ECLI:CZ:US:2020:2.US.2864.20.1
sp. zn. II. ÚS 2864/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VJB PARTNER, spol. s r.o., IČ: 62622919, sídlem K lanovce 1042, Jáchymov, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem, sídlem Moskevská 1451/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. srpna 2020 č. j. 10 Afs 11/2020-55, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a současně jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozsudku a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 22. 6. 2017 doměřil Finanční úřad pro Karlovarský kraj (dále jen "správce daně") 200 000 Kč za zdaňovací období listopad 2012 na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 40 000 Kč. K doměření DPH došlo na základě toho, že správce daně dovodil, že stěžovatelka byla účastna na daňovém podvodu. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 7. 2018 č. j. 33847/18/5300-21443-701328 se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterou zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 57 Af 21/2018-60.
3. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že stěžovatelka nepostupovala dostatečně obezřetně a nepřijala ani částečně přiměřená opatření, kterými by mohla své účasti na daňovém podvodu zabránit. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věta poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžejní argumentací stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, je to, že zpochybňuje, že měla nebo mohla vědět, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo zatíženo podvodem. Tvrdila, že ze strany správce daně nebyla prokázána existence daňového podvodu ani daňového řetězce. Nesouhlasila s tím, že by obsah smlouvy a okolnosti uzavření smlouvy byly nestandardní. Zpochybnila, že cena za jí poskytnutou službu, tedy reklamu resp. sponzorský vzkaz ve veřejnoprávní televizi, byla nadhodnocená. Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že žádný daňový podvod nebyl ze strany správce daně popsán, nebyla vyčíslena škoda ani určeno, jakým článkem daňového podvodu měla být způsobena škoda a nebyl ani identifikován řetězec firem či dodavatelů. V rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu správce daně i správní soudy svým přístupem fakticky přenesly na stěžovatelku (daňový subjekt) důkazní břemeno ohledně neexistence účasti stěžovatelky na daňovém podvodu. Rozhodnutí je dle přesvědčení stěžovatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a je formalistické, Nejvyšší správní soud se věcně nevypořádal s jejími námitkami o nezákonnosti rozhodnutí, kde není daňový podvod dostatečně přesně vymezen, resp. nebyl dostatečně identifikován řetězec společností, ve kterém mělo dojít k podvodu na DPH. Dále stěžovatelka argumentovala rozsudkem SDEU ze dne 6. 9. 2019 ve věci C-324/11 Gáhor Tóth, a navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti správních soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozepisuje údajná pochybení, k nimž mělo dojít ve správním řízení, ale je toliko nesouhlasem s výší doměřené daňové povinnosti. K jeho přezkumu však není Ústavní soud příslušný. V souladu s petitem ústavní stížnosti je totiž oprávněn se zabývat pouze napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Jinak řečeno, s ohledem na podstatu tohoto řízení a s ohledem na uplatněný stížnostní petit, kterým je vázán, je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda se Nejvyšší správní soud nedopustil porušení některého základního práva stěžovatelky, když akceptoval a nezrušil napadená správní rozhodnutí.
8. Ústavní soud přisvědčil závěrům Nejvyššího správního soudu, že dle jeho judikatury i SDEU se podvodem na DPH označuje situace, v níž jeden daňový subjekt jako účastník podvodu neodvede státní pokladně vybranou DPH a další subjekt si ji naopak odečte, a to za účelem získání daňového zvýhodnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 5 Afs 60/2017-60, č. 3705/2018 Sb. NSS, věc VYRTYCH, bod 69). Operace uskutečněné v rámci takového podvodu neodpovídají běžným obchodním podmínkám (viz rozsudek ze dne 25. 7. 2019 č. j. 10 Afs 182/2018-42, věc Easy Working, bod 30, a judikatura tam citovaná). V praxi pak existují varianty podvodů na DPH tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují (viz stanovisko generálního advokáta SDEU Colomera ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Kittel,1 bod 35). Za takové situace je pak z hlediska posouzení nároku na odpočet daně rozhodné posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce, včetně právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty
9. Zjednodušeně řečeno, znakem podvodu je, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte. Nelze však za "jednoho" a "dalšího" automaticky považovat "kteréhokoli" z účastníků v řetězci obchodů, ale vždy je třeba hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na DPH mezi těmito subjekty.
10. Je nesporné, že je třeba ctít legitimní očekávání poctivých daňových subjektů. Každá účetní transakce mezi dodavatelem a jeho odběratelem v řetězci musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi. Subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu. Po daňovém subjektu nelze spravedlivě požadovat, aby v případě standardního obchodu v rámci své běžné podnikatelské činnosti zkoumal - bedlivěji než běžně - zda v distribučním řetězci na některém místě došlo nebo v budoucnu může dojít k podvodnému jednání, jehož účelem je neoprávněná vratka DPH.
11. Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, že nelze považovat za přiměřené, že si stěžovatelka ověřila existenci dodavatelky jen v obchodním rejstříku a registru plátců DPH a tvrdila, že se jednalo o obchodování ze staré známosti (je to pouhé tvrzení spolupráce, která ze spisu nevyplynula). Ve věci stěžovatelky ale její kroky neodpovídaly běžné míře opatrnosti, když smlouvu uzavírala mimo sídlo dodavatele, nerozlišovala mezi reklamou a sponzorským vzkazem ve smlouvě, daňový doklad byl vystaven již v den uzavření smlouvy. Stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu, aniž by zhodnotila přínos poskytované služby pro její činnost a rovněž i přiměřenost dodavatelkou navržené ceny za služby. Za dané situace stěžovatelka nepostupovala dostatečně obezřetně a nepřijala ani částečně přiměřená opatření, aby mohla své účasti na daňovém podvodu zabránit.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je Nejvyšším správním soudem přesvědčivě odůvodněno a provedený výklad plně konvenuje aplikované zákonné úpravě. Za této situace, kdy (jak je naznačeno shora) úkolem Ústavního soudu není provádět ani sjednocovat výklad podústavního práva, nemohla být ústavní stížnost shledána opodstatněnou.
13. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího správního soudu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu