ECLI:CZ:US:2018:1.US.2801.18.1
sp. zn. I. ÚS 2801/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 471/2017-123 ze dne 11. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením soudního exekutora (stěžovatele) č. j. 094 EX 10623/08-113 ze dne 27. 10. 2017 byla na návrh povinného odůvodněný neplatností rozhodčí doložky, na jejímž podkladě byl vydán rozhodčí nález, a se souhlasem oprávněného zastavena exekuce. Povinnému byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce v částce 10 139,80 Kč a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení soudního exekutora ve výroku II. změněno tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, ve výroku III. o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným bylo rozhodnutí potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění mj. uvedl, že nebylo shledáno zavinění žádné z procesních stran na zastavení exekuce. Soudní exekutor fakticky vykonává podnikatelskou činnost a nese také riziko, že v určitých případech mu za tuto činnost nemusí náležet odměna.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že mu bylo upřeno právo na odměnu, které nelze odmítnout poukazem soudu na to, že soudní exekutor fakticky vykonává podnikatelskou činnost spojenou s rizikem. Odůvodnění usnesení krajského soudu považuje za poněkud nesrozumitelné a rozporné, pokud jde o stanovení zavinění za zastavení řízení. Ohledně případné povinnosti oprávněného k náhradě nákladů exekuce poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě.
V projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v tzv. bagatelní částce, proti němuž nebylo dovolání přípustné. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu bagatelní částka zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného jej nelze přenášet bez jeho zavinění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11, II. ÚS 1312/17).
V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod pro mimořádný postup a přezkoumání věci z ústavněprávního hlediska. Krajský soud své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil a je z něj zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval (srov. též obdobná rozhodnutí ve věci téhož stěžovatele sp. zn. III. ÚS 3063/18, II. ÚS 2789/18, II. ÚS 1312/17, I. ÚS 1721/17, III. ÚS 3639/17, II. ÚS 1722/17, IV. ÚS 272/18, IV. ÚS 273/18).
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17 je nepřípadný, neboť se vztahuje k rozhodnutí, kterým nebyly přiznány náklady řízení povinné, přičemž rozhodnutí Ústavního soudu nijak nevyvrací závěry krajského soudu týkající se rizika neuhrazení odměny exekutora, odůvodněného jeho postavením při provádění exekucí.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu