za neoprávněné užití téže látky v období roku 2018 (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, které odvolací soud zamítl svým napadeným usnesením. Proti němu podal stěžovatel dovolání, které odmítl svým napadeným usnesením Nejvyšší soud.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení a obsahu napadených rozhodnutí proti těmto vznáší námitku 1) ústavně nekonformního výkladu skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku; a 2) porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Tyto stěžovatelovy námitky lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel argumentuje, že se nemohl dopustit skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, neboť ta vyžaduje, aby pachatel mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu odnětí svobody. Je přitom však třeba odlišovat nedokonavý a dokonavý vid sloves "mařit" a "zmařit". Stěžovatel se dle svého názoru žádného zmaření výkonu trestu nedopustil. Zmaření vyžaduje, že trest odnětí svobody nebude možno vykonat vůbec, nikoliv jen omezeně, jak dovodily obecné soudy. Stěžovatel se dopustil předmětného skutku v areálu věznice, který neopustil a kde si odpykával svůj trest odnětí svobody. Ačkoliv je v generální klauzuli §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku uveden znak "maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí", naplnění generální klauzule nepostačí, není-li současně naplněna i některá z variant pod písm. a) až j). Písm. g) pak striktně vyžaduje, že pachatel musí "něco zmařit, a nikoliv jenom mařit či ztěžovat".
7. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že obecné soudy vytvořily v podstatě zákonem nepředepsaný znak uvedené skutkové podstaty spočívající v recidivě kázeňských přestupků dle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jelikož recidiva kázeňských přestupků není znakem skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, napadená rozhodnutí obecných soudů, která z tohoto znaku vychází, porušují zásadu zákonnosti dle čl. 39 Listiny.
8. Ad 2) stěžovatel uvedl, že v rozporu se zákazem dvojího přičítání, jenž podřazuje pod ústavní garanci zákonnosti trestu dle čl. 39 Listiny ve spojení s §39 odst. 4 trestního zákoníku, mu bylo přičteno k tíži, že se dopustil předmětného skutku v době výkonu trestu odnětí svobody. Dle stěžovatelova názoru jde nutně o dvojí přičítání, neboť je-li podstatou skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku zmaření výkonu či účelu trestu odnětí svobody, nelze pachateli podruhé ještě přičíst k tíži, že se tohoto trestného činu dopustil právě ve výkonu trestu, který mařil. Jinak než při výkonu trestu odnětí svobody totiž nelze skutkovou podstatu dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku naplnit.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Napadená rozhodnutí obecných soudů se nenachází mimo meze ústavní konformity. Stěžovatel polemizuje toliko s právním názorem obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva. K zapojení se do takových polemik Ústavní soud zásadně není oprávněn. Konstantně totiž rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
12. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
13. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
14. Žádný z těchto případů, v nichž by výjimečně Ústavní soud mohl zasáhnout proti interpretaci ustanovení §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku či §39 odst. 4 trestního zákoníku provedené obecnými soudy, v nyní posuzované věci nenastal. V podrobnostech uvádí Ústavní soud následující:
15. Námitkou 1) stěžovatel přehlíží, že dokonavý vid slovesa "zmařit" je v §337 odst. 1 písm. g) uveden toliko v rámci znaku skutkové podstaty charakterizujícím nikoliv následek coby obligatorní znak objektivní stránky, ale cíl coby znak subjektivní stránky. Cílem pachatelova jednání je tedy zmaření výkonu či účelu trestu, k jehož dosažení se pachatel dopouští závažného jednání (což je objektivní stránka), a kombinací těchto dvou elementů pachatel maří či podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu.
16. Jak správně vyložil Nejvyšší soud na s. 4 svého napadeného usnesení, k žádnému zmaření výkonu či účelu trestu odnětí svobody tak nemusí dojít, aby byla skutková podstata dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku naplněna; postačí, jedná-li pachatel s takovým cílem. Tento cíl přitom může alternativně směřovat jak ke zmaření výkonu trestu, tak i ke zmaření účelu trestu. Pachatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným za to, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu (srov. s. 2 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Skutečnost, že se stěžovatel nijak nebránil samotnému výkonu trestu, tedy ještě neznamená, že jeho cílem nebylo zmaření účelu trestu.
17. Trest lze totiž nepochybně vykonat i tehdy, je-li zmařen jeho účel, resp. jeden z jeho dílčích účelů, zejména např. pokud odsouzení zcela rezignují na snahu po své nápravě ignorováním důležitých režimových pravidel výkonu trestu, a vyjadřují tak vůli se tomuto režimu a působení trestu odnětí svobody v určitém rozsahu nepodrobovat. Za zmaření účelu trestu odnětí svobody lze tedy považovat i takový stav, v němž odsouzení místo příznivého reformativního působení ve výkonu trestu na sebe nechávají působit omamné a psychotropní látky navzdory režimu výkonu trestu odnětí svobody, který to neumožňuje, tedy jednají, jako kdyby v tomto ohledu tento režim pro ně vůbec neplatil. Pokud se stěžovatel opakovaně oddával konzumaci zakázané omamné a psychotropní látky, nelze závěr obecných soudů, že tak jednal s cílem zmařit účel trestu odnětí svobody, považovat za ústavně nonkonformní. Tento cíl lze totiž spatřovat i v tom, když pachatel usiluje o dosažení stavu, v němž se může podle libosti oddávat zneužívání návykových látek nezávisle na tom, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
18. Byť nelze každé dílčí či jednorázové porušení režimu výkonu trestu odnětí svobody včetně zneužití návykové látky považovat a priori za jednání s cílem zmařit jeho účel, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012), jejich soustavné či opakované zneužívání v kontextu dalších skutečností naplnění tohoto znaku představovat může (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 547/2017). Jelikož stěžovatel vedl svou argumentaci v ústavní stížnosti k tomu, že je zcela vyloučeno, aby se pouhým zneužíváním návykové látky ve výkonu trestu odnětí svobody mohli odsouzení dopustit skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, nikoliv k tomu, že by její opakované zneužívání v jeho případě vzhledem ke konkrétnímu specifickému kontextu znak cíle ke zmaření účelu trestu nenaplňovalo, nemohl Ústavní soud této jeho námitce přisvědčit.
19. Obdobně je tomu ohledně námitky stěžovatele, že recidiva kázeňských přestupků není znakem uvedené skutkové podstaty. V tom se sice se stěžovatelem Ústavní soud shoduje a ostatně o tom není pochyb, nicméně nelze již akceptovat konkluzi, kterou z toho stěžovatel činí, tedy že požadováním tohoto znaku se obecné soudy dopustily porušení zásady zákonnosti (nullum crimen sine lege) dle čl. 39 Listiny. Vtělení předchozích postihů za kázeňské přestupky stěžovatele vážící se rovněž ke zneužívání návykových látek do popisu skutku v napadeném rozsudku nalézacího soudu totiž neznamená, že by obecné soudy vytvářely nový znak recidivy, ale šlo pouze zcela v kontextu shora nastíněného přístupu rozhodovací praxe obecných soudů o vyjádření skutečnosti, že stěžovatelovo jednání není nahodilým či jednorázovým, ale že je natolik dlouhodobé a závažné, že svědčí o cíli stěžovatele nepodrobit se v ohledu zákazu aplikace omamných a psychotropních látek režimu výkonu trestu odnětí svobody, tedy zmařit přinejmenším dílčí účel výkonu tohoto trestu.
20. Ani námitka 2) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Stěžovatel se mýlí již v předpokladu, že skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku se může dopustit pouze odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody. Jednak totiž dosah této skutkové podstaty není omezen jen na tento druh trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1585/2014) a jednak nemá ani omezený okruh pachatelů, tedy může se jej dopustit i osoba, která žádný trest nevykonává, ale jedná vůči třetí osobě, která trest vykonává. Z tohoto důvodu nelze považovat za porušení zákazu dvojího přičítání dle §39 odst. 4 trestního zákoníku a jeho prostřednictvím za porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny, jestliže obecné soudy přičtou pachateli k tíži skutečnost, že se dopustil skutkové podstaty dle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku při výkonu trestu odnětí svobody, neboť výkon tohoto trestu pachatelem není nutným předpokladem pro naplnění této skutkové podstaty.
V. Závěr
21. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody stěžovatele způsobem, který jim stěžovatel vytýká. Žádné jiné flagrantní porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv ani svobod, které by bylo tak intenzivní, že by si žádalo reakci Ústavního soudu přesto, že nebylo namítnuto, Ústavní soud rovněž neshledal. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu