ECLI:CZ:US:2020:2.US.1778.20.1
sp. zn. II. ÚS 1778/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem Palackého 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2020 č. j. 12 Co 421/2019-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2020, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 5. 2011 byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ESSOX s.r.o. (právní předchůdce Sigma Consulting s.r.o.) za povinnými Pavolem Arpášem a Martinou Arpášovou, ve výši 191 226 Kč s příslušenstvím, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Petrem Medunou dne 20. 1. 2010 pod sp. zn. E/2009/04094 a provedením této exekuce byl pověřen stěžovatel (soudní exekutor). V rámci tohoto exekučního řízení byla vymožena částka v celkové výši 172 543,15 Kč, z čehož bylo 138 256,25 Kč vyplaceno oprávněné a na náklady exekuce byla stěžovatelem zúčtována částka 30 039,80 Kč.
3. Vzhledem k tomu, že povinná Martina Arpášová doručila stěžovateli dne 8. 10. 2019 návrh na zastavení exekuce, stěžovatel usnesením ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 094 EX 01650/11 rozhodl o zastavení exekuce a uložil oprávněné Sigma Consulting s.r.o., povinnost uhradit povinné Martině Arpášové na náhradě nákladů řízení spojených se zastavením exekuce částku ve výši 12 269,40 Kč a uhradit stěžovateli náhradu nákladů exekuce v částce 30 039,80 Kč, povinnému Pavolovi Arpášovi náhradu nákladů řízení spojených se zastavením exekuce nepřiznal. Proti tomuto usnesení stěžovatele podala oprávněná odvolání, a to do III. výroku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 30 039,80 Kč.
4. Krajský soud v Brně, usnesením napadeným ústavní stížností, usnesení stěžovatele v napadeném výroku o nákladech soudního exekutora změnil tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech, tj. s poukazem na kogentní ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a §11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a zdůrazňuje nutnost zajištění náhrady nákladů soudního exekutora. Upozorňuje, že v dané věci vymohl částku ve výši 172 543,15 Kč, že si je vědom rizika, že při provádění exekuce nebudou všechny jeho zákonné nároky uspokojeny, ale že nejde o situaci, kdy by tomu bylo z důvodu nemajetnosti povinného, ale že mu byl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen.
7. Stěžovatel namítá, že mu nejen nebyla přiznána odměna za provedení exekuce, ale nebyly mu přiznány dokonce ani hotové výdaje exekuce, které sám vynaložil. Právní zástupce původní oprávněné vstoupil do exekučního řízení dnem 8. 8. 2016, kdy bylo vydáno usnesení stěžovatele o připuštění jejího vstupu do řízení. V té době byla ustálená judikatura Nejvyššího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců známa již pět let. Nové oprávněné tak muselo být bez jakýchkoliv pochybností známo, že rozhodčí doložka je v projednávaném případě neplatná, avšak i za této situace dobrovolně vymáhanou pohledávku nabyla a souhlasila se vstupem do exekučního řízení na místo původní oprávněné. Krajský soud v Brně se však podle tvrzení stěžovatele touto okolností v napadeném usnesení vůbec nezabýval a postoupení pohledávky v době, kdy byla sjednocující judikatura v dané oblasti nesporně známa, opomenul, resp. ji pouze zmínil ve výčtu skutkových okolností, avšak ji nijak nehodnotil. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17, podle něhož je procesní zavinění na zastavení exekuce na oprávněné, neboť nezachovala potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále když přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Krajským soudem v Brně a nesouhlas stěžovatele s nákladovým rozhodováním soudů v případech, kdy bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu neplatné rozhodčí doložky, ačkoliv mu musí být zřejmé (podle počtu dříve podaných ústavních stížností), jaká je konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v této souvislosti (srov. kupř. unesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2525/19, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 92/20 a ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1013/20).
12. Předně je nutno zdůraznit, že stížnost směřuje proti nákladovému rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti závažných excesů z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu.
13. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že pokud bylo předmětné exekuční řízení zahájeno již 28. 4. 2011 a tedy před datem, od kterého lze dovozovat vědomost oprávněné o tom, že takové neplatné rozhodčí doložky nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu ve smyslu §40 odst. 1 exekučního řádu (tj. před 11. 5. 2011), potom lze uzavřít, že si oprávněná v době zahájení exekučního řízení v dané věci nemohla být vědoma rizika možného zastavení exekuce pro absenci vykonatelného exekučního titulu.
14. Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně se s námitkami, které stěžovatel vznesl v průběhu řízení, vypořádal a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
15. K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17, Ústavní soud uvádí, že v tomto nálezu dovodil, že soudní exekutor ani krajský soud v napadeném usnesení nepřihlíželi k předložené judikatuře, přičemž z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má rozhodující význam. V takovém případě musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. V posuzované věci však chybí přímý vztah k tomuto nálezu a proto tento odkaz nemůže mít relevanci na právní závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč v tomto případě stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Závěry Krajského soudu v Brně nelze považovat za tzv. extrémní ani vhledem k argumentu, že nová oprávněná vstoupila do řízení až po datu 11. 5. 2011, neboť jak Ústavní soud uvedl mimo jiné v již výše citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/20, ústavně významnou není ani stěžovatelova námitka reagující na vstup nové oprávněné do řízení. Právě proto, že nový oprávněný jako procesní nástupce vstupuje do práv a povinností své předchůdkyně (původní oprávněné) a přijímá stav řízení, jaký tu je v době jejího nástupu do řízení, bylo třeba posoudit právní následky zastavení exekučního řízení, bez ohledu na změnu účastníků. Rovněž je třeba poukázat na skutečnost, že k odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil, a to např. v usneseních ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2801/18 a ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4155/18.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu