ECLI:CZ:US:2020:2.US.2706.20.1
sp. zn. II. ÚS 2706/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Touše, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem U Sokolovny 271, Milovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 290/2020-488 ze dne 7. 7. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 276/2019-405 ze dne 7. 11. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 306/2015-299 ze dne 14. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho základních práv domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem přiznal stěžovateli náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu ve výši 61 841 Kč a náhradu nákladů řízení, ohledně 7 134 518,20 Kč žalobu zamítl. Stěžovatel se na žalovaném vedlejším účastníkovi domáhal 7 196 359,20 Kč, z toho částky 1 696 359,20 Kč z titulu náhrady škody a částky 5 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly být způsobeny nezákonnou a nepřiměřeně dlouho trvající exekucí vedenou proti němu jako povinnému pro dlužné výživné a běžné výživné. Obvodní soud dovodil, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), jelikož bylo několikrát zrušeno rozhodnutí o nákladech exekuce a "to způsobilo nepřiměřenou délku řízení". Podle obvodního soudu měla být exekuce skončena "vydáním rozhodnutí odvolacího soudu v únoru roku 2014" a "pokud exekuce trvala ještě další rok do června roku 2015, trvala již nepřiměřeně dlouhou dobu", za což obvodní soud stěžovateli přiznal na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení 43 750 Kč. Dále mu přiznal 18 091 Kč na náhradě škody, jež mu měla vzniknout ušlým státním příspěvkem a úroky na stavebním spoření, což odůvodnil tím, že v době, kdy exekutor inkasoval z účtu stavebního spoření stěžovatele 20 707,55 Kč, měl již dva roky na účtu plnění stěžovatele ve výši 71 196 Kč, tudíž postupoval nesprávně.
3. Obvodní soud současně konstatoval, že exekuce proti stěžovateli byla nařízena po právu a nebyla oproti přesvědčení stěžovatele nezákonná a z tohoto důvodu zamítl ostatní jeho nároky na náhradu škody (za nevyplacené dotace a nerealizované úpravy nemovitosti stěžovatele za účelem energetické úspory, zmaření stavby fotovoltaické elektrárny a prodeje nemovitosti, jež měly být znemožněny exekucí, a za následné prodražení nezbytných stavebních úprav, za neobdržené úroky ze zadržených peněžních prostředků, náklady na mimořádný výběr částky životního minima a na úroky z půjčky od bratra stěžovatele a náklady vynaložené v dovolacích řízeních a v řízení před Ústavním soudem) pro nedostatek příčinné souvislosti mezi těmito škodami a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Ze stejného důvodu zamítl také nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena samotným vedením exekucí.
4. Městský soud napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce "proti vyhovujícímu výroku" rozsudku obvodního soudu (výrok I), rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 5 859 000 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II), v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 275 018,20 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že se žaloba, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovateli 61 841 Kč zamítá (výrok IV), a konečně rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 4 500 Kč (výrok V).
5. Městský soud uvedl, že "podle §44a odst. 2 exekučního řádu (zrušit generální inhibitorium) může soudní exekutor postupovat jen tehdy, jestliže povinným složená částka pokrývá celou dlužnou částku i s náklady exekuce a náklady oprávněného. Tak tomu však v případě složení částky 71 196 Kč povinným v průběhu uvedeného exekuce nebylo, neboť exekuce nebyla vedena jen pro dluh na výživném, ale též pro běžné výživné ve výši 3000 Kč od lednové splátky roku 2010, jehož výše se v průběhu exekuce měnila a soudní exekutor neměl dostatečný přehled o jeho splátkách, které povinný začal hradit přímo k rukám oprávněného. Z toho také vyplynuly obtíže při určení výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného", a "z téhož důvodu neshledává odvolací soud nesprávným postup soudního exekutora při zajištění částky na účtu stavebního spoření", "neboť v té době nebyla výše trvajícího nároku oprávněného a nákladů exekuce známa". Dále uvedl, že "samotný nesprávný skutkový či právní názor soudu či soudního exekutora, vedoucí ke zrušení rozhodnutí, nelze považovat za nesprávný úřední postup".
6. Z téhož důvodu nelze podle městského soudu izolovaně spatřovat nesprávný úřední postup ani v tom, že byl příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušen a změněn, přičemž se do rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech oprávněného promítala "skutková složitost předmětu exekuce, daná vymáháním běžného výživného, jehož výše se v čase proměňovala a exekutor neměl o jeho přímém placení povinným (stěžovatelem) oprávněnému přehled." Městský soud názor obvodního soudu, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení, označil za nepodložený a nesrozumitelný. Uvedl, že v únoru 2014 nebylo - oproti tvrzení obvodního soudu - vydáno žádné rozhodnutí odvolacího soudu, exekuce věcně skončila v červnu 2014 a "další průběh řízení, v němž se rozhodovalo (včetně dovolacího řízení) toliko o návrhu povinného na zastavení exekuce, již neměl věcný obsah." Přitom odkázal na judikaturu dovozující, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny, a tím k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, nedochází tehdy, "není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného a důvody, proč k tomu došlo, spočívají zcela nebo v míře, významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání, v postupu orgánu veřejné moci." Městský soud pak v posuzované věci neshledal žádná významná období nečinnosti ani zásadní procesní vadu v postupu soudu nebo soudního exekutora, jež by mohly vést k závěru o nesprávném úředním postupu.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny. Jako nepřípustné odmítl dovolání stěžovatele proti výroku městského soudu, jímž odmítnul odvolání stěžovatele jako podané neoprávněnou osobou a zastavil v této části odvolací řízení, neboť je proti němu možno brojit žalobou pro zmatečnost. Přípustnost podle Nejvyššího soudu nezakládá ani námitka stěžovatele, že napadený rozsudek městského soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé) se zabýval k námitce žalované již obvodní soud a v odvolání bylo řešení dané otázky výslovně zpochybněno vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud dále vyložil, že "nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, nebo na ni alespoň odvolací soud sám neupozornil, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12)."
8. K výhradě stěžovatele, že obvodní a městský soud nereagovaly na všechny jeho námitky, Nejvyšší soud odkázal na svoji judikaturu dovozující, že "řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně" a dodal, že "soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl právě i případ právě projednávané věci."
9. Nejvyšší soud uzavřel, že ani žádný jiný ze závěrů městského soudu neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu, a ohledně několika v napadeném usnesení blíže určených otázek stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž "pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný." Stěžovatel podle Nejvyššího soudu pouze vyjmenoval mnoho domnělých pochybení, kterých se měl obvodní a městský soud dopustit, a mnoho odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které však stěžovatel "dostatečně konkrétně nepropojuje s napadeným rozsudkem. Nejde přitom o případ, kdy by dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu alespoň zprostředkovaně nahradil absenci odkazu na relevantní judikaturu dovolacího soudu." Ani ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo zasaženo do základních práv stěžovatele podle čl. 36 Listiny, stěžovatel nevymezil přípustnost dovolání, a dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje, že obvodní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že věc nedostatečně projednal, nevypořádal se se všemi skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem a vydal vnitřně si odporující rozsudek ve věci samé. Zejména se nezabýval všemi tvrzenými nároky stěžovatele a - stejně jako soud odvolací a dovolací - se nevyjádřil k argumentu stěžovatele, že byla exekuce vedena nepřiměřeně ("obstavení naprosto neadekvátně rozsáhlého, veškerého majetku stěžovatele a jeho letité blokování přesto, že stěžovatel obratem celou exekuci nejenom uhradil, ale i násobně přeplatil"). Odvolací soud podle stěžovatele "bez projednání věci změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu s použitím překvapivých zdůvodnění", zejména že "exekuce nebyla vedena jen pro dluh na výživném, ale též pro běžné výživné ve výši 3000 Kč od lednové splátky roku 2010", čímž znemožnil stěžovateli řádně hájit svá práva [k tomu stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. nález sp. zn. I. ÚS 2073/17 ze dne 10. 1. 2018 (N 5/88 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Odvolací soud podle stěžovatele dále "značně překroutil až skandálně interpretoval realitu, aby mohl rozhodnout, jak rozhodl. Z téhož důvodu podstatnou část žaloby ignoroval."
11. Velká část argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti pak směřuje vůči postupu exekutora. Kromě výše zmíněného zablokování, resp. zřízení zástavního práva k nemovitostem stěžovatele, a nevyhovění stěžovatelově žádosti na zrušení generálního inhibitoria podle §44a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") navzdory stěžovatelem tvrzenému "přeplacení celé exekuce", vytýká exekutorovi zejména vybrání peněž z účtu stavebního spoření, jež označuje za nadbytečné, šikanozní a protiprávní; schválení tohoto kroku odvolacím soudem pak označuje jako "skandální a v nejvyšší možné míře porušující lidská práva stěžovatele, zejména právo vlastnit majetek."
12. Dovolací soud pak podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se věcí řádně nezabýval a jeho odůvodnění - "od úvodní zmatečnosti přes citace neexistujících pasáží ze zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu až po údajnou, ale v rozsudku neexistující aplikaci vše pojímajícího vlastního uceleného argumentačního systému, kterým údajně odvolací soud logicky a v právu rozumně vyložil vše tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná" - představuje "slovy ÚS přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti". V dodatku ústavní stížnosti stěžovatel mimo rámec ústavní stížnosti žádá Ústavní soud, aby svojí autoritou inicioval "změnu textu zákona, kterým se řídí soudy, když stanovují splatnost výživného" a "vznik právní úpravy v oblasti ukončování exekucí, které běží již jen pro běžné výživné nebo vše vyložil tak, aby došlo ke sjednocení soudní praxe a nedocházelo k neproporcionálním zásahům do práv povinných."
13. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
16. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesního postupu exekutora a obecných soudů. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by se obecné soudy nevypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatele a "ignorovaly" podstatné části jeho žaloby. Obvodní soud se velmi podrobně vypořádal se všemi uplatněnými nároky stěžovatele (blíže body 2 až 3 tohoto usnesení). Stejně tak městský soud podrobně zdůvodnil změnu rozsudku obvodního soudu a zamítnutí souvisejících nároků (body 7 až 8 napadeného rozsudku). Dále rovněž zdůvodnil zamítnutí zbývajících uplatněných nároků stěžovatele (bod 9 napadeného rozsudku). Byť je jeho odůvodnění v této části poměrně stručné, je srozumitelné a dostačující, a to jak samostatně, tak zejména v kontextu odůvodnění celého rozsudku. Ústavní soud připomíná, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [srov. bod 69 nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]; právě to je případem napadených rozsudků, jak správně uvedly již městský soud a Nejvyšší soud.
17. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou stěžovatele označující argument odvolacího soudu, že byla exekuce vedena také pro běžné výživné, za překvapivý. Vedení exekuce pro běžné výživné zmiňuje mimo jiné v bodě 4 napadeného rozsudku již obvodní soud. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že se nejedná o překvapivý argument ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jejíž závěry v napadeném usnesení přiléhavě uvedl Nejvyšší soud (blíže bod 7 tohoto usnesení). Co se týče námitek stěžovatele vůči postupu exekutora, věnovaly se těmto obecné soudy velmi podrobně a srozumitelně. Na námitku, že exekutor nepostupoval správně, pokud nezrušil generální inhibitorium podle §45a odst. 2 exekučního řádu, odpověděl městský soud tak, že nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se výše vymáhaného výživného proměňovala (blíže bod 5 tohoto usnesení). Městský soud pak uvedl, že z téhož důvodu nebyl nesprávný postup soudního exekutora při zajištění částky na účtu stavebního spoření, "neboť v té době nebyla výše trvajícího nároku oprávněného a nákladů exekuce známa." Ústavní soud neshledává toto konstatování - na rozdíl od stěžovatele - jako porušující základní práva stěžovatele, nýbrž jako výklad podústavního práva, který není nijak extrémní ani svévolný.
18. Ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřiměřeně nezasáhlo do základních práv stěžovatele. Nejvyšší soud v něm reaguje na námitky stěžovatele, srozumitelně vysvětluje, v čem spatřuje nenaplnění podmínek projednání dovolání, a své závěry opírá o četné odkazy na judikaturu Nejvyšší soudu i Ústavního soudu. Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se jednalo o "sofistikované odůvodňování zřejmé nespravedlnosti" či že by se Nejvyšší soud projednávanou věcí řádně nezabýval. Nejvyšší soud se vyjádřil k uplatněným výhradám stěžovatele a odkazy na judikaturu vždy konkrétně propojil s případem stěžovatele. K žádosti stěžovatele "mimo rámec ústavní stížnosti", aby Ústavní soud inicioval přijetí nové právní úpravy v oblasti splatnosti výživného a exekucí pro běžné výživné, Ústavní soud uvádí, že nemá zákonodárnou inciativu a jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu v souladu s principem dělby moci nepřísluší jakkoliv iniciovat či ovlivňovat zákonodárnou činnost státu, kterou Ústava svěřuje orgánům moci zákonodárné (čl. 2 odst. 1 Ústavy).
19. Ústavní soud neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů žádná pochybení ústavněprávního rozměru. Napadená rozhodnutí vycházejí z aplikace podústavního práva, nejsou nijak svévolná ani překvapivá, a nepředstavují tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu