ECLI:CZ:US:2020:2.US.3512.19.1
sp. zn. II. ÚS 3512/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 43/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 2633/2019-73, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018 č. j. 44 Co 49/2018-50, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2017 č. j. 33 C 253/2016-26, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel byl trestně stíhán pro zneužívání pravomoci veřejného činitele a pro porušování povinnosti při správě cizího majetku. Soud zprostil stěžovatele obžaloby, neboť skutky stěžovatele nebyly trestnými činy. Po skončení trestního stíhání se stěžovatel obrátil na Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") s žádostí o náhradu za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání. Trestní stíhání způsobilo podle slov stěžovatele rozvrácení jeho rodinného života, kvůli rozsáhlé mediální kampani stěžovatel utrpěl posttraumatický šok, deprese a totální vyhoření, ztratil zázemí, klid i domov.
2. Dne 7. června 2016 ministerstvo po téměř roce a půl posuzování jeho nároku stěžovateli přiznalo přiměřené zadostiučinění ve výši 60 000 Kč, což podle ministerstva odpovídá přiměřené částce 3 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání. K této částce ministerstvo dospělo na základě soudních rozhodnutí v obdobných případech. Stěžovatel se dne 10. listopadu 2016 obrátil s žalobním návrhem na soud. Ministerstvo v soudních řízeních namítlo, že uplatněný nárok byl promlčen.
3. Městský soud v Brně přisvědčil námitce promlčení ze strany ministerstva. Městský soud uvedl, že trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno dne 23. července 2014. Den poté začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, která se stavěla na dobu šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované [podle §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 35/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu")] a marně uplynula dne 24. července 2015. Stěžovatel podal žalobu až dne 10. listopadu 2016, více než rok po uplynutí promlčecí doby, přičemž nedoložil žádné objektivní důvody, které mu bránily svůj nárok uplatnit u soudu řádně a včas. Městský soud uzavřel, že zákonné lhůty jsou zcela jasně vymezeny a ačkoliv projednání žádosti u ministerstva trvalo déle než šest měsíců, vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného nebylo v rozporu s dobrými mravy.
4. Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu potvrdil. Stěžovatel navrhl provést důkaz zprávou o svém aktuálním zdravotním stavu a výčtem újem, jež mu způsobilo trestní stíhání. Ve vztahu k otázce, zda námitka promlčení ze strany ministerstva byla v rozporu s dobrými mravy, připomněl krajský soud, že princip dobrých mravů vyplývá jak z §547 občanského zákoníku, tak z §26 zákona o odpovědnosti za škodu a soudní praxe se jím zabývala v četných případech. Podle krajského soudu délka vyřizování žádosti na ministerstvu neměla žádnou souvislost s dobou promlčení a nebylo potřeba posuzovat, jestli nemravnost netkví v opakovaném ujišťování ze strany ministerstva či v tom, že odrazovalo ministerstvo stěžovatele od bezodkladného podání žaloby. Krajský soud doplnil, že "pokud žalobce nikdy netvrdil, že by mu žalovaný přisliboval 'vyřízení' nároku podle představ, bylo vyčkávání nějakého výsledku výlučně jeho volbou a promlčení si přivolal sám". Podle krajského soudu se městský soud nemusel zabývat otázkou psychického zdraví stěžovatele. Nejednalo se totiž o duševní poruchu, která by činila stěžovatele neschopného právně jednat, a v takovém případě promlčení nadále běží. Možnou nezpůsobilost právně jednat měl podle krajského soudu stěžovatel jasně uplatnit a neměl očekávat, že městský soud provede důkazy lékařskými zprávami a že se sám ujme jejího zjišťování. Námitka týkající se neprovedení důkazů byla podle krajského soudu nedůvodná i v případě, že by stěžovatel chtěl lékařskými zprávami prokázat citelnější následek trestního stíhání než je obvyklé, neboť v tom případě se jeho tvrzení střetlo s promlčením práva samotného. Stěžovatel v odvolání odkazoval na jiný případ, kdy Ústavní soud v případě žádosti o náhradu nemajetkové újmy týkající se nedůvodně vedeného trestního stíhání považoval za nemravnou námitku promlčení ze strany ministerstva (nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413)). Krajský soud od sebe obě věci odlišil. V odkazovaném případě došlo během stíhání k tragické události v rodině stíhaného (sebevraždě manželky, pozn. ÚS), zatímco stěžovatel uváděl informace o rozvodu a zhoršení vztahu se synem bez dalšího. Jedním z dalších rozdílů, které krajský soud zdůraznil, bylo, že stěžovatel byl "standardně odškodněný (100 Kč/den)", zatímco poškozenému v citovaném případě sp. zn. I. ÚS 3391/15 nebylo vyhověno v ničem.
5. Nejvyšší soud dovolání směrující proti oběma rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle §237 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k námitce neprovedení důkazů, které stěžovatel navrhoval, podle Nejvyššího soudu stěžovatel náležitě nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro takto vymezený důvod, tedy v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve vztahu k tomu, jestli byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, uvedl Nejvyšší soud, že odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury není vznesení námitky v rozporu s dobrými mravy, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované (ministerstva) při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce. Institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, jde o zákonný institut a je použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Podle Nejvyššího soudu "uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil". Tyto okolnosti by musely podle Nejvyššího soudu být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Podobně byly zcela mimořádné skutkové okolnosti v nálezu Ústavního soudu, na který se stěžovatel odkazuje (odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3391/15). Podle Nejvyššího soudu námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zvláště, když stěžovateli, který v minulosti zastával významné veřejné funkce a manažerské pozice, nic nebránilo v tom, aby svůj nároku uplatnil u soudu řádně a včas. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ministerstvo projednalo nárok stěžovatele po uplynutí šestiměsíční doby, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se ministerstvo vyjádří. V takovém případě by soud vyčkal na vyjádření ministerstva (žalované) a poté by v zahájeném řízení pokračoval (zde poukázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/19 ze dne 21. 5. 2019). Nejvyšší soud konstatoval, že součástí skutkových zjištění soudů nižších soudů není závěr, že by ministerstvo nebo Veřejný ochránce práv stěžovatele jakkoli utvrzovali v existenci jeho nároku uplatněnému ve zcela extrémní výši, ani že by žalobce byl informován o tom, že žalobu bude moci podat až po sdělení konečného stanoviska ministerstva.
II. Obsah ústavní stížnosti
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil, že se na Ministerstvo spravedlnosti obrátil sám bez právního zastoupení. Podle stěžovatele nezákonným trestním stíháním byla způsobena újma na fyzickém a psychickém zdraví a na jeho osobnostních právech, konkrétně bylo výrazně zasaženo do jeho soukromého a osobního života, jeho cti a dobré pověsti, jeho dobrého jména a důstojnosti. Jeho život byl ovlivněn silnou mediální kampaní. Stěžovatel v postupu soudů shledává porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, a zejména porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a jeho právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
7. Stěžovatel odmítá tvrzení Nejvyššího soudu, že uvedl v dovolání pouhou citaci ustanovení a nevymezil jasně v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. V dovolání poukázal na to, za jakých okolností lze na námitku promlčení pohlížet tak, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, podle předchozích soudních rozhodnutí, od nichž se podle stěžovatele obecné soudy odchýlily.
8. Stěžovatel uvádí, že při jednání u městského soudu uvedl okolnosti, pro které shledává, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Pro svůj nepříznivý zdravotní stav byl stěžovatel v péči psychologů a psychiatrů, pro ztrátu zaměstnání, rozsáhlou medializaci i po skončení trestního řízení nebyl schopen svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit řádně a v zákonné lhůtě u příslušného soudu. K tomu přiložil stěžovatel listinné důkazy, avšak návrh na provedení těchto důkazů městský soud zamítl a stěžovatelovými tvrzeními se vůbec nezabýval. Není proto podle stěžovatele pravdou, že by soudu nedoložil žádné objektivní důvody, které mu bránily nárok řádně a včas uplatnit u soudu.
9. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by byl stěžovatel utvrzen v existenci jeho nároku, že by byl informován o tom, že žalobu bude moci v dané věci podat až po sdělení konečného stanoviska Ministerstva spravedlnosti, případně že by nebyl pro duševní poruchu schopen náležitě hájit své zájmy. V dovolání namítal právě to, že nižší soudy neprovedly důkazy, které měly tyto skutečnosti doložit. Naopak nikdy netvrdil, že se mu dostalo ujištění, že bude plně uspokojen, jak dovozuje odvolací soud, byl pouze ujišťován, že před vyřízením žádosti není vhodné žalobu podávat. Ani v Kanceláři veřejného ochránce práv mu nebyly poskytnuty úplné informace, které by mu pomohly uplatnit jeho nárok v plné šíři podáním žaloby. Jako důkaz navrhl zápisy ze tří jednání v kanceláři, které soudy rovněž neprovedly jako důkazy. V důsledku informací, které stěžovatel považoval s ohledem na postavení a působnost oslovených státních orgánů za správné a úplné, jednal v dobré víře, že informace, jež mu poskytly ohledně uplatnění jeho nároku soudní cestou, jsou správné a úplné, a z toho důvodu podal žalobu až po vyřízení jeho žádosti o odškodnění. Předložené lékařské zprávy měly dále doložit, že nebyl schopen včas uplatnit svůj nárok i z důvodu nepříznivého zdravotního a psychického stavu. Stěžovatel vnímal situaci v důsledku psychické zátěže, rozsáhlé medializace, rozpadu jeho rodiny, následné ztráty zaměstnání, bydlení a finančního zajištění tak, že byl zcela paralyzován. Během trestního stíhání stěžovatel řešil svou existenční situaci. Proti stěžovateli byla vedena agresivní a velmi medializovaná kampaň, přičemž veřejnosti byla předkládána vina stěžovatele. Jeho trestní věc byla pojímána jako příklad prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a samosprávy, věnovaly se jí televizní stanice a byla obsahem mnoha článků, v nichž byla zobrazena i podobizna stěžovatele. Rovněž provedení těchto důkazů soudy zamítly. Stěžovatel tvrdí, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost dovolací soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
10. Městský soud se k podané ústavní stížnosti vyjádřil tak, že podle jeho názoru není důvodná. Žaloba byla zamítnuta, protože soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Stěžovatel svůj nárok u soudu uplatnil více než rok po uplynutí promlčecí doby, ministerstvo vzneslo námitku promlčení a soud neshledal, že by stěžovateli bránily objektivní důvody, aby mohl uplatnit svůj nárok řádně a včas u soudu. Soud tak dospěl k závěru, že uplatněná námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o námitku, že soud neprovedl důkazy a nezhodnotil tvrzení stěžovatele ohledně jeho nepříznivého zdravotního stavu, městský soud podotkl, že i přes tyto okolnosti byl stěžovatel schopen uplatnit svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, po uplatnění tohoto nároku aktivně s ministerstvem komunikoval a svůj nárok konzultoval u Veřejného ochránce práv.
11. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud. Pokud jde o výhradu, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že ve vazbě na tuto námitku stěžovatel v dovolání nepředestřel žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jež by vedlo k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud dodal, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání jinak přípustné (ve smyslu §237 o. s. ř.); samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
12. Nejvyšší soud dále uvedl, že se ve svém rozhodnutí zabýval nosnou argumentací stěžovatele vážící se k posouzení toho, zdali je uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného státu v rozporu s dobrými mravy (jak tvrdí stěžovatel) či nikoliv (jak tvrdil stát a posléze i soudy nižších stupňů). Přestože v případě odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je třeba usnesení dovolacího soudu jen stručně zdůvodnit (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud se věnoval dané otázce v důvodech napadeného rozhodnutí patřičnou pozornost, odkázal přitom na relevantní judikaturu jak svou, tak i Ústavního soudu. Obdobně postupovaly i soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud dodal, že obecné soudy se vypořádaly se skutkovými tvrzeními a krajský soud se ztotožnil s tím, v jakém rozsahu provedl dokazování a hodnotil důkazy městský soud. Nadto není povinností soudů provést všechny navržené důkazy. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasil s tím, že by porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k námitce promlčení, neboť touto námitkou se věcně zabýval a dospěl k závěru, že její řešení ze strany odvolacího soudu nepředstavuje rozpor s ustálenou rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Z toho důvodu dovolání odmítl. Nejvyšší soud považoval za neudržitelný závěr, že námitka promlčení, která směřuje k posílení principu právní jistoty, bude shledána nemravnou jen proto, že ji uplatnil stát. Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že žádné objektivní okolnosti žalobci neznemožňovaly uplatnit svůj návrh u soudu včas, ač stěžovatel tvrdil v řízení opak. Nejvyšší soud doplnil, že i v samotné ústavní stížnosti akcentuje stěžovatel, že mu nikdy ministerstvo nepřislíbilo uspokojení všech jeho nároků. Ohledně telefonicky podané informace, že nemá žalobu podávat před předběžným projednáním uplatněného nároku, stěžovatel sám připustil, že je v důkazní nouzi. Podle Nejvyššího soudu existence hovorů nedokládá jejich obsah a šlo by tak o důkaz zjevně nerozhodný. Nejvyšší soud uzavřel, že "soudy nezpochybnily existenci nemajetkové újmy na straně stěžovatele způsobené trestním stíháním, leč nárok zamítly jen pro jeho opožděné uplatnění."
13. Krajský soud ve svém vyjádření zopakoval některé věcné argumenty uvedené již v jeho rozsudku a vedlejší účastník (ministerstvo) žádné vyjádření k věci nepředložil.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
14. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Konkrétně směřuje jeho návrh proti rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně a proti usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Ústavní stížnost je včas podaná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu se Ústavní soud zabývá tím, zda v řízení či rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
16. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s tím, že jeho žalobní návrh na přiznání nemajetkové újmy nebyl meritorně vůbec posouzen, neboť ministerstvo uplatnilo námitku promlčení a obecné soudy tuto námitku přijaly a nepovažovaly ji za rozpornou s dobrými mravy. Stěžovatel v návaznosti na to namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, které měly doložit, proč neuplatnil svůj žalobní nárok dříve a proč vyčkával na výsledky předběžného projednání u ministerstva.
17. Stěžovatel ve svém vyjádření reagujícím na vyjádření účastníků řízení sdělil Ústavnímu soudu, že mu hodlá předložit znalecký posudek o své posttraumatické stresové poruše, který však nemá k dispozici, protože jej není možno pořídit. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyčkat doložení tohoto dokumentu, neboť shledal, že by k samotnému ústavněprávnímu rozměru stěžovatelovy ústavní stížnosti nemohl přinést nic nového. Rovněž stěžovatelem předložené kopie ze soudního spisu Ústavní soud nepovažoval za relevantní, neboť si vyžádal celý příslušný soudní spis, který mu poskytl dostatečné informace o průběhu soudního řízení.
18. Pokud jde o otázku neprovedení navržených důkazů, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navržené procesními stranami. Obecné soudy vybočí z mezí ústavnosti, pokud účastníci řízení navrhnou provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh je soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Tento postup, který není ústavně konformní, se odrazí v odůvodnění konkrétního rozhodnutí, kde o jeho zamítnutí absentuje jakákoli zmínka či je toliko marginální a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [nálezy sp. zn.
IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. III. ÚS 51/96 ze dne 15. 5. 1997 (N 57/8 SbNU 69), IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63), a další). Obecné soudy jsou povinny ve svých rozhodnutích vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Soud může důkazní návrh odmítnout toliko na základě tří důvodů: pokud skutečnost, k níž je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; pokud důkaz nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzené skutečnosti anebo je-li důkaz nadbytečný, neboť tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena.
19. Městský soud skutečně žádné důkazy týkající se zdravotního stavu stěžovatele neprovedl, ani v rozsudku neodůvodnil, proč k jejich dokazování nepřikročil, ostatně i ve svém vyjádření jako argument pro neprovedení důkazů neuvedl žádný z výše uvedených možných argumentů pro neprovedení důkazu (irelevantnost uvedeného tvrzení, nedostatečná vypovídací hodnota důkazu anebo nadbytečnost důkazu). Toto pochybení ovšem napravil odvolací (krajský) soud, který objasnil, z jakého důvodu by bylo provedení těchto důkazů nadbytečné. Konkrétně shrnul, že lékařské zprávy neprokazují duševní poruchu, jež by činila žalobce neschopným právně jednat, a proto promlčení běželo (nenastoupily účinky uvedené v §645 občanského zákoníku, tedy stavění promlčecí doby do té doby, než bude ustanoven opatrovník). Naopak, pokud měly lékařské zprávy prokázat výjimečný zásah do rodinného a profesního života citelnější než standardní následek stíhání, podle krajského soudu byly tyto důkazy nadbytečné, neboť zde bylo samotné právo na odškodnění promlčeno. Ačkoliv krajský soud odůvodnění formuloval poměrně složitým jazykem, na což upozornil i stěžovatel, uvedl dva přijatelné důvody, kdy není potřeba provádět navrhované důkazy. Rovněž Nejvyšší soud pak uvedl konkrétní důvody, proč ve vztahu k námitce neprovedení důkazů odmítl dovolání, tedy že stěžovatel neuvedl konkrétní judikaturu, od níž se měl krajský soud odchýlit. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo.
20. Dále se Ústavní soud zabýval tím, jestli skutečnost, že obecné soudy nepovažovaly za nemravnou námitku promlčení ze strany ministerstva a skutečnost, že Nejvyšší soud i ve vztahu k tomuto aspektu dovolání odmítl, zasahuje do práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a do práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny).
21. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Zároveň při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti za škodu nesmí obecné soudy zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení a nesmí dojít k vyprázdnění dotčeného základního práva při jeho zákonném provedení. [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].
22. Náhrada újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí, i když usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nikdy formálně zrušeno (viz ustálená judikatura Nejvyššího soudu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2371/2009). Ústavní soud v minulosti uvedl, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění nepodložené dostatkem důvodů. Trestní stíhání je způsobilé vyvolat i vznik nemateriální újmy [citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 a další judikatura v něm citovaná, viz bod 13]. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho [blíže viz sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419)]. Toto právo na odškodnění za trestní stíhání však není absolutní a záleží na konkrétních okolnostech daného stíhání, přičemž náhrada újmy náleží zejména za stíhání svévolné [nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 10/80 SbNU 125)].
23. Konstrukce uplatnění žaloby k přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy před soudy v zákoně o odpovědnosti za škodu je poměrně specifická. Podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudů je to, že se dotyčný nejprve obrátí na úřad podle §6 zákona. Podle §15 odst. 2 zákona se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle §32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Promlčecí doba podle §35 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Ústavní soud otázku výkladu těchto ustanovení považuje za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 p. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713)]. Zároveň už v minulosti poukázal Ústavní soud na to, že jde o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim - předběžné uplatnění nároku u orgánu jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu - s jedinou společnou promlčecí lhůtou (§32 odst. 3) a beneficiem stavení lhůty po dobu předběžného projednání nároku (§35 odst. 1). (Ne)přiměřenost délky lhůt se nachází na samé hranici ústavnosti (citovaný nález Ústavního soudu I. ÚS 3391/15).
24. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607) či nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 16; a odkazy v nich uvedené]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních.
25. S ohledem na specifickou právní úpravu (viz výše), v případě, že je dotčený úřad (zde ministerstvo) v prodlení se svým předběžným posouzení nároku, jako tomu bylo v tomto případě, musí být proto žadatel o odškodnění mimořádně bdělý, a včas uplatnit svůj nárok u soudu. Neučiní-li tak, může dotčený ústřední orgán státní správy uplatnit námitku promlčení, a to přesto, že prodlení ze strany poškozeného zde mohlo být způsobeno i vyčkáváním na výsledek předběžného projednání. Za této situace je proto potřeba klást větší význam také na správné informování žadatele o odškodnění o lhůtách k uplatnění jeho nároků u soudu.
26. V posuzované věci v době, kdy byla promlčena možnost stěžovatele obrátit se na soud (v červenci 2015) stěžovatel ještě ani nedoplnil svůj návrh uplatněný před ministerstvem. Tento návrh doplnil teprve v prosinci téhož roku, a teprve poté následuje další telefonická a e-mailová komunikace stěžovatele s ministerstvem. Nicméně je pravdou, že v e-mailu z prosince stěžovatel již popisuje, že aktuálně řeší existenční záležitosti a rozvodové řízení. Již v této době byla podle stávající zákonné úpravy jeho možnost uplatnit nárok u soudu promlčena. Přesto však obecné soudy srozumitelně odůvodnily, proč se okolnosti jeho rodinného života a jeho zdravotní stav, jak je předložil v navržených důkazech, nejevily jako tak závažné, aby dosáhly úrovně popsané např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15.
27. Stěžovatel se v tomto případě podle vlastních slov opřel o informace poskytnuté mu telefonicky ze strany pracovníků ministerstva. Jako důvod, proč mělo být uplatnění námitky promlčení ze strany ministerstva v rozporu s dobrými mravy, uváděl především svůj špatný psychický a zdravotní stav, situaci, kdy byl i ve svém osobním životě paralyzován (po krátkou dobu bydlel i v garáži), ale rovněž to, že se spolehl na informace poskytnuté mu ministerstvem, a že ho na uvedené lhůty neupozornili ani pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv. Ze zápisů z jednání v Kanceláři veřejného ochránce práv se nejeví, že by se stěžovatel či právníci blíže zabývali otázkou uplatnění nároku u soudu, naopak jedna z předložených listin pouze konstatuje, že stěžovatel tuto možnost již využil.
28. Pokud jde o informování ze strany ministerstva, v tomto ohledu dává Ústavní soud za pravdu Nejvyššímu soudu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno o nesprávně poskytnutých informacích ze strany pracovníků ministerstva. Ústavní soud, na rozdíl od obecných soudů, má za to, že takový důkaz o doporučení ze strany pracovníků ministerstva odložit podání žaloby by byl relevantní. Nicméně v listinách, které stěžovatel obecným soudům navrhoval provést jako důkazy či zaslal Ústavnímu soudu, se nejeví být informace od pracovníků ministerstva týkající se toho, že by bylo vhodné se žalobou vyčkat, a obdobně nebylo prokázáno poskytnutí telefonicky.
29. Jde-li o důkazy o zdravotním a rodinném stavu stěžovatele, Ústavní soud z předložených dokumentů vidí, že stěžovatel prožíval mimořádně obtížné období, ale ve shodě s obecnými soudy se mu jeví, že situace nebyla natolik mimořádná, aby byla srovnatelná s již citovaným případem sp. zn. I. ÚS 3391/15 a bylo namístě zde využít korektiv dobrých mravů a námitku promlčení odmítnout. Ostatně, jedním z důležitých rozdílů obou věcí, pokud jde o naplnění principů v čl. 36 odst. 3 Listiny je i skutečnost, že stěžovatele ministerstvo již do určité míry odškodnilo, na což poukázal i krajský soud. Obecné soudy se tedy zabývaly tím, jestli zde byly objektivní důvody pro opožděné podání žalobního návrhu a srozumitelně vysvětlily, proč tomu tak nebylo.
30. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu