ECLI:CZ:US:2020:2.US.3233.20.1
sp. zn. II. ÚS 3233/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Radlická 1031/42, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 235/2020-250 ze dne 18. srpna 2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 9 P 57/2017-234 ze dne 5. června 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy, čl. 1 Listiny a čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodoval napadeným rozsudkem o návrhu stěžovatele jako otce nezletilé vedlejší účastnice o návrhu na snížení výživného. Stěžovatel svůj návrh na snížení výživného odůvodnil svým nástupem do výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let. Stěžovatel argumentoval tím, že v důsledku výkonu trestu odnětí svobody došlo k významnému snížení jeho příjmů. Stěžovatel tvrdil, že má kromě vyživovací povinnosti i značné dluhy, klesla jeho schopnost hradit výživné maximálně na 800 Kč měsíčně. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 9 P 57/2017-234 ze dne 5. června 2020 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelův návrh na snížení výživného zamítá. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 235/2020-250 ze dne 18. srpna 2020 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
3. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 3. 2019 č. j. 9 P 57/2017-132, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019 č. j. 35 Co 252/2019-159, byla nezl. vedlejší účastnice svěřena do výchovy matky a otci (stěžovateli) byla stanovena povinnost platit na ni výživné ve výši 5 000 Kč. Dále vycházel ze zjištění, že je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody s počátkem věznění 21. 1. 2020 do plánovaného konce věznění 10. 11. 2022. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že návrh stěžovatele na snížení výživného není důvodný, neboť byl v důsledku páchání trestné činnosti odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. 4 T 34/2011-419 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a po tuto dobu byl otci stanoven dohled. Stěžovatel podmínky řádného života ve zkušební době a podmínky dohledu významným způsobem porušil, když se v roce 2017 několikrát bez omluvy nedostavil na konzultace, nedokládal požadované informace o svém zaměstnání, respektive o legálních příjmových zdrojích, byl ve zkušební době odsouzen pro trestný čin nedovoleného ozbrojování za neoprávněné držení zbraně, trest obecně prospěšných prací začal vykonávat až půl roku po jeho zařazení, navíc spáchal majetkové zločiny, pro které byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. 29 T 36/2018, uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry, přičemž skutek spáchal celkem čtyřmi dílčími útoky v období od února do srpna 2016. Podle odvolacího soudu je zjevné, že stěžovatel nevedl řádný život dokonce ani v době, kdy mu byl trest uložený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. 4 T 34/2011-419 podmíněně uložen a bylo mu proto uloženo tento trest vykonat. Obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel se svým úmyslným jednáním zbavil objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnosti vůči nezl. vedlejší účastnici, a tuto skutečnost ve smyslu závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07, nelze přičítat k tíži nezletilé, která má právo na to, aby otec vůči ní plnil vyživovací povinnost tak, jak byla stanovena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 3. 2019.
4. Obecné soudy dále poukázaly na to, že od posledního rozhodnutí soudu ve věci vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé neuplynul ani rok, z tvrzení účastníků nevyplývají a z obsahu spisu se nepodávají jiné změny poměrů než stěžovatelem tvrzený nástup do výkonu trestu dne 21. 1. 2020. Je pravda, že tato skutečnost obecně představuje změnu poměrů již proto, že je s ní logicky spojena změna možnosti výkonu pracovní činnosti, jež se zpravidla promítá ve změně dosahovaných příjmů osoby povinné k plnění vyživovací povinnosti. Obecné soudy však poukázaly na to, že zbaví-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které na něj byla uvalena vazba a pro něž byl následně odsouzen k trestu vězení, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte. Opakovaná úmyslná trestná činnost vedoucí k výkonu trestu odnětí svobody a s ním spojenému omezení pracovních možností stěžovatele jako otce odpovídá jednání ve smyslu §913 odst. 2 občanského zákoníku, jenž pamatuje na situace, kdy povinný rodič podstupuje nepřiměřená majetková rizika či se bez důležitého důvodu vzdá výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Podle obecných soudů závěry nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 1181/07 přitom nejsou ojedinělé, vyskytují se i v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2507/15 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1562/18).
II. Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s argumentací obecných soudů odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Jednalo se totiž o skutkově zcela odlišnou věc, kdy se otec úmyslným násilným jednáním, (navíc proti matce nezletilého dítěte a po jeho narození), snažil vyhnout vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti. Tento skutkový děj je zcela odlišný od skutkového děje a jednání, jehož se dopustil stěžovatel.
6. Podle názoru stěžovatele, aplikované rozhodnutí Ústavního soudu na stěžovatelovu věc nedopadá, je k ní zcela nepřiléhavé, a to z několika důvodů. Za prvé v citovaném případě se jednalo o příslušná ustanovení zákona o rodině, avšak nárok vedlejší účastnice nyní plyne z občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. Za druhé, zmíněná judikatura není judikaturou konstantní a jak již bylo uvedeno, tak se jednalo o skutkově odlišnou věc.
7. Stěžovatel shledává zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy bez další úvahy nesprávně interpretovaly a aplikovaly podle něj jediný existující judikát Ústavního soudu a kategoricky tím zavázaly stěžovatele k nemožnému plnění. Tím, že se obecné soudy bez dalšího nezabývaly sekundárními dopady rozhodnutí, tak podle stěžovatele implicitně způsobily nevyhnutelný důsledek objektivní nemožnosti platit výživné, dalším důsledkem pak bude i prohloubeni dluhové pasti stěžovatele, jež v konečném důsledku i po odpykání výkonu trestu odnětí svobody fakticky znemožní materiální podíl stěžovatele na péči o nezletilou, dnes čtyřletou.
8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že se vlastně jedná o další trest vedle trestu stanoveného za spáchání příslušných trestných činů, neboť občanský zákoník nezakazuje snížit výživné tomu rodiči, který je ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě použití nepřiléhavého judikátu a interpretací občanského zákoníku došlo podle stěžovatele k jeho sekundárnímu trestání tím, že mu byla odejmuta zákonná možnost snížení výživného po splnění zákonem definovaných podmínek.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
12. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů. K polemice stěžovatele k nepřípadnému využití judikatury Ústavního soudu na jeho případ Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, že se nejedná o jediné rozhodnutí Ústavního soudu k uvedené problematice a dále uzavírá, že v dané věci neshledává žádný důvod se od své dosavadní judikatury ve stěžovatelově věci odlišit.
13. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu