ECLI:CZ:US:2020:2.US.283.20.1
sp. zn. II. ÚS 283/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. O., právně zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 1171/2019-1802, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019 č. j. 9 To 435/2018-1730 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 6. 2018 č. j. 2 T 65/2015-1648, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 100 dnů, a trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání osmnácti měsíců. Finanční úřad pro hlavní město Prahu byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který ho odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání jednoho a půl roku. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu na náhradu majetkové škody 552 000 Kč. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudů vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil stěžovatel svým jednáním jako jednatel společnosti, a to v úmyslu vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatele je přes svou rozsáhlost založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování, a jeho obsah tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. I přesto se však vzhledem k obsáhlosti podaného dovolání stručně k některým námitkám vyjádřil konkrétněji. Podle dovolacího soudu je "závěr o vině v daném případě založen na řetězci nepřímých důkazů, které soudy logicky zhodnotily, a své závěry přesvědčivě zdůvodnily". Stěžovatel podle soudu ve svém opravném prostředku hodnotí každý důkaz jednotlivě a vysvětluje, že ten který důkaz sám o sobě o ničem nesvědčí, daný postup nebyl nezákonný apod. Zcela však ignoruje soudy provedené hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. Současně obsah jednotlivých důkazů a zjištěných skutečností bagatelizuje. K údajně opomenutému důkaznímu návrhu - písemného prohlášení svědka - se již vyjádřil odvolací soud. Soud návrhu na provedení takového důkazu nevyhověl za situace, kdy byl tento svědek u hlavního líčení osobně vyslýchán. Výpovědi svědků nelze nahrazovat jejich písemnými čestnými prohlášeními. Důkazní hodnota svědkem sepsaného prohlášení by navíc poté, kdy si u hlavního líčení na předmětné skutečnosti nepamatoval, byla mizivá.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy jednaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a veškeré důkazy, byť připouštěly dvojí výklad, interpretovaly podle zásady in dubio contra reo; obecné soudy rozhodovaly místy v extrémním rozporu s provedenými důkazy a zásadami obvyklé logiky a porušily tak zákaz svévole; obecné soudy vypustily z dokazování významný relevantní důkaz navržený obhajobou (tzv. opomenutý důkaz) a rozhodly podle důkazů, které neprovedly v hlavním líčení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy však nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu