ECLI:CZ:US:2020:2.US.2307.20.1
sp. zn. II. ÚS 2307/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Jiřice, P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. 6. 2019 č. j. 2 T 58/2019-86, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019 č. j. 10 To 342/2019-149 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 6 Tdo 418/2020-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019 č. j. 10 To 342/2019-149, byl k odvolání stěžovatele podle 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušen rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. 6. 2019 č. j. 2 T 58/2019-86, kterým byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl odvolací soud tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019 č. j. 4 T 24/2019-117, který byl stěžovateli doručen dne 24. 7. 2019 a právní moci nabyl dne 2. 8. 2019, a z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 8. 2019 č. j. 3 T 88/2019-114, který právní moci nabyl dne 3. 10. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a stěžovatele uznal vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
3. Dovolání proti shora uvedenému rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výrok o trestu je nepřiměřeně přísný, což je způsobeno kumulací výkonů trestů odnětí svobody, ke kterým soudy při ukládání trestů nových nepřihlíží, a dále pak z důvodu, že soudem nejsou reflektovány osobní a rodinné poměry stěžovatele svědčící v jeho prospěch. U stěžovatele dochází k nepřiměřené kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, kdy v současné době za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vykonává trest odnětí svobody v celkové délce padesáti dvou (52) měsíců.
5. Mimo skutky popsané v napadených rozsudcích a usnesení se měl stěžovatel totiž dále dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání již přede dnem 12. 6. 2019, tedy přede dnem, kdy byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek pro jiný trestný čin. Konkrétně se měl přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání (v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 tr. zákoníku) dopustit dne 27. 2. 2019, a současně za sbíhající se přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl původně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 7. 2019 č. j. 2 T 43/2019, a dále za sbíhající se přečin křivého obvinění dle §345 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl původně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2019 č. j. 38 T 46/2019-130, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za který byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2019 č. j. 1 T 43/2019-101, byl odsouzen Obvodním soudem Praha 9 dne 19. 5. 2020 sp. zn. 21 T 99/2019 ke společnému trestu odnětí svobody za pokračování v délce trvání dvaceti dvou (22) měsíců. Pro skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit dne 17. 4. 2019, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 5 T 24/2019 trestní stíhání zastaveno dle §231 odst. 1 tr. řádu z důvodu dle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se měl dále stěžovatel dopustit i ve dnech 14. 9. 2019 a 24. 9. 2019 a 3. 11. 2019, za které mu byl dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. 16 T 211/2019 uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtrnácti (14) měsíců (a to vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. 2 T 79/2019). Trestní stíhání stěžovatele pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání, kterého se měl stěžovatel dopustit v noci z 7. 12. 2019 na 8. 12. 2019, bylo Okresním soudem Praha-východ zastaveno pro neúčelnost dle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve spojení s §314c odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Proti stěžovateli jsou rovněž vedena trestní řízení pro drogovou trestnou činnost, a to Obvodním soudem pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 20/2020 pro přečin přechovávání omamné látky a psychotropní látky a jedu dle §284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha III, SKPV, Odborem obecné kriminality 4. oddělení pod sp. zn. KRPA- 286434/TČ-2019-001374 pro přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Dále také pro majetkovou trestnou činnost, a to Policií ČR, Krajským ředitelstvím hl. města Prahy, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem obecné kriminality, 2. oddělením, pod sp. zn. KRPA-252826/TČ-2019- 000072 pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a Policií ČR Liberec pod sp. zn. KRPL 99879/TČ-2019-180572, a to pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
7. Délka nyní uloženého trestu odnětí svobody přitom dvojnásobně překračuje trestní sazbu uvedenou v trestním zákoníku za tento přečin, přičemž lze očekávat, že celková výměra trestu odnětí svobody, vzhledem k dalším probíhajícím trestním řízením, bude ještě vyšší. Dle stěžovatele měl odvolací soud s ohledem na specifické podmínky věci přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na kumulaci výkonu trestů odnětí svobody a principy trestání. K tomu stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu dne 30. 7. 2019 sp. zn. II ÚS 4022/18.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
11. Stěžovatelovy námitky směřují proti údajné nepřiměřenosti trestu a současně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí, nebo pokud by výjimečnost okolností případu spočívala v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele.
12. K odkazovanému nálezu pak Ústavní soud poznamenává, že obsahuje z velké části úvahy de lege ferenda o vhodnosti toho či onoho způsobu trestání, přičemž beze změny právní úpravy mají tyto úvahy pouze omezené využití. Právním důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí byly toliko nedostatky v odůvodnění, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně nepodmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (a tedy nutně nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle §86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku. V dané věci byly tresty stěžovateli uloženy v jiných řízeních, v nichž mohl být zohledněn požadavek přiměřenosti a která nejsou předmětem posuzované ústavní stížnosti. Předmětem této ústavní stížnosti je tak pouze rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací stěžovatele odsoudil za pokračující trestný čin maření úředního rozhodnutí, spočívající ve třech jednáních (z nichž za dvě již byl odsouzen dříve vyhlášeným trestním příkazem a rozsudkem), ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, což je trest o dva měsíce kratší, než který mu byl dříve (zrušeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře) vyměřen.
13. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 3294/19 ze dne 14. 1. 2020, zásah Ústavního soudu je v případě kumulace výkonů trestů odnětí svobody sice výjimečně možný, do úvahy přichází ovšem pouze tehdy, byla-li by celková doba trestu odnětí svobody zcela zjevně nepřiměřená okolnostem. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento k možné kumulaci trestů přihlédl, když při rozhodování o trestu zohlednil to, že sice stěžovatel páchá trestnou činnost téměř neustále, ale nelze opomíjet, že se jedná o trestnou činnost méně společensky škodlivou a stěžovateli hrozí v důsledku přeměny trestů za stejnou trestnou činnost (dříve uložených trestů obecně prospěšných prací v tresty odnětí svobody) poměrně dlouhá doba výkonu trestu odnětí svobody.
14. Ústavní soud se v souladu se svou ustálenou judikaturou nevyjadřuje k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008) a ani v tomto směru nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Obecně lze uvést, že trestní sankce soud ukládá s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům a osobě konkrétního pachatele (srov. ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku). V posuzované věci se celková délka trestu odnětí svobody odvíjí i od délky nevykonaných již dříve uložených trestů.
15. Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nezabývaly se jeho námitkami, ani to že by uložený trest byl zcela nepřiměřený. Ústavní soud tak neshledal žádné, natož pak extrémní, vybočení ze zákonných kritérií pro ukládání trestu za spáchaný pokračující přečin.
16. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu