ECLI:CZ:US:2020:2.US.3113.19.1
sp. zn. II. ÚS 3113/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 2 To 86/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019 č. j. 57 T 1/2017-8609, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 9. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, 6 odst. 1, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným usnesením soudu I. stupně vzat do vazby, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Jako obviněný pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku (kauza Nemocnice na Homolce) se podle mínění soudu, který věc projednával v hlavním líčení, měl dopustit opakovaného maření úkonů trestního řízení tím, že se nedostavoval k soudu, nepřebíral soudní obsílky, nezdržoval se v místě trvalého bydliště, nereagoval na výzvy soudu ani svého obhájce (blíže konkretizované v napadeném usnesení), přičemž mu jako advokátovi jsou dobře známy procesní předpisy upravující trestní řízení. Soud nepřijal písemný slib stěžovatele, protože nesplňoval náležitosti dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a účelu vazby nebylo možné dosáhnout jinak.
3. Stížnostní soud se ztotožnil s argumentací soudu I. stupně a stěžovatelovu stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se nikdy neskrýval - pobýval ve vlastním domě, jehož vlastnictví je orgánům činným v trestním řízení známo nejen z veřejně dostupných zdrojů (katastru nemovitostí), ale i z jejich vlastního rozhodnutí z roku 2015, kdy mu byl tento dům zajištěn. Stěžovatel také nezavdal důvod k obavě, že uprchne; trestní stíhání trvá již 4 a půl roku, a stěžovatel stále bydlí a pracuje v P., má zde svůj majetek a v České republice má také rodinné vazby (otec a sestra). Naopak v zahraničí nemá žádné příbuzné, žádný majetek a s ohledem na své povolání - advokát - by toto ani nebyl s to v zahraničí vykonávat. Záminkou ke vzetí do vazby se prvostupňovému soudu stala skutečnost, že se stěžovateli údajně nepodařilo doručit usnesení ze dne 24. 6. 2019, konstatující, že předsedkyně senátu JUDr. Hana Hrnčířová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. K tomu stěžovatel uvádí, že předmětné usnesení bylo doručeno, a to jednak fikcí podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a navíc i fakticky stěžovatelovým přihlášením do datové schránky dne 19. 8. 2019 podle §17 odst. 3 citovaného zákona. Předsedkyně senátu však přesto o dva dny později vydala na osobu stěžovatele příkaz k zatčení a o další dva dny později jej senát vzal do vazby.
4. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření obou účastníků řízení. Z jejich vyjádření vyplývá pouze to, že stěžovatel opakuje své námitky již uplatněné v předchozím řízení. Z vyjádření Městského soudu v Praze pak navíc Ústavní soud zjistil, že dne 10. 10. 2019 byl ve věci stěžovatele a dalších spoluobžalovaných vyhlášen odsuzující rozsudek. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným v rozsahu obžaloby a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku ve věznici s ostrahou a současně mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 3 650 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení pak náhradní trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Dále byl stěžovatel zavázán spolu s dalšími dvěma obžalovanými uhradit poškozené Nemocnici na Homolce společně a nerozdílně škodu ve výši 49 500 000 Kč. Usnesením z téhož dne byl stěžovatel za současného přijetí písemného slibu propuštěn z vazby na svobodu. Vzhledem k obsahu vyžádaných vyjádření neshledal Ústavní soud důvod zasílat je stěžovateli k replice.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N
225/39 SbNU 379)].
7. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby opírala o zákonné důvody vymezené v ustanoveních §67 a §68 tr. řádu, ačkoliv stěžovatel tvrdí opak, tj. že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vzetí do vazby a napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna.
8. Ústavní soud musí konstatovat, že obě soudní instance v zákonné lhůtě a na základě dostatečných informací podrobně odůvodnily útěkovou vazbu a dostály tak požadavkům na náležité odůvodnění usnesení ve smyslu §134 odst. 2 tr. řádu, resp. ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatele omezily na svobodě a vzaly ho do vazby, dodržely zákonem předvídané důvody vyplývající z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Stížnostní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah v nyní projednávané věci neshledal. Navíc nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nacházel od 23. 8. 2019 do 10. 10. 2019, kdy byl propuštěn na svobodu, neboť vazba splnila svůj účel, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených v ustanovení §72a tr. řádu.
9. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na to, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti z vazby propuštěn na svobodu, neshledal Ústavní soud důvod pro postup dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu