ECLI:CZ:US:2020:2.US.3150.19.1
sp. zn. II. ÚS 3150/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Autodoprava Houška, s. r. o., se sídlem Nerudova 773, Hluboká nad Vltavou, právně zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 C 235/2018-173 ze dne 30. 5. 2019 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1266/2019-217 ze dne 4. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ve výrocích o náhradě nákladů řízení a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 31. 5. 2018 se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala na žalované úhrady bezdůvodného obohacení ve výši 135 000 Kč. Po nahlédnutí do soudního spisu, pořízení fotokopií dokumentů a konzultacích s daňovým poradcem a peněžním ústavem vzala žalobní návrh zpět a uvedla, že zastavení řízení svým postupem zavinila žalovaná, a požadovala náklady soudního řízení v podobě zaplaceného soudního poplatku. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením řízení zastavil a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 769 Kč. Na základě odvolání stěžovatelky do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované přiznal na nákladech odvolacího řízení částku 2 141,70 Kč. Oba soudy dospěly k závěru, že to byla stěžovatelka, kdo navrhoval a současně i zavinil zastavení řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy otázku nákladů řízení posoudily nesprávně, přičemž odkazuje na obsah spisu a skutková zjištění v něm uvedená.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku nalézacího a odvolacího soudu. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
6. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177). Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
7. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. V případě zastavení řízení se uplatní ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Pokud obecné soudy postupovaly dle této zásady, nelze v tom spatřovat porušení práva stěžovatelky. Jak soud prvního stupně, tak návazně i soud odvolací totiž řádně odůvodnily, proč dospěly k závěru, že vina za zastavení řízení leží pouze na stěžovatelce. Rozvedly, že stěžovatelka návrhem na zastavení řízení reagovala na procesní obranu žalované, která dokládala plnění ve prospěch stěžovatelky. Současně odůvodnily, proč nelze ve věci použít §150 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje právě s uvedeným závěrem obecných soudů, v němž se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a její argumentace tak postrádá ústavněprávní rozměr.
8. Lze tedy uzavřít, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu