ECLI:CZ:US:2020:2.US.110.20.1
sp. zn. II. ÚS 110/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele, D. B., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 1 KZV 58/2019-157 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 17. 5. 2019 č. J. KRPU-208491-477/TČ-2017-040080-POB, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím policejního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení motorových vozidel, zn. Volkswagen Golf VARIANT 1KM, reg. značka XXX (dále jen "motorové vozidlo č. 1") a zn. BMW 116, reg. značka YYY (dále jen "motorové vozidlo č. 2"). Napadeným rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. Krajské státní zastupitelství ve svém rozhodnutí dospělo k závěru, že stížnost byla podána oprávněnou osobou v zákonné třídenní lhůtě. Po přezkoumání správnosti výroku napadeného usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl státní zástupce k závěru, že stížnost není důvodná.
3. Policejní orgán podle napadeného rozhodnutí státního zastupitelství správně vyhodnotil, že stěžovateli nesvědčí platné vlastnické ani jiné právo k vozidlům, na základě kterého by bylo možné mu je vydat, neboť oprávněným vlastníkem je D. P. V podrobnostech státní zástupce odkázal na usnesení, kterými byly zamítnuty předchozí stěžovatelovy stížnosti proti usnesením policejního orgánu dle §80 odst. 1 trestního řádu ze dne ze dne 21. 5. 2019 č. j. KRPU-208491-468/TČ-2017-040080-POB a KRPU-208491-467/TČ-2017-040080-POB, které již byly stěžovateli doručeny. Podle státního zástupce M. H. nikdy nebyl vlastníkem vozidel a v době, kdy je předal stěžovateli, ani nebyl pověřen k jejich prodeji. Zásadní ovšem je, za jakých okolností stěžovatel vozidla získal do dispozice - z příslušných dokladů věděl, že jako majitel je evidován D. P., neuzavřel žádnou písemnou smlouvu, k vozidlům nebyl tzv. velký technický průkaz, nebyla mu předložena žádná plná moc udělená D. P., která je potřebná k přepisu vozidla. Plné moci mu byly následně dodány za podivných okolností, kdy je bez dalšího nalezl ve schránce autobazaru. Zcela slepě tak dle svých slov věřil M. H., aniž by si jeho tvrzení jakkoliv ověřil. Jedná se přitom o profesionála v oboru obchod s motorovými vozidly, na kterého jsou kladeny daleko vyšší nároky na zachování potřebné míry opatrnosti, než na osobu v oboru se nepohybující. Stěžovatel přitom nijak nekontaktoval D. P. jakožto vlastníka evidovaného v dokumentech k vozidlům. Samotná lustrace v systémech Cebia je ve světle těchto zjištění zcela nedostatečná. Podle státního zástupce je vyloučeno, že stěžovatel jednal v dobré víře, neboť mohl a měl předpokládat, že M. H. nemá oprávnění s vozidly právně nakládat. Dále státní zástupce v napadeném rozhodnutí uvedl, že nahlédnutí do spisu bylo stěžovateli umožněno v celém rozsahu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že své vlastnické právo k motorovým vozidlům považuje za jednoznačné. Pan M. H. vystupoval důvěryhodně a stěžovatel neměl v době koupě důvod se domnívat, že by s motorovými vozidly bylo cokoliv v nepořádku. Panu M. H. stěžovatel za motorová vozidla řádně zaplatil, což potvrdili i zaměstnanci stěžovatelova autobazaru. V listopadu 2018 stěžovatel nalezl ve volně přístupné poštovní schránce plné moci s úředně ověřeným podpisem pana D. P. ke změně v registru vozidel. Stěžovatel se i fakticky choval jako vlastník motorových vozidel od jejich koupě až do jejich vydání policejnímu orgánu. U motorových vozidel zajišťoval technické kontroly a hradil náklady na jejich údržbu a opravu, kdy zejména zaplatil cca 20.000 Kč za opravu poškozeného boku motorového vozidla č. 1. S ohledem na to, že pan M. H. otálel s dodáním dokladů k motorovým vozidlům, stěžovatel motorová vozidla opakovaně lustroval v databázi pátraných vozidel Policie ČR a v databázi na webu cebia.cz. Nic nenasvědčovalo tomu, že by motorová vozidla byla kradená, že by s nimi bylo cokoliv v nepořádku nebo že by se po nich jejich "pravý" vlastník sháněl. Dle informací stěžovatele pan D. P. u motorových vozidel zrušil zákonné pojištění. Pokud je stěžovateli známo, tuto skutečnost se policejní orgán v průběhu vyšetřování nesnažil dokázat, což stěžovatel považuje za významný nedostatek a zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
5. I s ohledem na to, že je stěžovatel nyní v postavení obviněného, považuje uvedenou skutečnost za důkaz svědčící v jeho prospěch a orgány činné v trestním řízení mají povinnost shánět důkazy i ve prospěch obviněných. Ode dne, kdy motorová vozidla stěžovatel zakoupil, uběhlo ke dni vydání motorového vozidla zhruba 18 měsíců od jeho koupě v případě motorového vozidla č. 1 a zhruba 2 roky v případě motorového vozidla č. 2. Po tuto dobu se na stěžovatele neobrátil ani pan D. P., ani kdokoliv jiný s tím, že by s motorovým vozidlem bylo cokoliv v nepořádku. Motorová vozidla současně nebyla vedena jako vozidla v pátrání. Stěžovatel byl proto nenadálou výzvu k vydání motorového vozidla šokován a byl to pro něj "blesk z čistého nebe". Stěžovatel je pevně přesvědčen, že motorová vozidla nabyl dle pravidel soukromého práva v dobré víře a za poctivě vydělané peníze. Policejní orgán dle názoru stěžovatele postupoval v rozporu s principem presumpce neviny, zakotveného v rovině ústavního práva v čl. 40 odst. 2 Listiny. Nevydáním motorových vozidel stěžovateli a jejich vydáním panu D. P. policejní orgán v podstatě presumoval, že se obviněný pan M. H. dopustil trestného činu vůči panu D. P., spočívajícím v podvodném vylákání motorových vozidel od pana D. P. Stejně tak v době svého rozhodování o vydání motorových vozidel panu D. P. potenciálně presumoval vinu stěžovatele, kdy již v době rozhodování o žádosti stěžovatele o vrácení vozidel bylo policejním orgánem naznačeno, že by stěžovatel mohl být v dané věci obviněn. K obvinění stěžovatele pak skutečně došlo usnesením policejního orgánu ze dne 21. 10. 2019 č. j. KRPU-208491-622/TČ- 2017-POB. Údajně protiprávní jednání stěžovatele v souvislosti s koupí motorových vozidel od pana M. H. policejní orgán právně kvalifikuje jako trestný čin podílnictví. Závěrem stěžovatel pro úplnost uvádí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i v souvislosti s nahlédnutím do spisu, byť nakonec zásahem dozorujícího státního zástupce došlo k nápravě.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem či státním zástupcem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
10. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry učiněnými policejním orgánem a státním zástupcem. Ústavní soud ověřil, že orgány činné v trestním řízení se celou věcí stěžovatele náležitě zabývaly, vypořádaly se s důvody zákonné úpravy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
11. K upozornění stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s nahlížením do spisu lze jen poznamenat, že sám stěžovatel uvedl, že došlo k nápravě zásahem dozorujícího státního zástupce. Tvrzené pochybení tak netrvá a nemělo ani žádný vliv na nyní napadená rozhodnutí.
12. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedenou v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
13. Ústavní soud současně připomíná, že usnesení o vrácení věci podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní povahu, a tudíž kdokoli, kdo tvrdí své právo k věci, jej může uplatnit v občanském soudním řízení [nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553)].
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud porušení tvrzených základních práv stěžovatele neshledal, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu