ECLI:CZ:US:2020:2.US.2846.20.1
sp. zn. II. ÚS 2846/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Rohna, právně zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Mánesova 22, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 8. 2020 č. j. 15 C 26/2020-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jeho základními právy podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí se týkalo žaloby společnosti SVEA Ekonomi Cyprus Ltd. (dále jen "žalobkyně") o zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím, přičemž stěžovatel vystupoval v řízení v pozici osoby žalované. Pro účely posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti postačuje uvést, že stěžovatel v září 2017 obdržel na základě smlouvy o úvěru od právního předchůdce žalobkyně částku 6 000 Kč, přičemž se zavázal splatit tuto částku i s úroky do října 2017. Stěžovatel se následně dostal do prodlení a z půjčené částky nezaplatil ničeho. První právní předchůdce žalobkyně tudíž postupní smlouvou postoupil pohledávku za stěžovatelem nejprve na jednu společnost (druhý právní předchůdce žalobkyně), která další postupní smlouvou ze srpna 2018 postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni. S ohledem na skutkové okolnosti případu okresní soud - v souladu s tvrzeními stěžovatele - uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva byla neplatná, pročež na straně stěžovatele došlo toliko k bezdůvodnému obohacení. Okresní soud se však již neztotožnil s tou námitkou stěžovatele, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť smlouva o postoupení předmětné pohledávky byla také neplatná. Soud poukázal na to, že dle §1879 a násl. občanského zákoníku lze pohledávku postoupit třetí osobě (postupníkovi) i bez souhlasu dlužníka, není-li ujednán opak, a oznámením o postoupení pohledávky adresované dlužníkovi postupitel vyvolává změnu osoby oprávněné přijmout plnění. Současně tím postupitel bere na sebe riziko plynoucí z toho, že i v případě neplatnosti nebo neexistence postupní smlouvy splní dlužník (stěžovatel) dluh třetí osobě (žalobkyni) s účinky i pro postupitele. Otázku, zda byla pohledávka skutečně a platně postoupena, lze přitom řešit pouze ve sporu mezi postupitelem a postupníkem, nikoli ve sporu mezi dlužníkem (stěžovatelem) a postupníkem (žalobkyní) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5438/2007. Jelikož okresní soud dospěl k závěru, že došlo k platnému postoupení pohledávky na žalobkyni a toto postoupení bylo stěžovateli řádně a opakovaně oznámeno, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč (výrok II). Proti napadenému rozsudku okresního soudu nebylo přípustné odvolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, že se jedná o tzv. bagatelní věc, a uvádí, že si je vědom zdrženlivého přístupu Ústavního soudu k tomuto typu ústavních stížností. Má však za to, že okresní soud porušil jeho základní právo na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy tak zásadním způsobem, že napadený rozsudek musí být zrušen. Zaprvé, stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť jiný senát okresního soudu rozhodl ve skutkově i právně srovnatelné věci tak, že žalobu proti stěžovateli zamítl. Z toho důvodu je přesvědčen, že "pakliže je obecný soud (dle judikatury Ústavního soudu - pozn.) vázán judikaturou soudů vyšších instancí, je jeho povinností znát také svou vlastní rozhodovací činnost a ve stejných věcech rozhodovat stejně." Zadruhé, stěžovatel namítá, že okresní soud řešil otázku aktivní legitimace žalobkyně nesprávně, přičemž k podpoře tohoto tvrzení přitom uplatňuje obsahově srovnatelné argumenty jako v řízení před okresním soudem. Zatřetí, v souvislosti s předchozí skupinou námitek má stěžovatel za to, že okresní soud při zjišťování aktivní legitimace žalobkyně nesprávně hodnotil důkazy a nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Začtvrté, stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí okresního soudu neobsahuje řádné odůvodnění. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a napadený rozsudek zrušil.
4. Nejprve se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost soudního rozhodnutí, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k jeho přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v soudním řízení nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Předmětem nyní posuzovaného sporu ve věci samé je částka ve výši 6000 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní; ostatně i samotný stěžovatel si je této skutečnosti vědom. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil pro podání opravných prostředků proti danému rozhodnutí soudu. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, případně dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.); usnesení sp. zn. III. ÚS 1892/20 ze dne 11. 8. 2020].
8. Z toho důvodu Ústavní soud opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž bagatelnost věci zpravidla bez dalšího zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [v podrobnostech srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89); usnesení sp. zn. IV. ÚS 272/20 ze dne 5. 5. 2020]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou typově složitější a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Výklad přijatý Ústavním soudem přitom nelze chápat jako odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce [srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu v případě odvolání a §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v případě dovolání].
9. Výjimky z naznačeného pravidla budou dle ustálené judikatury shledány pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je napadené rozhodnutí stiženo tak závažnými vadami ústavněprávního charakteru nebo má tak závažný negativní dopad do právní či majetkové sféry stěžovatele, že posuzovaná věc získá i ústavněprávní rozměr. Jinými slovy, nepředstavuje-li napadené rozhodnutí extrémní vybočení ze standardů, jež jsou z pohledu práva na spravedlivý proces esenciální pro zjišťování skutkového stavu věci a pro jeho právní posouzení, Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů [v podrobnostech srov. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139); nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583); usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti řádně vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014].
10. Z nyní posuzované ústavní stížnosti však nikterak neplyne, že by stěžovatel měl být s ohledem např. na své osobní, sociální či majetkové poměry napadeným rozhodnutím podstatně dotčen ve své majetkové sféře (kvantitativní hledisko). Není v ní, jak bude podrobněji vysvětleno níže, řádně a přesvědčivě vyloženo ani to, z jakých důvodů by měl Ústavní soud shledat dostatečně intenzivní zásah do některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod (kvalitativní hledisko). Nakonec stěžovatel nepředložil žádné argumenty svědčící o tom, že věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou, resp. stěžovatelovy individuální zájmy.
11. Byť stěžovatel odůvodňuje dostatečně vysokou intenzitu zásahu do svých základních práv několika skupinami námitek, Ústavní soud se se žádnou z nich nemohl ztotožnit. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že napadené rozhodnutí okresního soudu je překvapivé, neboť jiný senát téhož soudu dospěl ve srovnatelné věci k opačnému závěru a žalobu podanou proti stěžovateli zamítl. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že dle ustálené judikatury lze za překvapivá považovat ta rozhodnutí, u nichž soud neseznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem a neposkytl jim možnost vyjádřit se k němu [nález sp. zn. III. ÚS 3379/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 113/61 SbNU 663); přiměřeně srov. také nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15], nikoli ta rozhodnutí, u nichž je stěžovatel překvapen, že nebyl procesně úspěšný. Jelikož stěžovatel ani netvrdí, že nebyl seznámen s náhledem okresního soudu na věc a nebyla mu poskytnuta možnost vyjádřit se, Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nelze považovat za překvapivé.
12. Dále dle Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat napadený rozsudek za protiústavní ani z toho důvodu, že ve skutkově srovnatelném řízení, jež bylo vedeno u jiného senátu téhož soudu a týkalo se týchž účastníků řízení, byly na základě provedených důkazů učiněny zčásti odlišné skutkové a potažmo právní závěry. Na jedné straně se Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nejednotnost rozhodovací praxe obecných soudů, ať již ve vertikální (tj. ve vztahu mezi soudy odlišných stupňů) nebo horizontální rovině (tj. ve vztahu mezi soudy téhož stupně, příp. v rámci jednoho soudu), je nežádoucím jevem. Na druhé straně však Ústavní soud - aniž by jakkoliv posuzoval nebo naznačoval, které ze zdánlivě protichůdných rozhodnutí okresního soudu považuje za přiléhavější nebo "správnější" - podotýká, že porušení stěžovatelových základních práv by v nyní posuzované věci mohlo být shledáno pouze tehdy, pokud by prokázal, že mu vzniklo legitimní očekávání, že okresní soud v obou řízeních posoudí provedené důkazy stejným způsobem a dospěje ke stejným skutkovým a potažmo právním závěrům. To se ovšem nestalo, neboť stěžovatel dovozuje protiústavnost ústavní stížností napadeného rozsudku toliko ze skutečnosti, že v jiné podobné věci byl procesně úspěšný.
13. Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky stran nesprávného posouzení aktivní legitimace žalobkyně, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Především je nutno zdůraznit, že tato skupina stížnostních námitek se týká výlučně otázky správnosti interpretace a aplikace podústavního práva ze strany okresního soudu (viz výše, bod 6). Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že okresní soud při posuzování otázky aktivní legitimace žalobkyně nevybočil z limitů práva na spravedlivý proces. Rozsah dokazování se nijak zásadně nevymyká standardům běžným pro srovnatelně právně a skutkově komplikované věci, hodnocení provedených důkazů nevykazuje známky svévole, nevybočuje ústavně relevantním způsobem z limitů zásady volného hodnocení důkazů (§132 odst. 1 občanského soudního řádu), skutkové závěry okresního soudu nestojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí je založeno na vhodných ustanoveních zákona, jež byla interpretována a aplikována nikoli zcela svévolným, nelogickým nebo z jiného důvodu protiústavním způsobem. Jelikož občanský soudní řád umožňuje soudu ve věcech, v nichž není přípustné odvolání, vyhotovit pouze zjednodušené odůvodnění rozsudku (viz §157 odst. 4 ve spojení s §202 odst. 2 citovaného zákona), Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu za dostatečné a řádné.
14. Dále Ústavní soud podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadá také výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení, avšak neuplatňuje žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti. Ústavní soud proto pouze stručně poznamenává, že ani v tomto rozsahu nelze považovat napadené rozhodnutí za rozporné se základními právy stěžovatele.
15. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu