ECLI:CZ:US:2019:4.US.4155.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4155/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. září 2018 č. j. 40 Co 519/2018-59, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a 2. Ivety Velšmídové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 51 EXE 4821/2011-28 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 25. 5. 2011 č. j. 48 Nc 4821/2011-14 (výrok I) k vymožení pohledávky 1. vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná") ve výši 206 142 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl, že stěžovatel (jako soudní exekutor) nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III).
3. Stěžovatel proti výroku II podal odvolání, načež Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností dané rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že zastavení exekuce nezavinila ani oprávněná, ani povinná - 2. vedlejší účastnice (dále jen "povinná"). Ve vztahu k oprávněné krajský soud konstatoval, že v době podání návrhu nemohla předvídat změnu judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek a že jí ani nelze vytknout, že by v exekuci bezdůvodně pokračovala.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup krajského soudu je v rozporu s kogentním ustanovením §3 odst. 1 exekučního řádu, jež zabezpečuje nezávislost soudního exekutora, což je základní předpoklad jeho nestrannosti. Z toho vycházel i Ústavní soud, když ve svých rozhodnutích uvedl, že náhrada nákladů soudního exekutora musí být zajištěna. Krajskému soudu vytkl, že pominul uvedené kogentní ustanovení (ve spojení s §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem), a nárok na úplatu včetně náhrady hotových výdajů mu odepřel. Jeho rozhodnutí se tak vymyká nosným principům, na nichž je exekuční řád postaven, tj. že exekutor vykonává svou činnost za úplatu a že uvedené ustanovení chrání jeho nezávislost. V této souvislosti uvedl, že si je s ohledem na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně má jít např. o usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11, ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17, ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2400/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] vědom rizika, že při provádění exekuce nebudou uspokojeny všechny zákonné nároky např. v důsledku nemajetnosti povinného, ale že v daném případě mu zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu výdajů odepřel soud. Tímto způsobem také zasáhl do ústavně zakotveného práva vlastnit majetek, neboť se napadené rozhodnutí negativně promítlo do jeho majetkové sféry.
5. Dále stěžovatel s poukazem na povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí upozornil, že oprávněná má s rozhodčími doložkami velkou zkušenost, takže je poměrně erudovaná, a že tak neobstojí závěry krajského soudu o profesionalitě soudního exekutora. Exekuce přitom byla zahájena necelý měsíc před sjednocením judikatury a oprávněná exekuci i poté dále vedla. Z hlediska případné povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekuce stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně pak uvedl nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17. Dle ní v případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí doložky je procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, neboť nezachoval potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce a přistoupil k vymáhání pohledávky a v exekuci pokračoval, když návrh na její zastavení podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněného s tímto návrhem lze vyvodit jeho obeznámenost s ustálenou judikaturou k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců. Neztotožnil-li se tedy krajský soud s jeho názorem na zavinění povinné, měl v zájmu předvídatelnosti rozhodnutí povinnost k náhradě nákladů exekuce uložit oprávněné.
6. Vzhledem k tomu lze dle stěžovatelova názoru vyvodit existenci zavinění na straně oprávněné a současně ji lze vyvodit i na straně povinné, neboť její povinnost byla stanovena rozhodčím nálezem, svůj dluh vůči oprávněné ve stanovené lhůtě nesplnila, tuto skutečnost nezpochybnila, a tak svým protiprávním chováním vyvolala jak rozhodčí, tak exekuční řízení. Krajský soud nijak, resp. v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69) neodůvodnil své stanovisko, dle kterého má nést náklady řízení soudní exekutor, a nikoliv účastníci řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se již zabýval řadou obsahově podobných ústavních stížností téhož stěžovatele, které směřovaly proti soudním rozhodnutím vydaným v obdobných věcech, tj. kdy stěžovateli jako soudnímu exekutorovi nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce vůči oprávněnému ani povinnému, a to při jejím zastavení z důvodu, že rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, neboť příslušná rozhodčí doložka byla neplatná, a tudíž rozhodci neměli pravomoc k jeho vydání. Tyto ústavní stížnosti přitom Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to (ve své podstatě) pro absenci jejich přesahu do ústavněprávní roviny (z poslední doby viz usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1374/18, ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 272/18, ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3063/18, ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2801/18). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů jakkoliv odchylovat, a tudíž na ně pro stručnost odkazuje.
11. Jen na doplnění uvádí, že k otázce, zda má soudní exekutor "zaručenu" náhradu nákladů exekuce, se Ústavní soud vyjádřil mj. právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, kterého se stěžovatel nyní dovolává (viz bod 39). Stěžovatel sice uvedl, že si je vědom usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11, I. ÚS 1721/17 a IV. ÚS 2400/17 (na která se poukazuje v uvedeném nálezu), ale že v posuzovaném případě nenastala situace, kdy nelze zákonné nároky soudního exekutora "fyzicky uspokojit", např. pro nemajetnost povinného, pominul však, že uvedené závěry byly vysloveny v obdobných věcech, jako je nyní posuzovaná.
12. Namítl-li stěžovatel, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k procesnímu zavinění oprávněného na zastavení exekuce, Ústavní soud poukazuje na bod 38 zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, z něhož plyne, že ústavněprávní přesah ústavní stížnosti je třeba zkoumat ve vztahu k osobě stěžovatele (tedy zda jde o soudního exekutora nebo účastníka řízení). V posuzovaném případě z důvodů uvedených ve shora označených usneseních tento "přesah" zjištěn nebyl, a tudíž v úvahu připadající pochybení krajského soudu (a to v otázce, zda oprávněná procesně zavinila zastavení exekuce, jestliže ji za daných okolností zahájila, resp. v ní pokračovala) nepřekračuje meze (možné) věcné nesprávnosti, kterážto vada z hlediska řízení o ústavní stížnosti není významná. Ústavní soud ani neshledal, že by krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť svůj závěr, proč nelze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani oprávněné, ani povinné, dostatečně vysvětlil, a důvody, o něž se opřel, za očividně nepřiléhavé označit nelze.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu