ECLI:CZ:US:2020:2.US.2182.20.1
sp. zn. II. ÚS 2182/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/54, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 89/2018-12323 ze dne 21. 5. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 3/2014-11998 ze dne 16. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2018 sp. zn. 77 T 3/2014 byli stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (bod I), kterého se dopustili jednáním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku (stěžovatel stručně tím, že svým jednáním - koordinováním jednotlivých dodávek minerálních olejů - zajišťoval následnou distribuci minerálních olejů jako motorové nafty pro pohon motorů do sítí čerpacích stanic na území České republiky, disponoval účetními doklady a používal razítka a matrice razítek společnosti X k vyhotovování dokladů, jejichž pomocí minerální oleje jako motorovou naftu uváděl do volného oběhu, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu.
3. Stěžovateli za shora uvedený zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, a to ve věznici s ostrahou.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali stěžovatel a další spoluobvinění odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci, tak, že podle §256 tr. řádu všechna odvolání zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali někteří obvinění včetně stěžovatele dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 24. 5. 2011 došlo při domovní prohlídce k dobrovolnému vydání souboru věcí, který mimo jiné zahrnoval rovněž notebook Acer Aspire, flashdisk, který byl u notebooku přiložen a mobilní telefon Nokia X6. V trestním řízení platí, že pokud jsou vydané věci důležité pro trestní řízení, mají být provedeny jako důkaz, což se v daném případě nestalo. Stěžovatel má za to, že pokud policie zajistila flashdisk a mobilní telefon Nokia X6 jako věc důležitou pro trestní řízení a důkaz jejich obsahem nebyl proveden, nemohl soud I. stupně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zatížil tak řízení podstatnou vadou k tíži stěžovatele a zasáhl negativně a významně do jeho práva na spravedlivý proces
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly předmětem podaného dovolání a následného rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm. V této souvislosti je třeba stěžovateli vytknout, že ačkoli podal dovolání jako poslední opravný prostředek ve věci, následné rozhodnutí o něm neučinil předmětem ústavní stížnosti a veškeré námitky v ní soustředil pouze do rozhodnutí soudů nižších stupňů. Ústavní soud přesto vycházel z toho, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ve své ústavní stížnosti zmínil a také je k ní přiložil.
10. Jak vyplývá z obsáhlého usnesení dovolacího soudu (celkem 54 stran), stěžovatel svými námitkami minul důvody pro dovolání uvedené v §65b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho námitky se netýkaly právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Přesto se dovolací soud blíže zabýval i argumentací stěžovatele ohledně důkazů zajištěných při domovní prohlídce a jeho závěry v této otázce Ústavní soud akceptuje jako ústavně konformní. Nejvyšší soud uvedl, že vybrané zajištěné věci z domovních prohlídek byly podrobeny znaleckému zkoumání Ing. Jindřicha Balajky ve znaleckém posudku č. 125/2013 ze dne 3. 11. 2013 (5564-5572), přičemž u flash disku (skupina 6 - stopa č. 2) bylo konstatováno, že se na disku nachází soubory, které nesouvisí s trestnou činností a mělo následně dojít k vrácení, obdobně jako mobilní telefon NOKIA X6 (skupina 6 - stopa č. 12), který si však policie ponechala. Záloha dat byla provedena na CD nosič. Policejní orgán se snažil nalézt data na zabraných datových nosičích i za pomoci znaleckého zkoumání, nicméně k zjištění žádných relevantních informací nedošlo. V kontextu takového závěru a rovněž obecných východisek učiněných k tzv. opomenutým důkazům v bodech 94., 95. a 97. usnesení, je nutno konstatovat, že se nejedná o opomenuté důkazy, neboť by do věci nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení viny dovolatele.
11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu