ECLI:CZ:US:2020:2.US.3300.20.1
sp. zn. II. ÚS 3300/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 195/2020-71 ze dne 20. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. 85 EXE 5030/2014-33 ze dne 11. 6. 2020 byla do doby pravomocného skončení řízení o jejím zastavení odložena exekuce vedená oprávněným PROFI CREDIT Czech, a. s. proti povinnému, tato exekuce byla zastavena a zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 195/2020-71 ze dne 20. 8. 2020 bylo usnesení Okresního soudu v Liberci ve výrocích III. o nákladech řízení a IV. o nákladech exekuce potvrzeno a rozhodnuto, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Krajský soud své napadené usnesení odůvodnil tak, že exekuce byla vedena na základě rozhodnutí nálezu vydanému rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem dne 13. 11. 2013 č. j. 102 Rozh 5189/2013-7. K návrhu povinného ze dne 15. 4. 2020 pak byla probíhající exekuce napadeným usnesení zastavena. Exekuční soud se sám z úřední povinnosti zabýval tím, zda neexistuje jiný důvod pro zastavení exekuce a teprve vlastním šetřením zjistil, že exekuční titul, tj. rozhodčí nález, nebyl rozhodcem řádně doručen, když k náhradnímu doručení rozhodčího nálezu povinnému mělo dojít vyvěšením na úřední desce rozhodce, nikoliv správně na úřední desce soudu, což způsobilo neúčinnost doručení exekučního titulu, a tím jeho nevykonatelnost. Teprve toto zjištění založilo důvod pro zastavení exekuce. Podle napadeného rozhodnutí exekuce nebyla zastavena pro nemajetnost povinného, a proto je třeba vycházet pouze z věty první §89 exekučního řádu a zkoumat, kdo z účastníků nese zavinění na zastavení exekučního řízení. Otázka zavinění na zastavení exekuce tak může být řešena pouze ve vztahu k účastníkům tohoto řízení a jejich odpovědnosti za tento výsledek (k tomu krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1409/20 ze dne 30. 6. 2020). Dle názoru odvolacího soudu nelze v postupu oprávněné shledat zavinění, když vycházela z předpokladu materiální a formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Oprávněné nelze klást k tíži, že nezachovala potřebnou míru pečlivost a přistoupila k vymáhání splnění v něm uložené povinnosti, neboť nemohla předvídat chybný postup rozhodce při doručování exekučního titulu povinnému, V tomto ohledu nelze vinit oprávněnou, že detailně neprověřovala postup rozhodce v řízení, šlo by o přehnaný požadavek na její obezřetnost.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako odvolací soud odkázal na to, že Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 3929/16 ze dne 17. 10.2017 poukazuje na skutečnost, že exekutor nemusí mít vždy zajištěnou náhradu nákladů exekuce (obdobně např. usnesení III. ÚS 3152/16 ze dne 18. 10. 2016, či usnesení IV. ÚS 1431/16 ze dne 27. 9. 2016) a zdůrazňuje, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (přičemž odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2400/17 ze dne 5. 10. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 1721/17 ze dne 29. 6. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012). Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983) bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze podle odvolacího soudu bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení soudního exekutora, kdy riziko, které exekutor nese, je totiž odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017 a výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11).
5. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci je ve výroku, jímž nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, v rozporu s kogentním ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., podle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Z citovaného ustanovení původně vycházel i Ústavní soud ve svých rozhodnutích o tom, že náhrada nákladů exekutora musí být zajištěna.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v napadeném usnesení argumentuje tím, že soudní exekutor z povahy svého povolání nese riziko, že nebudou uspokojeny všechny jeho nároky. Stěžovatel si je vědom rizika, že při provádění exekuce nebudou uspokojeny všechny zákonné nároky soudního exekutora. V projednávaném případě však nejde o situaci, kdy zákonné nároky soudního exekutora nebyly fyzicky uspokojeny např. z důvodu nemajetnosti povinného či jeho úmrtí, ale o případ, kdy byl ze strany soudu soudnímu exekutorovi jeho zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce odepřen, přičemž mezi neuspokojením nároků exekutora a odepřením těchto nároků je podstatný rozdíl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v napadeném usnesení dospěl k závěru, že žádný z účastníků zastavení exekuce procesně nezavinil, neboť žádný z účastníků nemůže nést vinu na nesprávném doručení exekučního titulu rozhodcem povinnému. Na základě této skutečnosti stejně jako exekuční soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce. Je sice pravdou, že ani oprávněný, ani povinný nemohli předvídat, že rozhodce pochybí při doručování rozhodčího nálezu povinnému, nicméně podle stěžovatele je extrémně nespravedlivé, aby tíži tohoto pochybení nesl v konečném důsledku on, který nijak nepochybil a v souladu se zákonem vykonával pravomoc přenesenou na něj státem.
7. S přihlédnutím k principu spravedlnosti by tak podle stěžovatele náklady exekuce měl nést oprávněný, který jednak má reálnou možnost částku odpovídající těmto nákladům uplatnit u rozhodce, jednak coby osoba, která zahájila i exekuční řízení, musí minimálně počítat s tím, že jeho návrh bude z jakéhokoliv důvodu neúspěšný.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Stěžovatel brojí proti tzv. nákladové části rozhodnutí. Ústavní soud při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.
11. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018).
12. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soudu, podle které samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012). Podobně pak totéž plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný. Stěžovatelova připomínka blíže neurčených dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu zaručujících exekutorům odměny byla natolik nekonkrétní, že se jí Ústavní soud nemohl detailněji zabývat. Jediné citované rozhodnutí Ústavního soudu v ústavní stížnosti je nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017, který se však týkal skutkově velmi odlišné situace (soudní rozhodnutí zrušené rozsudkem pro zmatečnost) a dospěl k závěru, že náklady exekuce a náklady účastníků by měl v takovém případě nést stát, neboť on zastavení exekuce "zavinil". Posuzovaný případ se však týká případu exekučního titulu vydaného státem a byl rozhodnut ve prospěch povinného, nikoli exekutora. Tento citovaný nález tedy na stěžovatelův případ nikterak nedopadá a nemění výše citovanou judikaturu Ústavního soudu o tom, že v některých případech samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní.
13. Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby se odchýlil od své konstantní judikatury citované v napadeném usnesení odvolacího soudu i v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, a proto nemohl dospět k závěru o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu